Nadšené pištění a jásot se ozývaly vilkou, v níž se nacházela majitelka, její čtyři dcery a služebnictvo.

„Dokonalý!“ vyjekla nejstarší z dcrr ženy, jež seděla v pohodlném křesle a pozorovala trojici děvčat, která se přehrabovala v nákupních taškách.

Nijak ji nepřekvapilo, že její nejmladší dcera mlčky sedí na pohovce a toužebný pohled upírá na dveře. Zatímco nejstarší z dívek, která byla nejvyšší, si bez váhání stáhla tričko a sukni a už se soukala do nových, růžových šatiček, další dvě dívky se praly o fialkové šaty s volánkem na prsou.

„Daisy! Okamžitě to pusť!“ zavrčela druhá nejstarší z dívek.

Její soupeřka jí neodpověděla nijak zvlášť slušně. A to byl právě ten moment, kdy se do hádky přidala i jejich matka. Přesně v tu chvíli toho měla nejmladší obyvatelka domu plné zuby.

Chtěla být sama. Vyskočila proto z křesla a aniž by pípla, vydala se do prvního patra. Zalezla od prvního pokoje. Se zamykáním se neobtěžovala. Nebyla naivní, aby si myslela, že ji někdo půjde hledat. Nikdy tomu tak nebylo. Její sestry si obvykle vystačily bez ní. Nějak se s tím stále nedokázala smířit. Věřila, že jednoho dne ji budou vnímat jako jim rovnou. Obvykle po příchodu do pokoje usedala ke klavíru. Tentokrát přešla k poličce, na které stálo několik tlustých složek. Sundala jednu s modrým obalem, posadila se do křesla a začala v ní opatrně listovat. Jednu stránku po druhé zkoumala výtisky starých not, jež jí k patnáctým narozeninám daroval otec. Milovala vůni starého papíru a nemohla se dočkat, až uslyší poklidnou melodii.

Přesunula se tedy k černému křídlu, jež se v jejím pokoji nacházelo. Usadila se, zula si boty a jednu nohu položila na pedál. Prsty položila na klávesy. Zhluboka se nadechla. Teprve až s jejím výdechem se ozvala první nota, kterou následovala další. Brzy se pokojem linula melodie, jež dívku nejen uklidňovala, ale i těšila. Očima těkala po papíře, jako kdyby se bála, aby něco nepřehlédla. Z přízemí se stále ozýval křik, ale ten ona už nevnímala. Nechala se unášet hraním, protože to jediné pro ní bylo jakousi jistotou. Nic jiného neměla.

Brzy už znala noty nazpaměť. Přesto se stále dívala na papír. Už se nemusela soustředit a přesto vše zahrála správně. Stále se však zdála být sama sebou nejistá. A pak to přišlo. Poslední nota. S tou dívka vydechla vzduch z plic a vstala. Složku s notami opět uložila na polici a poté zamířila do koupelny, aby se upravila. Věděla, jak moc její matka dbá na vzhled. Nechtěla ji zbytečně rozčílit. Rozčesala si proto své perfektně rovné vlasy, jež byly typické pro její oblast. Jejich odstín se běžně uváděl jako karamelový, ale dívka s tím nesouhlasila. Popsala by je jako popelavě hnědé, jako staré seno, možná jako vysušenou hlínu. Rozhodně by je ale nenazývala karamelovými. Amy vždy pojmenovávala věci jejich jmény. Nic nepřikrášlovala. Říkala to, co si myslela. Pokaždé. Nebo alespoň ve chvíli, kdy se odhodlala promluvit. A řekněme si to upřímně... Takových chvílí nebylo mnoho.

Pokud to bylo alespoň trochu možné, zalezla si na nějaké klidné místečko, nebo postávala poblíž svých sester, oslnivě se usmívala, ale neřekla nic. Ani slovíčko. Kývla či zavrtěla hlavou, ale dobrovolně nepromluvila, pokud to nebylo nutné. Byla stydlivá. Zároveň se bála, že by řekla něco nevhodného. Že by člověka urazila, ranila... A to nechtěla. Takovým situacím se snažila vyhnout. Proto se častokrát raději rozhodla mlčet.

Upravila si pomačkanou halenku a pohlédla na svoje ruce. Klouby na obou rukách měla popraskané. Protočila nad tím očima a sáhla po krému. Domem se rozneslo zavrčení, jež dívka důvěrně znala. Slýchávala jej od svého narození. Oznámení. Proběhlo jí hlavou. A ne jen tak nějaké. Jednalo se o královské oznámení. Často šlo o vyhlášení svátků, informace o volbách královské rady, dny, kdy královská rodina navštěvovala nějakou Oblast... Možností bylo hned několik. Dívka se nezabývala tím, o co by mohlo jít tentokrát až do chvíle, kdy jedna z jejích sester vypískla. Tehdy se obula a seběhla schody do přízemí. Millie, nejstarší z dívek, seděla na pohovce a tvářila se dotčeně. Daisy a Evie hleděly přes rameno matce, jež se tvářila hrdě a odhodlaně. Amy ničemu z toho nerozuměla. Ne, že by to bylo poprvé... Zamířila proto k hnědovlasé ženě, jež jí se smrtelně vážnou tváří podala kus pergamenu.