„Před třemi lety jsem se vracel z noční směny v továrně, když mě přepadli. Dostal jsem něčím po hlavě a probral se až v jakýmsi skladu. Nemám ponětí, jak dlouho mě tam drželi, ale když jsem byl psychicky totálně v háji, protože tam byla tma a navíc nikdo nepřicházel, najednou se ukázali. Byli to nějaký chlápci v pláštích, popadli mě a odnesli do dost divnýho pokoje. Tam jsem zůstal několik dní úplně sám, čas se mi povedlo zjišťovat jen díky přídělům jídla, kte–"

„To vás nehledala policie?"

Málem po ní vyjel, aby mu neskákala do řeči, ale když spatřil její vyděšený výraz, uklidnil se.

„S policií jsem neměl dobrý vztahy. Řekněme, že už mám na kontě pár krádeží, vloupání, řízení v opilosti a jedno těžký ublížení na zdraví. Když jsem zmizel, určitě si jen oddechli, že je o jednoho grázla míň," pravil se smutným úsměvem.

„Ale dál. Po několika dnech za mnou přišel jeden z těch bílejch plášťů, že mám jít s ním. Byl jsem úplně v prdeli, takže jsem mu to odkýval a vážně šel za ním. Nakonec mě zaved do laboratoře, kde mi něco píchli. Pamatuju si, jak jsem měl pocit, že hořím zevnitř, ale zároveň mi byla příšerná zima."
Otřásl se a zahleděl se někam do dálky. Bolelo ho vracet se k těm otřesným chvílím, u kterých se modlil, aby je navždy zapomněl.

„Když jsem přišel k sobě, řekli mi, že jsem byl mimo celej měsíc. Tou dobou ale moje tělo vypadalo normálně. Po dvou týdnech se dostavily změny, až jsem nakonec skončil takhle. Říkali, že jsou pyšní, že to dopadlo takhle dobře. Rvali do mě nějakou sračku, abych byl oblbenej a nemoh se vzpírat, navíc do mě pořád hustili, že venku mě nikdo nemá rád a oni jsou jediný, co se starají o to, abych zůstal naživu."

„A ty si jim tyhle kecy věřil?"

„Víte, když strávíte tři roky jen s lidma, co vám tohle říkaj, nemáte venku žádný blízký a moc dobře víte, že poldům jste u prdele, začnete tomu věřit," odvětil klidně. V jeho očích však spatřila takový chlad, až jí přeběhl mráz po zádech.

„Celou dobu na mě dávali docela pozor, že prej jsem jeden z těch nejlepších. Pak je napadlo na mně něco vyzkoušet. Jenže uprostřed testování se to posralo. Kanyla, kterou do mě to zvěrstvo dávali, praskla, takže půlka tekutiny byla ve mně, půlka všude možně. Nejdřív si mysleli, že to nic neznamená, ale pak se přišlo na to, že to poloviční množství způsobilo nějaký debilní změny a napadá moje buňky. Proto se mi jednou za čas stane to, co jste viděla. Moje tělo se brání proti nebezpečí, co je vevnitř, a tu látku vylučuje s krví."

„Ale neměl bys tím pádem brzo vykrvácet?  Protože tolik krve..."

„Měl bych. Ale mutace zapříčinila, že se to neděje. Já vám to fakt nevysvětlím, nejsem doktor ani biolog."

Pauline na něj celá bledá hleděla s otevřenou pusou, ruce křečovitě svírala pěsti.

„Tohle je strašný," zkonstatovala po chvíli.

„Věříte mi?"

„Já nevím. Nevím, nemám nejmenší tušení, jestli ti můžu věřit, protože mám pocit, že si povídám jen se svým podvědomím. Myslím si, že jsem blázen," zašeptala a brada se jí roztřásla. Jsem magor. Tohle nemůže existovat.

„A to jsem vám ještě neřekl to nejhorší."

„Co by mohlo být horší?" Dívala se na něj, jako by jí právě oznámil, že se už nikdy nevrátí domů.

„Tohle všechno se odehrálo v obrovské budově s desítkami laboratoří, pokojů podobných těm nemocničním a několika celami. A bylo to plné lidí, ať už normálních, nebo takových jako jsem já."

Pohlédl jí do očí a zasekl se. Stiskl rty k sobě, zorničky se mu zase zúžily, a pomalu vydechl.

„Ta budova se nachází v tomhle lese. A pokud jsem pro ně tak důležitý, jak prve tvrdili, jdou po mně. Proto jsem tak nutně potřeboval vědět, jestli se odsud zvládnete dostat. Pokud tu totiž zůstaneme, hrozí vám dost velký nebezpečí. Já už nemám co ztratit, ale vy máte venku určitě rodinu, přátele nebo někoho takovýho. Musíte odsud utýct a všem říct, co se tady děje. Než přijde k úrazu někdo další."