Jako zázrakem se jí chvíli po jeho odchodu podařilo usnout. Probrala se sice zmrzlá, ztuhlá a celá bolavá, ale i tak byla vděčná za těch pár hodin spánku. Protože každá chvíle, kdy nebyla při vědomí, jen zkracovala její čekání na záchranu. 

Pomalu vstala, protáhla se a rozhlédla se kolem. Už konečně zase viděla. Mlha sice neustupovala, ale denní světlo prozářilo les, takže už jí nepřipadal tak děsivý. Ze zvyku se chtěla podívat na telefon, kolik je hodin, ale pohled na černou obrazovku jí jen zkazil náladu.

Doufala, že policie už je na cestě. Teď bylo hlavní se rozhodnout, jestli půjde dál a zariskuje, že se jim vzdálí, nebo zůstane na místě a počká, než někdo přijde. Když odsud odejdu, je možný, že se akorát dostanu někam, kde mě ani oni nenajdou. Ale sedět na zadku se mi taky nechce. 

Samou nervozitou si začala cucat pramen vlasů. Jaká jsou pro a proti? Jednoduchý – půjdu a jsem v loji, nepůjdu a jsem taky v loji. A to nesmím zapomenout na to, že se mi povedlo se zbláznit a moje divná vymyšlená příšerka tu někde pobíhá. Snad zmizí, až se dostanu do civilizace. 

Povzdechla si a zvedla se. Nemohla jen tak sedět a bezmocně čekat, to nebyl její styl. Vzala si batoh, oprášila si kalhoty a vyrazila před. Přála si, aby aspoň tušila, kolik je hodin. Tahle nevědomost ji štvala a akorát mohla za to, že dusala jako tur.

Uklidnila se až po chvíli chůze, kdy dospěla k závěru, že vztek nic nevyřeší a mnohem lepším rozhodnutím je se usmívat a myslet optimisticky.

Tak fajn, budu optimista. Určitě jdu směrem k civilizaci, za půl hoďky uvidím ten podělanej kemp, koupím si pořádný kafe a zalezu si do spacáku, kde strávím celej následující den. Potom si dojdu do psychárny, že mi asi trošku hráblo a v lese jsem si vymyslela nějakýho chlápka s vlčí srstí, oni mi řeknou, že to je ve stresovejch situacích normální, a já půjdu domů. 

Procházela mezi stromy, snažila se co nejméně šlapat na kořeny a nedupat. Čím déle se proplétala hlubokým lesem, tím více si začínala připadat jako v nějakém filmu. Všechno se zdálo neskutečné. Věčně se valící mlha, nekonečné chození, nepřirozené ticho. Nezdá se mi to? Dost by to vysvětlovalo. Ale sny nebejvaj takhle dlouhý, ne? 

Pár metrů před sebou si všimla něčeho na zemi. Leželo tam něco velkého. A chlupatého. 

„No to mě poser,“ utrousila, když jí došlo, o koho se jedná. 

Slyšela, jak chrčí a kňučí. Zvědavost ji nabádala k dalším krokům, strach její nohy ale přikoval k zemi. Bála se, co se děje. Proč vydává takový zvuky? 

Rozešla se jeho směrem. Napadlo ji, jestli to teď nebude jako v těch typických románech, kdy ho najde křičícího ze spaní a on se jí potom nehorázně vyděšený a rozklepaný svěří s tím, že měl strašnou minulost, která ho pronásleduje celý život. Když ale přišla blíž, nenaskytla se jí scéna jako z červené knihovny – spíš jako z hororu. 

To, co viděla, se jí vypálilo hluboko do mozku. A usvědčilo ji ve dvou věcech: buď se regulérně zbláznila a poleží si pár měsíců v bílý místnosti, nebo je v opravdu velkým průšvihu.