Před mnoha a mnoha lety, za devatero horami a devatero řekami, z popela povstalo království. Válka byla krutá a padla celá královská rodina. Avšak hrstka přeživších se sjednotila a z posledních sil společně zvolila nového krále s vidinou, že je bude vést dobrým směrem a pomůže jim dostat se znovu na světlo.

Třebaže všechen drahý kov s sebou odnesli vítězní protivníci, poslední z kovářů novému králi ukoval korunu – železnou. Přestože se nepyšnila barvou zlata a neleskly se na ní žádné drahokamy, král korunu s pokorou přijal.

Tucet švadlen se dalo do práce, aby svému novému vládci z posledních kusů nepoškozených látek ušily oděv hodný krále, a všichni, kteří měli volné ruce, pomáhali s opravou hradu v očekávání, že jim věže hradu ukážou hvězdy a naději, že duše obětí války našly věčný klid. Nebyl nikdo, komu by na obnově země nezáleželo, všichni přiložili svou ruku k dílu.

Král, přezdívaný Lidový, vládl dvacet let. Za jeho vlády království jen vzkvétalo. Ulice již nezely prázdnotou a cihly rozbitých domů byly zpátky na svých místech. Hradu se vrátila jeho někdejší krása a těšil se velké oblíbenosti. Stejně jako král, jenž z něj vládl.

Obyvatelé města byli poprvé v životě skutečně šťastní. Věděli, že krále zajímají jejich názory a potřeby. Sám nikdy nezpychl. Věděl, odkud pochází a že bez svého lidu by nikdy nebyl tam, kde je. Vděčil jim a oni vděčili jemu. Král se mezi ně často vydával na trhy a slavnosti a rozmlouval s nimi, což přispělo k vytvoření dobrých vztahů a důvěry.

Jednou se král na trhu potkal se stařenkou, která mu poděkovala za všechno, co pro ně kdy udělal. „Nebojte se. Dokud budu živ, nedovolím, aby zlo vyhrálo nad dobrem. A možná i potom," řekl jí král, načež se vrásčitou tváří usmála.

Zpráva o tom, že král zemřel, přišla jako blesk z čistého nebe. O to víc obyvatele města zasáhla.

Ačkoliv nikdo ani nechtěl pomyslet na to, že jejich milovaný král bude muset být nahrazen, bylo třeba myslet na budoucnost. A tak musel být zvolen král nový. Už ale nešlo o nikoho z lidu. Následníkem se měl stát člen úzkého kruhu šlechty, a zanedlouho se tak i stalo. Šlechta zvolila nového vládce, který však odmítl železnou korunu a nechal si zhotovit zlatou.

První měsíc byli poddaní i přes ztrátu oblíbeného panovníka spokojeni. Tři měsíce po jeho smrti však pocítili, že se království změnilo. Král je již nenavštěvoval, jeho kontakt s nimi byl minimální. Občas se jen objevil na balkónu jedné z věží, ale šance zastihnout ho byla vskutku malá.

Jednoho dne král vydal prohlášení. Vystoupil na velký kamenný balkón, který ze všech stran hlídala stráž, a po boku svého rádce oznámil, že se království topí v dluzích a je třeba začít vybírat vyšší daně a šetřit. Nic takového se během uplynulých dvaceti let nestalo, takže nejednoho měšťana toto oznámení zaskočilo. S očima plnýma obav však zprávu přijali, neboť věděli, že po každém mimořádně horkém dni přichází bouřka. Díky předešlým zkušenostem tradujícím roky a roky věřili, že pokud něco skončí špatně, znamená to, že ještě není konec.

Uplynulo dalších pár měsíců a životní úroveň ve městě se viditelně změnila. Lidé si čerstvý chleba mohli dovolit jen zřídkakdy a šatstvo v jejich skříních bylo čím dál ošuntělejší. Také úsměvy, jež kdysi zdobily jejich tváře, se objevovaly jen vzácně. Mezitímco se jejich kapsy vyprazdňovaly, kapsy krále praskaly ve švech. Král si spoustu peněz nechával pouze pro sebe, poněvadž nikdy tuto možnost neměl. Přesvědčení předešlého vládce totiž zakazovala, aby šlechta měla více peněz než prostý lid. Bylo to pro něj základem obnovy zničeného království. Ale když tu teď král nebyl, tomu novému nikdo nemohl zakázat, aby měl peněz, kolik jen chce. Kupoval si drahé věci, aniž by o tom kdokoli věděl, a tudíž se o ně ani s nikým nepodělil. Království pro něj bylo zlatým dolem, který chtěl vytěžit, a pak rychle zmizet.

Občané se však začínali bouřit a v ulicích probíhaly protesty. Přestože to nový král neviděl, příliš zaměstnán sám sebou, zvědavému oku šlechty to neuniklo. Vydali se tedy za králem s návrhem, že by se měl vydat do města kočárem, který v nedávné době pořídil, a ukázat se občanům. Tak jako to dělal jeho předchůdce. U něj to zjevně fungovalo, jelikož ho lid miloval. Tak proč by to nefungovalo i teď?

Král po šlechtě házel znuděné pohledy, na trůnu se hrbil a všem bylo jasné, že se mu představa býti součástí tohoto plánu příliš nezamlouvá. Když ale zvážil pro a proti, nakonec se rozhodl, že tuto – dle jeho vlastních slov – šaškárnu podstoupí. „Nechť poznají svého krále a uvědomí si, že k takovým, jako jsem já, se má chovat úcta!" zvolal a jeho hlas se roznesl celým trůnním sálem. Jeho rádce nervózně polkl, ale snažil se nedat najevo značné znepokojení, které v něm královo chování vyvolalo. Dokud ještě nebyl současný král králem, nechoval se jako teď. Rádce se snažil přijít na to, proč se tak výrazně změnil, ale celá situace pro něj byla tak šokující, že na nic nepřišel. Řekl si tedy, že dá králi čas. Třeba si jen ještě na svou roli dostatečně nezvykl, a to ho nutí chovat se jinak.

Přešel rok od korunovace krále a to si žádalo oslavu. Jakmile se ulicemi města rozezněl zvuk kol jedoucích po dlažebních kostkách, občané začali vykukovat z oken a zanedlouho následovali kočár. Byli zvědaví a čekali, co si pro ně král přichystal.

Majestátní rudý kočár tažený uhlově černými koni zastavil uprostřed náměstí, s velikou kašnou. Dav se rozestoupil kolem ní.

Jakmile se otevřeli dveře kočáru a král sestoupil na první schůdek, koně se kvůli páru myší splašili a s kočárem smýkli tak, až král spadl a hlavou se uhodil do tvrdé dlažby. Dav zatajil dech a stráž se rozběhla ke zraněnému, pod jehož hlavou se již vybarvoval rudý flek. Stráže vládce naložili do kočáru a rozjeli se zpět k hradu.

Den na to bylo ohlášeno, že je král mrtev. A po jeho smrti se roztočil začarovaný kruh. Další král, který povolil otroctví, zemřel při koupeli. Utopil se rok po tom, co byl zvolen králem. Král, jenž nastoupil na trůn po něm, otroctví sice zrušil, ale povolil držení zbraní a pomstu každému, kdo si ji zaslouží. To mělo velice neblahé následky a krále, stejně jako toho předešlého, zastihl stejný osud. Přesně na den, rok od své korunovace zemřel šípem jednoho z poddaných. A tak se to opakovalo s dalšími dvěma králi.

Poddaní i šlechta se začali domnívat, že to není náhoda. Žádný z nových králů se nevyrovnal tomu, který spasil jejich království. A také začali věřit tomu, že jejich milovaný král je nikdy skutečně neopustil a že je ochraňuje před zlými úmysly nečestných vládců.

Království několik týdnů žilo bez krále. Nikdo ze šlechty si na pozici vladaře netroufl, přestože jim byla nabízena. Strach jim vzal všechnu sebedůvěru. Nechtěli skončit jako jejich předchůdci, nikdo z nich totiž neměl čisté svědomí.

Královský rádce, jenž teď neměl komu radit, byl zoufalý. Dostal za úkol najít nového kandidáta na krále, protože v království nebyl nikdo, kdo by se této role chtěl či byl schopen ujmout. Usadil se v jedné z krčem a zasedl přímo před hostinského, který zrovna čepoval pivo. „Taky mi jedno natočte." Hospodský se na něj poočku podíval, ale větší pozornost mu nevěnoval. „Prosím," dodal rádce. „Omluvte moji nezdvořilost, ale dění v hradu je vyčerpávající. Všichni na sebe křičí a nikdo se nedokáže na ničem shodnout. Hotový chaos! Bolí mě z toho hlava."

„Vy jste tam z vrchu, jo? To všechna čest," uznal hospodský. Představa, že by měl být na rádcově místě, ho děsila. Neznal nic horšího než bandu vzdělaných lidí, kteří nedokážou využít své vědomosti k rozumnému jednání a domluvě.

„Děkuji. Mám pocit, že všichni v hradu selhali. Jako by v nich minulost Lidového krále zasela semínko závisti místo motivace. A jako by je právě závist naprosto ničila. Dělají rozhodnutí, která by si Lidový král nikdy nepřál. Nechtějí se mu vyrovnat, chtějí ho překonat. Ale jdou špatným směrem! Nejlepší by bylo zvolit králem prvního pocestného, který se objeví ve dveřích. Vsadím se, že by to dopadlo lépe, než kdybychom zvolili kohokoliv z tohoto města!"

„To není špatný nápad. Udělejte si pohodlí, tohle bude dlouhá noc," řekl hospodský s úsměvem a položil před rádce korbel s pivem zdobeného obláčkovou pěnou.

Hodiny míjely a do krčmy vstoupil mladý muž. Jeho oblečení bylo ušpiněné a boty na několika místech poničené. Jediné, co s sebou měl, byl uzlíček s osobními věcmi. Jakmile ho hospodský spatřil, vykřikl: „Dokonalý pocestný! Máme krále!"

Rádce se otočil, aby se na něj podíval, ale zrak rychle přesunul zpátky na svůj korbel piva. „Tento hoch? Já vám nevím, vypadá, jako by mu uletěly všechny včely."

„Mladý muži, pojďte sem!" zvolal hospodský a zamával na pocestného rukou mokrou od vody. Pocestný k němu zamířil a posadil se vedle rádce. Ten ho znovu sjel pohledem od hlavy až k patě, a pak se dlouze napil. „Co vás sem přivádí?" zeptal se hospodský. „Dáte si pivo?"

„Ne, děkuji. Nedal byste mi radši džbán čisté vody? Z dlouhé cesty už mi vyschlo v ústech." Hospodský uznale kývl a během chvilky mládence se slovy „Na účet podniku." obdařil džbánem studené vody. Mladík vypil celý džbán až do dna a poté řekl: „Děkuji vám, štědrý muži. Přivádí mě sem žal a také zjištění, že toto království se znovu postavilo na nohy."

„Co tím myslíte?" zajímal se rádce. Chlapcova slova i jeho chování ho fascinovaly. Byl jiný než ostatní, ale rádce nedokázal přijít na to, proč. Po několika pivech mu to přeci jen myslelo o něco pomaleji.

„Narodil jsem se tu, ale sotva rok po mém narození moji rodiče zemřeli ve válce. Teta se strýcem se mě ujali a společně se mnou odcestovali pryč. Nedávno ale i oni zemřeli a já zůstal sám. Když jsem se dozvěděl, že moje rodné město znovu ožilo, rozhodl jsem se sem vrátit. Město z vyprávění mé rodiny mě sem táhlo jako žíznivého vaše hospoda."

„Páni. Smutná náhoda," poznamenal hospodský.

„Nevěřím na náhody. Vše se děje z nějakého důvodu. Víte, jsem člověk, který rád přiloží ruku k dílu. Rád pomáhám ostatním a věřím, že právě pomoc, čest a pravda nás šlechtí. Možná jsem tady, abych splnil nějaký velký úkol, který pomůže spoustě lidem. Jen musím přijít na to, jaký."

Hospodskému i rádci se rozzářily oči. Byli přesvědčeni o tom, že se právě teď a tady dívají na svého nového vládce. „Myslím, že vím, jaký je váš úkol," vyslovil rádce nadšeně a mladík se pousmál, přestože netušil, o co jde. Ale podnapilý úsměv rádce byl tolik nakažlivý!

Uběhly týdny a království dělilo jen několik málo minut od korunovace nového krále. „Pane? Mám strach. Bude mi ctí sloužit tomuto království. Ale bojím se tak veliké moci. Co když to nezvládnu?"

„Jste správný člověk a vím, že to víte. Ale něco vám přeci jen řeknu. Moc je pomoc. Ale jen tehdy, je-li v rukou těch správných lidí. A jak jsem již řekl, to vy jste. V rukou těch nesprávných je to však zbraň mířená na ostatní. Nemůžeme riskovat, že se znovu dostane do rukou někoho, kdo by ji mohl zneužít. Potřebujeme vás. Jste naše naděje." Rádce upravil králi slavnostní oděv a věnoval mu povzbudivý úsměv.

„Tak tedy dobrá," vydechl mladík a pohledem zabrousil k obrazu za rádcem, na němž byl vyobrazen král, jenž před dvaceti lety vzkřísil království.

Přestože nastávajícího vládce slova rádce povzbudila, stále byl nervózní. Ale najednou se stalo něco, co ho znervóznělo ještě více. Zdálo se mu, že na něj král z obrazu mrkl. Nedokázal uvěřit vlastním očím. Ale když se král usmál, mladík věděl, že to není sen. A taky, že dělá správnou věc a nečeká ho smrt, ale sláva, protože jeho úmysly jsou čistší než královské sklo.

A tak si na hlavu nechal nasadit železnou korunu.