Celá zdrcená odejdu od Leily, která po několika hodinách usnula žalem. Se svěšenými rameny dojdu až do zámku, kde je překvapivě ticho.  Jen služebné kolem cupitají jako myši s šedými čepečky a unaveným pohledem. Když procházím kolem dámského salónku zahlédnu otevřenými dveřmi  královnu Valerii sedící v křesle. Jakmile uslyší klapot mých střevíců vzhlédne od vyšívání a pokyne mi, abych přišla blíž. Klid, který z ní čiší, mě přitahuje. V bledé tváři má také vlídnost i starost.
„Casandro, jako Christianova matka pro něj chci to nejlepší. A to ty určitě jsi," řekne  s lehkým úsměvem.
„Ale tolik se změnil! Tažení s jeho otcem z něj udělala pyšného člověka s touhou po moci a slávě.  Takže kdykoliv budeš potřebovat pomoci, stav se za mnou," nabídne mi velkoryse, uvnitř mne vzplane jiskra naděje.
„Velmi si vaší nabídky vážím. Můžete mu prosím rozmluvit náš sňatek?" vyhrknu aniž bych přemýšlela. Na královnině čele se objeví pár vrásek. Spěšně vstane, odloží vše na malý stolek vedle křesla a přejde k velkému oknu. Zamyšleně vyhlédne ven a nervózně vzdychne.
„Jistě sis všimla, že ženy v tomto království prakticky nic neznamenají. Nezlob se, ale nemůžu pro tebe nic udělat. Rozhněvat krále by pro mě mohlo znamenat i smrt," pronese zlomeně a podívá se mi do očí.
„Proč já?" vznesu tiše otázku.
„Christian o tobě básní už dlouho, ale víc nevím," odpoví mi.
Pak sklopí hlavu a rychle vyjde ze salónku.
Venku udeří blesk, který na chvíli osvítí místnost více než svíčky. Po zádech mi přeběhne mráz a usadí se na srdci. Najednou mám pocit, že už není naděje.

***

Sedím na židli ve své komnatě a civím před sebe na dlouhé provazy vody bičující žíznivou zem. Tlumeně ke mně doléhá rozhovor dvou strážných, které Christian nechal postavit před mé dveře. Na ty k večeru někdo tiše zaťuká. Aniž bych se ohlédla nechám osobu vejít.
„Rychle!" zvolá dívčí hlas naléhavě. Vstanu a zmateně pohlédnu na Lucy, Aidanovu sestru, jak si sedá na postel a sundává si šaty.
„Co se děje?" dožaduji se vysvětlení.
„Princ tě nenechává hlídat jen tak. Musíš přejít přes stráže a promluvit si s bratrem," odpoví mi šeptem.
„Co když s ním nechci mluvit?" řeknu umanutě když si vzpomenu na ráno, kdy požádal princeznu o ruku.
Lucy teď už přede mnou stojí ve spodničce.
„Nic není takové, jak se zdá," pronese důrazně.
„A tohle také může být váš poslední rozhovor před svatbou."
Srdce mi vynechá dva údery. Cítím, že kdybych nešla, o hodně bych přišla.
„Dobře, co mám dělat?"

O chvíli později se soukám do Lucyina oblečení a ona zas do mého. Tmavě hnědé vlasy si přikryji čepcem a ona  své plavé taky.
„Máš jen chvíli, bude tě čekat u jabloně."
Vyslechnu si poslední instrukce, horlivě přikyvuji, pak Lucy obejmu a vyběhnu z komnaty.
Strážní se dál vesele baví aniž by zaznamenali, že jsem jim proklouzla pod nosem.

K jabloni se dostanu promoklá na kost, schovám se pod její  košatou korunu, kde je relativně sucho, a trpělivě vyčkávám.
Pak ho uvidím. Optarně se rozhlédne, zkontroluje, zda nás někdo nesleduje a pak vklouzne za mnou. Mokrá košile se mu lepí na široká ramena, tváře má lehce rudé, ale oči jako dva oceány jsou pořád stejné. Ne, počkat. Zdá se mi, jakoby více zářily.
„Casandro!" Mé jméno úlevně vydechne.
Nevím co říct, nevím, jak v její přítomnosti jednat. Vždycky mě něčím překvapí.
„Aidane," řeknu o něco chladněji. Jeho oči postmutní, pochopil, proč se držím dál. Přitáhne si mě blíž za má ramena a lehce je stiskne.
„Všechno ti vysvětlím, ale nejdřív musím něco udělat," řekne. Pak naše rty splynou a mé srdce málem vyskočí z hrudi. Ten moment trval krátce, ale jakoby mi tím dal najevo všechno, co nemohl říct nahlas.
Když odstoupí roztřeseně si přejedu prsty po stále rozpálených rtech.
„S Christianem jsme byli nejlepší přátelé  dokud jsem mu neprozradil své  city k tobě. Od té doby jakoby si dal za cíl vše zmařit a zakázal mi se k tobě skoro jen přiblížit," začne Aidan s vyprávěním.
„Ale proč?" nevěřícně na něj hledím připadajíc si jako ve snu.
„Jezdil jsem s jeho otcem do jedné války za druhou a brzy se ke mně choval jako k vlastnímu synovi," pokračuje.
„A to se princi nelíbilo," dodám.
„Začal mě nenávidět. Svatba s tebou je jen pomsta za to, že jsem až moc přirostl k srdci jeho rodině."
„Ale co ty a Sophie?" snažím se překřičet stále silnější liják.
„Nařídila mi to jako Christian tobě, ale nevím, co za tím stojí," odpoví mi.
Chvíli tam jen stojíme a hledíme jeden  na druhého. Z Aidanovy přítomnosti celé mé tělo jásá a já vím, že bez něj nechci být.
„Musíme utéct," vyřknu ta dvě slova, která nám běží hlavou už od začátku našeho setkání.
„Utečeme spolu," přikývne a vezme mou tvář do svých dlaní.
„Vezmeme i Leilu a Lucy?"
„Musí s námi, jinak to tu pro ně  nebude bezpečné. Christian je schopný čehokoliv, aby dostal to, co chce," řekne se zamračenou a přitom soustředěnou tváří.
Najednou spatřím, jak z okna mé komnaty padá bílý kapesník. Aidan ví, co to znamená.
„Musíš se vrátit, ještě si promluvíme," vzdychne do mých rtů. Lehce ho na ně políbím.
„Budu čekat," šeptnu směrem k jeho vzdalujícím se zádům.
S úsměvem pak proběhnu deštěm až do zámku. A napomenu se za to, že jsem o naději pochybovala.
Vždycky přece nějaká je.