Rozbuší se mi srdce, co když mě viděli s Aidanem? V tom případě bych byla prohlášena za zrádkyni a stejně jako Lucas mířila k šibenici. Rozhodnu se ale zachovat klid, několikrát se zhluboka nadechnu, až se mi do kůže zaryje stažený korzet modrých šatů,
přikývnu poděkuji Devanovi. Ihned zamířím k trůnímu sálu. Když vejdu, pohledy všech přítomných si mě přísně změří. Nenápadně pohlédnu na Aidana, který stojí s princem před králem po jehož pravici sedí královna, hned vedle ní zase Sophie. Jeho jiskřivě modré oči mi dodají potřebnou útěchu, že v tomto boji nejsem sama. Musím se hodně ovládat, abych se nešla skrýt v jeho náruči.
„Casandro, po rozhovoru s princem i princeznou, a po jejich naléhání, jsem dospěl k názoru, že naše království nemusí čekat na důvod pro oslavu. Chci, aby se svatby uspořádala už za dva dny, spojíme je v jednu velkou slavnost." Králův hlas se nese sálem a zabodává se mi do těla jako dýka. Chvíli netuším, jak reagovat, naděje na útěk se pomalu začnou rozplývat. Ve tvářích Sophie i Christiana mohu číst vítězství.
„No není to úžasné Casandro?" přistoupí ke mně Christian a uchopí mé předloktí, aby ho mohl nenápadně silně stisknout.
„Velmi vaše veličenstvo, ráda se zapojím do příprav," odpovím roztřeseně snažíc se nevyhrknout bolestí. Aidan vypadá, že by nejraději vytasil menší meč, který nosí na koženém opasku kolem boků, ale ovládá se.
„To není třeba má drahá, na nás je jen ta zábavná část, pojď!" zvolá nadšeně Sophie a sestoupí z vyvýšeného místa. V rudých šatech prošívaných zlatou nytí s dlouho vlečkou vypadá neporazitelně.
„Omluv nás otče," pokyne králi, vezme mě za ruku a odvede ze sálu.

Posadíme se k malému zahradnímu stolku kousek od zámku. Máme výhled jak na skleníky tak i na fontánu s antickým sousoším. Ihned k nám přistoupí služebná s mísou plnou jahod a čajem.
„Miluju první jahody v roce, přijdou mi nejsladší, políbené ještě silným letním sluncem," řekne zatímco si s požitkem ukousne. Pořád celá roztřesená na ni jen hledím neschopna jediného slůvka.
„Ráda dostávám to nejlepší Casandro, protože to je to, co si zasloužím," pokračuje.
„Nadporučík není jahoda Sophie," vypustím z úst dřív než si stihnu uvědomit, jakou škodu tím mohu napáchat. Princezna propukne v smích, odloží ovoce a prsty, které vypadají jako od krve, otře do sněhově bílého kapesníku.
„Naopak Casandro, Aidan je ta nejlepší jahoda, a než jsi přišla ty, obyčejná dívka, byl můj. Jenže jsi obyčejná, takovou zůstaneš, ikdyž si tě chce bratr z nějakého šíleného důvodu vzít," syčí Sophie. Než stihnu cokoliv odpovědět vstane a pod slunečníkem přidržovaným sluhou se vydá zpět k paláci.

**********
Na hrudníku mám najednou obrovskou tíhu starostí. Rozrazím dveře do své komnaty a vrhnu se do přikrývek, abych se slzy kanoucí z mých očí vsákly do látky.
Nejednou však uslyším tiché zaklepání, posadím se na posteli a pohlédnu ke dveřím, pod kterými do komnaty někdo vsune obálku. Celá zvědavá hned vstanu, nedočkavě málem roztrhnu i malý lístek se vzkazem.

Ve stájích na vás teď čeká někdo, kdo vám může pomoci.
D. Blair

Překvapeně několikrát zamrkám a znovu si přečtu jméno autora krátkého, ale jasného dopisu. Hned od našeho prvního setkání jsem neměla z Blaira dobrý pocit, co když je to tedy jen zkouška? Podobných otázek se mi v hlavě vyrojí stovky. Něco mi ale říká, že je to má jediná šance, protože promluvit si teď s Aidanem je příliš riskantní. Přehodím si přes ramena plášť, a protože se venku už setmělo, vezmu se sebou i lampu.
Úspěšně se mi podaří proplížit se kolem podřimujících starších, dokonce po cestě potkám i Lucy s košem plného prádla. Stihneme na sebe povzbudivě kývnout, nemohu jí sice prozradit kam jdu, ale věříme si, takže nám opravdu stačí jen pokývnutí.
Seběhnu po schodech snažíc se příliš nedělat hluk střevíci. Jakmile vejdu do části zámku pro služebnictvo už nemám strach. Rychle jím projdu až ke stájím, kde je kromě vůně sena cítit i teplo z koní.
„Haló?" zašeptám směrem k zadním kójím, kde přešlapuje bělouš a princův silný vraník.
„Tady jsem!" dostane se mi odpovědi. Dojdu tedy do jedné z kójí, zavřu za sebou dvířka.
U hlavy koně zrovna stojí starší muž a hřebelcuje spokojeně vypadající zvíře.
„Harolde?"
Stájník, který chodí do kuchyně skužbnictvu vyprávět příběhy, mi věnuje soucitný pohled.
„Rád vás vidím slečno Casandro," usměje se a sundá si už špinavý čepec.

Ahoj :) jak jsem slíbila, pokračuji v tomto příběhu. Tohle je kratší kapitolka, ale zkusím na ni hned navázat a vydat další během tohoto týdne.
Snad. Pracuji pro vás na něčem speciálním, bere mi to energii a čas, ale blíží se to ke konci a tak vám to brzy budu moci sdělit a opět se více věnovat svým příběhům. Děkuji všem svým čtenářům za trpělivost a za to, že mě občas popostrčíte v komentářích. :)
Vaše Áčko