,,Ve vnějších světech neexistuje žádné štěstí pro duši, protože tyto světy podléhají zkáze, pravé štěstí spočívá v tom, co je věčné, v nás."

(Staré Egyptské přísloví)
----

Amara se z ničeho nic probudila, pomalu otevřela slepené oči a promnula si je.

Netušila co jí vzbudilo, možná nějaký hmyz který se rozhodl otravovat jí spánek.

Bolelo jí celé tělo, ale nejvíce ruce a hlava které ji navíc k tomu nesnesitelně pálili, když se jich chtěla dotknout celé tělo se zachvělo bolestí která připomínala neustále bodání tisíců jehel.

Když začala přicházet pořádně k sobě, slyšela kousek od sebe burácející vodopád a zvuky noční přírody, přikryla si rychle uši neboť zvuk toho všeho jí způsoboval bolest poté co se rychle zvedla a zamotala se jí hlava.

Kdysi bílé šaty končící nad kotníky, které měla na sobě byly promočené, špinavé od bláta a písku když ležela na okraji břehu poté, co se málem utopila při pádu do vodopádu.
V tu chvíli si ale uvědomila, že si ani nepamatuje, proč tam byla a co se přesně stalo že jí to zahnalo až do řeky.

Nic si z toho dne nebo možná předchozího nepamatovala.

Když se po chvíli rozhodla po dvou neúspěšných pokusech vstát a projít se, její drobné tělo bylo zmožené od promáčených mokrých šatů a také se třásla se zimou, přesto že noční teplota ještě nespadla na svou obvyklou hranici.

Bylo jí jen pouhých šest let, znala sice poušť jako své vlastní boty díky svým neustálým výpravám po boku svých starších bratrů, ale na smrt vyděšená nedokázala logicky uvažovat a věděla že je jen pouhou otázkou času kdy začne panikařit.

Rozhlédla se okolo sebe, musela se spoléhat jen na měsíční světlo ve kterém hledala cokoliv co by se jí mohlo hodit.
Šlo to těžce, kameny Jakl zbraň příliš dobré nebyly a zoufalství které pocítila pokaždé když nějaký zvedla bylo větší a větší.

Něco se na zemi přeci matně zalesklo a ona to opatrně bez nulové naděje nakonec přeci jen zvedla, promnula v ruce a nakonec poznala že je to část zlomeného kopí.

Bylo to stále lepší než nemít nic, sice se s ním učila ale dávala přednost jiným zbraním.

Aspoň byl hrot ještě dostatečně ostrý, aby dokázal v případě nouze bodnout nebo když tak přeříznout co bude třeba.

Dál se rozhlížela, uvědomila si že aniž by to tušila vzdálila se během hledání od místa kde jí řeka vyplavila na břeh.

Ale nemělo žádný smysl se tam vracet, bez tak by jí nikdo na tom zapomenutém místě nehledal.

Bylo by na ní vidět jen z druhého břehu, a to až když by vyšlo slunce.

Jenže toho se také nemusela dožít, zvířata by tak lehkou potravou jako byla ona neodmítla.

,,Výsosti! Výsosti! Princezno Amaro! Jestli mě slyšíte, řekněme mi, prosím kde jste!"
Neznámý mužský hlas nepřestával křičet, nejdříve nevěděla zda za ním má jít ale už byla zoufalá a tak ho následovala tam, odkud hlas přicházel.

,,Amyyy!"
Uslyšela i druhý pronikavý ženský hlas, u toho věděla moc dobře komu patří. Byla ráda že někdo z její rodiny jí našel, obzvláště když začala ztrácet naději na záchranu.

Běžela k muži s tmavě hnědými vlasy, a krásnýma modrýma očima, obzvláště barva těchto očí byla v zemi značně neobvyklá.

Vedle něj stála dívka, o něco vyšší než Amara, to jí patřil onen hlas.

Když se k ní oba otočili a na tváři měli úlevný výraz, ozvalo se hlasité vydechnutí úlevou.

„Princezno, jsi v bezpečí! Díky bohům a bohyním."

,,Temná Matka aspoň nad tebou držela pevně ochranou ruku," řekla dívka, sklonila se do její výšky a natáhla k ní ruku aby jí mohla pohladit po tváři. Černé dlouhé vlasy se v měsíčním světle a leskly jako hvězdy, až když přišla blíž s jistotou upustila kopí když jejich tváře viděla o něco lépe díky pochodním.

Amara vypadala značně nervózně, protože si nemohla vzpomenout, kdo byl ten muž na kterého dívka zavrčela když se pokusil udělat krok k ní.

Ten začal okamžitě couvat a rychle se uklonil až se hlavou téměř dotýkal země, nezvedl se pokud na něj Raven nezamlaskala.

,,Amy, pojďme se setkat s ostatními a vydáme se domů, dnes to byl velmi vyčerpávající den."

Byl to spíše tragický, ale nechtěla Amaru vyděsit a tak raději zvolila tuto lež než jí řekne celou pravdu.

,,Raven?"

,,Ano Amy, copak se děje?"

,,Bála jsem se, hodně moc. Chvíli jsem myslela že mě nikdo nenajde, že se nikdo nevrátí aby mě našel."

O očích měla drobná dívka nejen strach, ale i něco dalšího co Raven nedokázala popsat a tak svou sestřenici opatrně políbila na čelo.

A tak si jen před ní klekla, sundala si tmavě rudý plášť a přetáhla ho Amaře přes ramena aby ji aspoň truchu zahřála, když si všimla jejich mokrých šatů.

,,Já se velmi bála o tebe. Víš moc dobře, že tenhle svět je velmi kruté a nebezpečné místo a my vznešené krve máme mnoho nepřátel, kteří by nás nejraději viděli mrtvé.
Ale když budeme držet při sobě nic se nám nemůže stát, spolu budeme silnější než kdokoliv před námi.
Postavíme se těm kteří nám budou chtít ublížit, abychom se už nikdy nemuseli bát."

Lehce ji cvrnkla do nosu, což její sestřenici lehce rozesmálo a i jí samé se na tváři objevil drobný úsměv který si dovolila jen zřídka.

,, Mám ještě otázku.
Kde je *ab,*mama a *alakhua?"

Raven se v chůzi náhle zarazila. Doufala že Amara vydrží až budou doma, teď musela rychle improvizovat což stále příliš dobře nedokázala i přesto že se to učila.
Hlasitě vydechla, na chvíli zůstala nehybně stát a snažila se rychle se nadechnout a vydechnout, aby se připravila ne lež kterou musela říct stvoření které by ani mouše neublížilo.

,,Víš, oni šli na druhou stranu řeky Thonis aby se podívali zda tam nejsi, no já se vypadala sem k rameni. Určitě už čekají doma, proto bychom je neměli nechat čekat."

Amara spokojeně přikývla, zbaštila Raveninu lež a rychlými kroky se vydala před ní.

Tak rychle zamířila pryč od řeky, aniž by si všimla že další čtyři těla leželi kousek od místa kde předtím stála.

Ten kdo ukončil jejich život stál o kus dál s krytým úsměvem a krkem zborceným čerstvou krví.

*Zde máte vysvětlení egyptských oslovení co se týká rodiny
Ab - otec
Mama - matka
Alakhua - bratři