To, co stálo před ní, by se dalo nazvat plnohodnotnou stvůrou. Možná byla tma a smysly ji trochu šálily, ale mohla by přísahat, že stvoření před ní se vzdáleně podobalo člověku.

Bylo skoro stejně vysoké, konstitučně jej také připomínalo, ale tím podoba asi končila. Ta věc byla porostlá šedými chlupy, zvířecí uši tiskla k hlavě, oči jí žlutě zářily a cenila velmi ostré zuby. Hrbilo se to, švihalo to ocasem a nespouštělo to z ní zrak. Potom to udělalo krok k ní. Pauline už chtěla znovu zaječet, jenže jí na ústech přistála chlupatá dlaň. 

„Prosím, nekřičte, ať mě nenajdou,“ zavrčela příšera tiše mužským hlasem a obezřetně se rozhlédla kolem, načež (snad aby ji ujistila v tom, že spojitost s vlkem není čistě náhodná) zavětřila. 

Tentokrát Pauline v křiku nezabránila ani tlapa, prostě se rozeřvala a začala kolem sebe hystericky mlátit rukama a kopat. Popadla nejbližší klacek a okamžitě se jím rozmáchla po stvoření, jež se nad ní sklánělo. Trefila ho do ruky, kterou natáhlo směrem k ní, potom se rychle vyhrabala do stoje a chystala se vzít nohy na ramena, když ji cosi chlupatého chytilo za předloktí. 

„Já vám nechci ublížit, jen, jen potřebuju pomoct.“ 

Pauline se tomu pokusila vytrhnout, ale stisk byl tak pevný, až se bála, že si spíš ruku vyrve z ramenního kloubu. Pořád nemohla uvěřit, že se jí tohle všechno jen nezdá. 

„Prosím vás, nevíte, kudy se dá dostat pryč?“ 

Podívala se na tu potvoru. Netušila, jestli ji více udivovalo, že ta věc mluví, nebo že jí neustále opakuje, ať se nebojí. Zbláznila jsem se, určitě to tak je, pomyslela si rezignovaně. 

„Když na tebe nebudu myslet, tak zmizíš,“ řekla nahlas a naklonila hlavu na stranu. Zavřela oči a snažila se vzpomenout si na nějakou hezkou událost, která se stala v nedávné době. 

„Já vám neublížím, opravdu. Chci se jen dostat pryč.“

Tentokrát už to nevydržela. Otevřela oči a rozkřičela se: „Tak a dost, do prdele! Možná jsem magor, ale nenechám svojí debilní představivost, aby mě úplně vyřídila. Ať už seš reálná bestie, nebo se mi jenom zdáš, tak zavři hubu a přestaň mi opakovat, že se mám uklidnit! Nějaká blbá stvůra mi nebude říkat, že mi neublíží! Viděl ses vůbec? Vždyť vypadáš jako hotovej vlkodlak!“ Máchala kolem sebe rukama jako smyslů zbavená, přešlapovala na místě a hlasitě funěla. 

Když zaslechla zakňučení, podívala se na to něco před sebou. Dívalo se do země, ocas stažený mezi nohama, nervózně si mnulo ruce a vyplazovalo jazyk jako pes. 

„Co seš, do hajzlu, zač?“ vypadlo z ní. 

„Jmenuju se James Riverstone. Ale posledních několik dní mi všichni říkali ‚nepovedený experiment‘.“

„Asi mi unikají souvislosti…“

„Tohle se vám nezdá, já tu doopravdy stojím. Před dvěma dny jsem utekl z laboratoře, kde jsem byl jako pokusný králík. A experiment se nepodařil.“

Pauline si ho prohlédla. Nadechla se. A rozesmála se na celé kolo. „Až se vrátím do kempu, budu si muset zavolat na psychiatrii.“