Už při pohledu z okna bylo jasné, že přípravy slavnosti byly téměř hotové.
Sluhové dokončovali poslední přípravy, na které dohlížela Aikaterine aby se ujistila že vše bude perfektní.

Pódium na kterém měla být vykonano první obětování, nebo spíš poprava už stálo od předchozího večera.

Meč měl být přinesen až těsně před touhle vraždou, kterou měla provést Amara.

Srdce jí bušilo jako splašené, částečně z toho co se mělo dít nyní na veřejnosti a pak i nad tím co mělo být později v komnatách těch dvou.

Zatmění slunce, které bylo jednou či dvakrát ročně nebylo ničím zas tolik neobvyklým až na to které mělo být nyní.

Ty běžné trvaly několik minut, ale tohle mělo trvat celou hodinu.
Jednou za tisíc let, někteří se toho nikdy nedožily a panovník který měl vládu měl být požehnaný.

Amaře to přišlo ironie, že by něco takového mělo být symbolem požehnanosti a hojnosti Raveniny vlády.

Aikaterine jí ráno přinesla šaty, které nyní leželi na posteli zatím co seděla na židli, mezi dveřmi na balkón a nenápadně sledovala dění na dvoře kam měli členové vyšší šlechty dorazit až vykonají obřady ve svých rodinných hrobkách nebo chrámech.

Oběti sice mohli být jakékoliv, ale téměř všichni preferovali ty lidské.

Bílé, dlouhé s šaty s vysokým rozparkem na obou stranách, měli okolo prsou zlatou výšivku, která byla totožná s v tou v pase.

Šaty jako takové byly poměrně odhalující, a jejich jediný doplněk navíc který si vybrala sama byl bílý šátek kterému se říkalo shemagh jenž si chtěla dát před vlasy.

Byl poměrně dlouhý, takže částečně skryl i velký výstřih u které se trochu bála aby jí z něj nevypadnuli prsa.

Jako vždy musela uznat že Aikaterine měla poměrně dobrý vkus, a tyhle šaty byly až na drobnou vadu úchvatné.

,,Už víte kdo to letos bude?"
Heka s hlasitým mlasknutím, které naznačovalo že šaty se jí ani trochu nelíbí.
A tak je zvedla z postele a zamířila s nimi k ní, aby jí mohla s oblékáním pomoct.

,,Ne, každý rok se střídá takže nevím. Možná někdo starší, nebo možná i dítě. Poprvé jsem popravila chlapce, tehdy mi to nebylo líto, necítila nic.
A teď, taky ne. Možná bych měla, ale otupělost se teď hodí."

,,Vy jste pila?"

,,No samozřejmě že ano, jako střízlivá to už nedělám víc jak čtyři sta let, a ty si toho všimneš až teď?"
Od rána to byla její čtvrtá láhev, dvě byly víno které dostali darem z Hybernu a dvě lahve byly pivo z bylin, ječmene a datlí.

Bylo silnější a tak se s ním dalo mnohem lépe opít, což potřebovala.
Když se ale chtěla znovu natáhnout po karafě s vínem, tak jí Heka sebrala Amaře přímo před nosem a její obsah vylila do květináče na balkoně.

Amara mohla jen nevěřícně koukat, jak rudá tekutina mizí nenávratně v hlíně.

,,Proč?"

,,Tohle vám pomůže na chvíli, a pak až to vyprchá tak vám akorát bude hůř."

,,Mě může být hůř? To je pro mě úplná novinka."
Už si ani nevzpomínala kdy jí bylo opravdu dobře, kdy nemusela nic řešit a jenom žít.
Pak si uvědomila že tohle se ještě nestalo.

,,Ach ten váš sarkasmus,", povzdechla si Heka, zatím co si založila ruce v bok.

,,Ještě nejsem dostatečně opitá."
Kdyby teď někdo řekl že má problém s pitím, uznala by to.
Obzvláště po příchodu sem začala znovu pít, předtím to bylo pár skleniček buď k jídlu nebo jen tak.
Teď to bylo několik lahví, jejichž počet záležel na tom co v daný den dělala nebo co se stalo a jak závažné to bylo.

,,Já myslím že ano, aby jste neměla problém trefit něčí krk."

,,Jo, ty dva nemůžu trefit už kolik let."

Amara vstala a otočila se ke své služebné čelem, aby jí mohla šaty přetáhnout přes hlavu.

,,Zvednout ruce," látka byla natolik hebká a příjemná na dotyk, až jí připomínala druhou kůži.

,,Utáhni je víc."

,,Stačí?"

,,Ale jo, stačí. Nepotřebuji aby mi praskly, až tomu nebožákovy useknu hlavu."
A hned na to se opět bude muset převléknout, protože bude od krve.

,,Věci na zítřejší odjezd už jsou připravené, stihnete se vrátit než pozítří přijede princ jak že to bylo jeho jméno."
Heka sebrala oblečení ze země a dala jej do koše, aby jej mohla okamžitě při svém odchodu nechat jít vybrat.

,,Drakon."

,,Ano ten."

,,Stihnu, chci vidět jak se bude tvářit na svůj dáreček."

,,Ta dívka?"

Amara přikývla, zatím co si rovnala na vlasech shemagh.

,,Samozřejmě, když už nešlo nic dělat mým způsobem který jsem předtím chtěla tak jsem to udělala takhle."

,,Co kdyby ale její výsost nesouhlasila."

,,Tak bych našla jiný."
Tehdy se modlila snad ke všem bohům, aby souhlasila a ona nemusela vymýšlet jiný plán.

,,Budete ještě něco potřebovat?"

,,Nebudu, jen ostatním řekni aby z mého křídla nevycházeli dokud vše neskončí."

,,Řeknu."
Heka se před odchodem ještě na Amaru starostlivě pousmála.
,,Výsosti, také bych vám chtěla něco říct."

,,Ano?"

,,Taky by jste měla být opatrná," Amara jí starostlivý úsměv opětovala, a zároveň chápala proč se tak o ní bojí.

Povzdechla si a chtěla se znovu posadit, čekajíc až pro ní dojdou stráže aby jí doprovodily.

Nemusela čekat dlouho, neboť na to pomyslela tak se ozvalo hlasité zaklepání na dveře.

,,Výsosti, můžeme už vyrazit?"

Nádech, výdech. Teď stačilo pouze otevřít dveře, odpovědět a vyjít ven.

,,Můžeme," může nepoznávala, snažila se zahlédnout Karima ale ten nikdy nebyl a ani jeden z jeho mužů nezahlédla.

Doprovod ozbrojených mužů jí doprovázel hlavními ulicemi města, kde stála šlechta, a téměř všechny vznešené víly.

Každý ze strážců měl obsidiánové kopí, a oděv podobný tomu který měli kněží v chrámu.
Průvod zamířil do centra města, razil si cestu okolo křičícího lidu který se nemohl dočkat až započnou oslavy.

Na obloze bylo ještě stále slunce ve své běžné podobě, ale za chvíli už bude většinou pohlcené tmou, která ho hrozila uhasit.
Jejím úkolem bylo nabídnout řešení, něco, co přivede zpět životodárnou mízu jejich lidu.

Ne, tohle bylo víc než jen její lidé.
Měla najít řešení, jak zachránit životodárnou krev všech lidí, všech zvířat, všech rostlin.

Tíha toho spočívala na mých ramenou a lidé, kteří mě obklopovali,mnohdy ani nevěděli.

Proto mlčeli; poznali váhu, kterou teď nesla.

Stráže se na ní nepodívaly, měli to zakázána a tak dívali jen přímo před sebe, jak jsme postupovali vřed.

Více se soustředili na to, aby jí dostali do chrámu.
Nezajímalo je, zda to chce udělat.

Byli poslána, jako vykonavatelka boží vůle.

Proto neměla necítil žádný strach.

Koneckonců, toto bylo riziko, které znala příliš dobře, když se vydala před lety touto cestou.

Mohla být manželkou, chovnou klisnou jako třeba konkubíny.

Ale věděla že tohle nebyl její uděl, píseň kterou nyní slyšela velmi často byla předzvěstí konce.

Když jsme se přiblížili k pódiu tak se zastavila, velekněz jí nasadil na tvář pozlacenou masku boha Anubise, než vyšla schody na plošinu.

Tam se zastavila, jako socha čekala na Raven než projde okolo ní a nakonec se sama zastaví přímo před ní.

Navždy v jejím stínu, pomyslela si hořce Amara.

,,Na tento okamžik se mnozí těšily po celý život, den kdy měsíc nastolí temnotu v době, kdy by mělo zářit slunce na boží děti.
Abychom si mohli zajistit přízeň bohů, je třeba jim nabídnout oběť která by je mohla potěšit."
Její hlas pro mnohé byl jemný, ale Amara poznala tu falešnost a jedovatost v každém slově.

Na plošinu byly vyvedeni tři muži, kteří byly poseti ramani a z úst jim stále vytékala krev.

Věděla proč tomu tak je.

Věděla proč cestou sem, když vedli po schodech nekřičeli.

Nemohli.

Někdo jim nechal vyříznout jazyk, a ten někdo se na ní nyní díval se zlomyslností a pobavením.

Neviděla do tváře, neboť většinu měli skrytou pod obyčejnou maskou.

,,Nikdo jiný než samotná nejvyšší popravčí, oblíbenkyně bohů může prolít krev a zachránit naší zem."

Kněžka přistoupila k Raveně, která si od ní převzala obřadní dýku jenž následně podala Amaře.

Měla co dělat aby se jí netřásli ruce, byla tak ráda aspoň za masku pod kterou byla smrtelně bledá.

Zamrkala, vzhlédl ke slunci a žaludek se jí stáhl, když jsem si všiml, že tma ho do značné míry pohltila.

Slunce bylo mrtvé.

Byla jsem si tím jistý.

Ale věděla, že mám stále svou roli, pokud existuje nějaká naděje na znovuzrození a vykoupení.

Pomalu se tedy nadechla a začala si pobrukovat slabou melodii, která byla jakousi formou i modlitby.

Jakmile si ustanovila rytmus, přidal do něj i text.

Byla to píseň, kterou znala z dětství, píseň, která se stala nedílnou součástí její práce.

A v tomto okamžiku nebyla žádná důležitější melodie.

Zpíval jsem celým svým srdcem, které nikde neměla mít.

Když přišla poslední slova, slunce bylo dokonale zakryté.

A tak jen přiložila dýku na hrdlo muže, které přinutily předtím kleknout.

Tentokrát už nepřemýšlela a ostřím prudce přetnula mužovu krkavici, takže jeho krev vystříkla i do davu.

Dýka jí vypadla z rukou, když splnila co měla.

Následovali, ještě další dvě oběti, které byly do počtu.

Tři muži, pro tři ženy.

Věděla co bude následovat, dav se rozejde do svých chrámu a vraždění bude pokračovat pokud opět nevyjde slunce.

Kdyby mohla křičet, křičela by.

Věděla koho zabila.

Byl to Karimovi muži, proto je nikde neviděla.