James, nebo jak se jí to představil, ležel na zemi a svíjel se bolestí. Hlasitě kňučel, zněl jako spráskaný pes. Ruce, dalo-li se jim tak říkat, zatínal do hlíny, nohy napínal v nepřirozeném úhlu a krvácel. Krve kolem něj bylo neskutečně moc, tekla mu z úst, nosu, uší, dokonce i z kůže. Jako by ji potil. 

Zkroutil se v křeči, zavyl bolestí a pozvracel se. Pauline na něj vykuleně zírala a bojovala sama se sebou. Chtěla od něj utéct, nechat ho tady, běžet pryč za záchranou a nikdy se nevracet. Tohle jsem si přece vymyslela, není to skutečný. 

O krok ucouvla, nespouštějíc z něj pohled. Když znovu zakňučel, opustila ji veškerá odvaha a začala couvat rychleji. Nenechám si nic udělat. Je to jenom sen, jen sen. Zavřela oči, klesla na kolena. Prosím, ať je to je sen. 

Jenže zvuky, které se ozývaly, rozhodně nezněly vymyšleně. Úpěl, chrčel, trpěl. Pauline netušila, co má dělat. Měla by mu nějak pomoct a snažit se to krvácení zastavit? Nebo měla raději odejít a nechat ho o samotě? Co se to s ním vlastně dělo? 

„Co se to děje?“ zachraptěla vyděšeně. Odhodlala se k několika málo krůčkům k jeho tělu, ale pohled na něj ji zase zneklidnil a vystrašil. 

„T-to nic,“ zasyčel, když přišla další křeč, „není. Nic neobvyklého.“ 

„Nic neobvyklýho? Vždyť krvácíš i z míst, kde by nikdo krvácet neměl! Jak ti mám pomoct?!“ Na konci jí hlas vylétl o oktávu výš, jak se jí zmocnila hysterie. Tohle dobrodružství začalo překračovat hranice únosnosti. Neměla daleko k psychickému zhroucení se. 

„Ono to za chvíli přejde,“ procedil skrz zuby a vyplivl krev. Poté se naposledy napjal, prudce švihl ocasem, zabořil drápy do země a tiše vydechl. 

Netrpělivě čekala, že něco řekne, ale když se dlouho nic neozývalo, došlo jí, co se stalo. Do háje, on umřel. Normálně ho to zabilo. Zdrceně se opřela o strom a podél jeho kmene se sesunula na zem. Zakryla si ústa rukou, aby nezačala křičet. Do očí se jí nahrnuly slzy. 

„Jste tu ještě?“ ozvalo se tiše. 

Nevěřícně po něm střelila pohledem, aby zjistila, že se mu opravdu zvedá hrudník. Dýchal. Žil. Doklopýtala k němu a pomalu se dotkla jeho ruky. Lepkavá krev jí ulpěla na prstech. 

„Ty fakt existuješ,“ hlesla tiše, když zkoumala rudou tekutinu na své dlani, jak se leskne na slunci. 

„Já vím, vždyť jsem vám to říkal…“ 

„Co se… To tu právě stalo?“ 

„Vedlejší účinky experimentu,“ zamumlal a opatrně se posadil. 

„Jsi v pořádku? Vždyť je všude krev a navíc to musí hrozně bolet,“ pohlédla na něj a naklonila hlavu na stranu. „Skoro jsi vykrvácel, neměl bys tu ležet v bezvědomí?“

Jamesovy zorničky se zúžily, lehce švihl ocasem a podrbal se na nose. „Měl. Ale pokusy se na mně dost podepsaly.“

„Jo... Jasně... Mám s sebou vodu, tak se kdyžtak můžeš aspoň trochu umýt.“

„Děkuju, voda by se hodila.“

Sundala si batoh a vyndala z něj lahev, kterou mu pomalu podala. Omyl si nejdřív ruce, pak obličej, a jako poslední si mokrými dlaněmi párkrát přejel po zbytku těla, aby neměl slepenou srst.

„Přijde mi nepatřičný se na to ptát, ale nemáte něco k jídlu? Už jsem nejedl dobré tři dny.“ 

„Už nic, bohužel.“ Sklopila hlavu ke svým rukám. Připadala si provinile, že mu nemůže dát žádné jídlo. 

„Zdá se mi, že jste se s touto skutečností vyrovnala poměrně rychle.“

„S jakou skutečností?“

„Že jste si mě nevymyslela.“ 

Až ve chvíli, kdy tuto větu vyslovil, jí to došlo. Nezdá se mi to, opravdu tu vedle mě dřepí nějaká stvůra, co mluví jako člověk, trochu tak i vypadá a před chvílí tu umírala. A mně se to nezdá. Tohle všechno je pravda. Polil ji chlad a zatmělo se jí před očima.
O sekundu později se pozvracela.