JEDINÉ, na co se matka soutředí, je papír položený na rozviklaném stolku. Roztřesenou rukou držící husí brko svým elegantním písmem napíše mé i sestřino jméno, jsou zatím jediná. Na list spadne několik slz, které si pěstí rychle otře z tváře, než se k nám otočí.
"Je mi to líto." 
Moje srdce se bolestivě svírá a k tomu smutku, jenž se ve uvnitř mě přelévá jako nekonečný oceán, přibude také  zklamání.
"Proč?", hlesne Isobel.
"Otec je mrtvý! Dům v troskách a já nemám žádné peníze. Neuživila bych vás!", mluví naléhavě a rozhodně, z čehož hned poznám, že od toho, aby nás poslala pryč, ji nic nepřesvědčí, zároveň jsme všechny tři šokované skutečností otcovi smrti. Nechci tomu věřit, můj otec nemůže být mrtvý, protože právě on nám vždy říkal, jak je důležité žít a přitom snít.
"To nemůžeš! Není mrtvý!" vykřiknu už hystericky a snažím se dokulhat k matce, která jen odvrátí obličej. Několikrát spadnu, ale Isobel mi vždy pomůže vstát, už jen pár kroků a dotkla bych se matčiných havraních vlasů, když kývne na stráže stojící opodál.
"Jsou vaše, předejte je s díkem Bílému království."
Potom se mi naposledy podívá do očí, ten moment možná trval několik minut, možná pár vteřin to já nevím, proplete se davem a nechá nás tam stát. Je pryč.
Isobel mě pevně obejme, navzdory drobným pažím má silný stisk, pláče, ramena se jí zvedají. 
"Prosím následujte nás," promluví mladý voják tiše, jakoby se bál, že jsme ze skla a při větším hluku se rozletíme na milion kousků. Asi není daleko od pravdy.
Zástup kolem nás potichu sleduje, nikdo nic neřekne, doufají, že brzy odejdeme a oni nebudou muset dát své dcery. Matčin skutek ale vyvolá lavinu, několik rodičů napodobí její vzor a zapíší pár dalších dívek.  Voják za mnou si odkašle, stále tu čeká, podívám se na Isobel, ta přikývne. Pomalu začnu dělat drobné kroky směrem k budově, ve které ještě před chvílí řečnil král. Mladík odvede mě i mou sestru dovnitř, kde už je několik našich vrstevnic sedících na dřevěné lavici. Všechny vypadají vyčerpaně a smutně, když po nich přejedu pohledem, napočítám osm děvčat.
"Posaďte se!" 
Muž, který nám přísným hlasem dá tento rozkaz na sobě nemá Dorindorskou uniformu. Přechází od jednoho konce místnosti k druhému  a  zkoumá naše tváře očima černýma jako noc, je velmi vysoký, pod bílím kabátcem se mu napínají silné paže a dlaní si občas přejede po pečlivě upraveném vousu. Raději rychle uposlechneme, vypadá, že neposlušnost nestrpí, přestože nevím kdo to je a zda si mou úctu vůbec  zaslouží.
"Budeme vás volat podle jména, předstoupíte a odpovíte na pár otázek."
Opět zazní jeho přísný hlas, potom se posadí za stůl s kalamářem a nohy ve vysokých holinách natáhne před sebe.
"Christine Flemingová!"
Dívka sedící vedle mě se nejistě zvedne a popojde k tomu muži, ten si ji se zájmem začne prohlížet.
"Mluvíš nějakým jazykem? Umíš něco?"
Christine zrudnou tváře, zatahá se za svůj zrzavý cop a odpoví:
"Nemluvím žádným jiným, než rodným jazykem. Umím dobře šít."
"Dobře, pojedeš s námi."
Spokojeným úsměvem a mávnutím ruky ji pokyne, aby si sedla.
"Isobel  Lermontová!"
Sestra sebou trhne, když vysloví její jméno.  Opatrně jako kočka před nej předstoupí, nečeká a rovnou řekne pevným hlasem odpověď:
"Mluvím plynně pěti jazyky, nic víc."
"Nevyzval jsem tě, aby si promluvila."
Pomalu se postaví a dojde až k ní, mezi dva prsty vezme pramen jejích dlouhých černých vlasů. Prohlíží si mou sestru jako zboží na trhu, tím nařčením ji vyvedl z míry, sklopí oči ke špičkám svých střevíců a nechá ho, aby se na ni drze usmíval.
Nevydržím to.
"Chcete snad popírat, že byste se jí nezeptal na to stejné?"
Tentokrát sebou trhne on, otočí se a zabodne do mě oči, které přimhouří.
"Ty jsi kdo?"
"Casandra Lermontová. A vy?"
Bojovně zvednu bradu ikdyž vím, že vypadám po dvou dnech ve sklepě příšerně. Nedovolím, aby ji někdo ublížil, protože teď je to má jediná rodina. Voják přesune svou pozornost na mě, přistoupí blíž, je na něm vidět, že si je vědom své mužské pohlednosti.
"Devan Blair. Vlastně nevím, proč ti odpovídám. Pojď sem."
Zvednu se a poslušně dokulhám k Isobel, stoupnu si před ní.
"A teď mi řekni, co umíš."  
Blair se opře o stůl a vyčkává na mou odpověď.
"Maluji a píši." 
Jakmile to dořeknu, několik vojáků okolo se uchechtne.
"To je vše?" zeptá se Blair s hraným nadšením.
Jen přikývnu a za zády propletu prsty s vyděšenou sestrou.
"Tvoje sestra jede, ty zůstáváš," vyřkne nad námi rozsudek.
Poznamená si něco do listu a podívá se na mě.
"Můžeš odejít Casandro."