Pauline vnímala tlukot svého srdce až přespříliš jasně. V uších jí hučelo, slyšela zároveň svůj hlasitý dech, měla pocit, že se všechno zpomalilo, a svět pro ni zešedl. Úzkost se strachem ji pevně přitiskla k sobě, drtila ji. Pauline se zahleděla do země, snažila se soustředit na pravidelné dýchání, a všímala si, jak se všechno točí.

To, co před chvílí slyšela, ji naprosto vykolejilo. Na jednu stranu si říkala, že tohle jsou příšerná zvěrstva a musí okamžitě sehnat policii, aby je všechny zatkla, ale na druhou se nedokázala zbavit pocitu, že nic z toho není skutečné. Jak by také mohlo? Takové věci se děly ve filmech, ne v reálném světě.

Žádné pokusy se nedělaly, a když ano, tak v normálních laboratořích a na myších. Nikdo by nikdy takhle nemučil lidi, to nešlo. Navíc nechápala, jak by se mohla tak velká budova schovávat v lese, aniž by ji někdo objevil. A kde by sháněli ty lidi? Vždyť by bylo podezřelý, kdyby je unášeli. Svět se znovu zhoupl, ztmavl a zvuk jejího bušícího srdce zesílil.

Začalo se jí obtížněji dýchat, jako by jí nějaký provaz objímal plíce, utahoval se a vypouštěl z nich všechen kyslík. Před očima jí vyskočily rudé fleky, začaly se rozpínat, až téměř nic neviděla. Malátně zvedla hlavu, cítila, jak jí klesají víčka, a rozklepala se zimou a strachy. Pohled se jí rozmazal.

Náhle si všimla jakéhosi tmavého fleku, který se postupně zvětšoval. O chvilku později ucítila něco teplého na ramenou. A pak se ten flek začal pravidelně přibližovat a oddalovat. Pomalu se jí dařilo zaostřovat, až spatřila Jamesův rozmazaný obličej.

Třásl s ní a něco u toho říkal. V uších jí ale hučelo tak silně, až nic neslyšela. Musela se hodně soustředit, aby zaměřila pozornost na jeho hýbající se rty. Postupně k ní ale dolehl jakýsi šum, jenž se měnil v mumlání. Poté byla konečně s to rozeznat jeho slova.

„Proberte se, neomdlévejte, sakra. Nemůžete tu teď omdlít."

„Já přece ne-neomdlívám," zakoktala potichu v odpověď a zavřela oči. Do prdele, tohle se vymyká kontrole.

Když mu odpověděla, oddechl si. Žluté vlčí oči spočínající na její tváři si ji nestydatě prohlížely, cítila je na sobě.„Myslel jsem, že jste dostala infarkt."

„Na ten jsem moc mladá."

„Promiňte, já vás nechtěl tolik vyděsit. Chápu, že je těžké to pochopit, ale –"

„Mlč, prosím," zašeptala a zakryla si dlaněmi uši.

Ještě jednou uslyším, že je to skutečný, a sesypu se. Musím teď zůstat silná. Dojdu domů, vyspím se, nechám si napsat prášky od psychiatra a tenhle týpek zmizí. A ta divná laboratoř taky. Protože je to všechno jen v mojí hlavě. Jak kdysi řekl jeden hodně chytrej člověk: „Všechno začíná v hlavě." A tam začíná i moje psychóza. Otevřela oči a podívala se na něj. V tu chvíli mu připomněla malé pětileté dítko, které se bojí příšery pod postelí.

„Chci odsud pryč," fňukla, překonala vzdálenost mezi nimi, objala ho a zabořila mu obličej do šedé srsti.

„Nebojte, nějak se odsud dostaneme."