Probudí mě šramot, který způsobí otevírání okna v mé komnatě. Vyděšeně se ještě rozespalá posadím a hledám zdroj náhlého hluku.
„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit," promluví Lucy, Aidanova sestra. Nevím proč, ale ráda ji vidím. Zdá se, že nepřišla náhodou.
„Trocha čerstvého vzduchu ti prospěje," řekne a přisedne si ke mně.
„Slyšela jsem, co se včera stalo. Nedokážu si to vysvětlit! Lucas? Pracuje tu tak dlouho a nikdo neměl ani tušení," povídá roztřeseně.
„Proč tu jsi?" zeptám se trochu zmateně.
„Jsem přece tvá nová služebná."
„Služebná?" Chvíli tomu nemohu uvěřit, ale pak si začínám vzpomínat na události včerejšího dne.
„Jsi budoucí královna, musíš mít služebnou. Vlastně ti závidím, stalo se ti to, o čem jsem četla v románech, které jsou v knihovně," řekne zasněně a ukáže mi jeden, který si tajně strčila do kapsy od zástěry.
Kéž by tušila, že za mým náhlým vzestupem je princova touha vlastnit vše, co se mu líbí, včetně mě.
Chvíli tam sedíme tiše, musím si utříbit myšlenky. Mé uvažování přeruší Lucyino energické tlesknutí.
„Musím tě připravit na snídani. Teda vás," opraví se, ale já hned zavrtím nesouhlasně hlavou.
„Nechci být královna, nemusíš se ke mně tak chovat," řeknu rozhodně, avšak stejně uvnitř mne zahlodají pochyby. Opravdu nechceš?
Lucy mou poznámku přejde a začne z truhly vytahovat šaty a střevíce.

***

Chci se zhluboka nadechnout, ale kostice sametového korzetu mi to nedovolí. Stojím před dveřmi královské jídelny a mám strach vejít dovnitř. Nervózně si uhladím světle fialové šaty s bílými pruhy látky, kterou jsou místy protkané perličkami, pak zatlačím do těžkých křídel a vejdu.
Všichni v místnosti zvednou hlavu, přejedou mě pohledem. Někteří souhlasně, jiní nesouhlasně. V očích služebných, dívek, se kterými jsem si ve volných chvílích povídala, najednou vidím nenávist.
Roztřeseně usednu vedle Sophie, která mi věnuje povzbudivý úsměv. Pohlédnu i na zbývající členy královské rodiny. Nechybí ani jeden, až na mého budoucího manžela.
„Vítej mezi námi Casandro," promluví ke mně vlídně královna Valerie. Vypadá, jako by se mnou měla soucit. Pokusím se trochu usmát, ale mám dojem, že z mého pokusu vzejde jen škleb. Králův obličej vyzařuje odpor nad synovou volbou, dál se tedy věnuje jídlu jakobych byla vzduch.
„Od dnešního dne se začneš učit. Hra na klavír, nebo housle, můžeš si vybrat, etiketa a základní společenské tance. To by pro začátek mohlo stačit," promluví ke mně královna Valerie.
„Svěřím tě do schopných rukou slečny Bauselar, je to skvělá dvorní dáma," pokračuje svým zvučivým, ale přesto příjemným, hlasem.
„Slečna Bauselar je neskutečná, určitě si ji oblíbíš, a navíc budeme mít většinu hodin společně," oznámí mi Sophie. S každým jejich slovem mám pocit větší bezmocnosti, ale zatím nechci klást odpor. Nevím, kde je Leila a dokud to nezjistím, nebudu nic dělat, protože by to mohlo ohrozit její život. Zamyšleně pohlédnu do zahrad a zatoulám se do Dorindoru. Jak se asi po nájezdu Minciů vzpamatoval? Postavili znovu kostelní věž a opravili radnici? Touha po návratu domů je silnější než kdy jindy ačkoli vím, že je témeř nesplnitelná. Z přemýšlení mě vytrhne rozražení jídelních dveří, rozletí se dokořán a s rozevlátým pláštěm vejde Christian. Očima vyhledá mou tvář, když ji najde, spokojeně prikývne. Je spokojen. Uposlechla jsem jeho příkaz.
„Jsi nepoučitelný," zahřmí král. Princ se usadí na své místo a rozzlobený hlas svého otce ignoruje, směle si nechává od služebnictva donést snídani.
„Omlouvám se, ale jistě si už slyšel, že se mi podařilo dopadnout jednoho zločince, musel jsem ho zkontrolovat," odpoví mu.
„Od toho snad máme stráže!"
Christianova pohledná tvář ochladne. Najednou je úplně jinou osobou než kterou byl při mém příjezdu.
„Je to velmi důležitý zločinec otče, dnes večer bude poprava," oznámí nám všem.
„Bratře! Takto u snídaně nemluv o popravách," zhrozí se Sophie. I po mých zádech přeběhne mráz, ale zároveň i úleva. O Leile zatím nepadlo ani slovo.
Zdá se však, že poprava krále zaujala a tak se i on rozpovídá. Dál už to nevydržím, prudce vstanu až se poháry na stole zatřesou.
„Prosím, omluvte mě, ale pocítila jsem náhlou nevolnost," pronesu co nejuctivěji a chystám se odejít. Sophiin hlas mě ale zadrží.
„Počkej ještě chvíli drahá, mám pro vás radostné oznámení," pronese tajemně.
„Povídej," pokyne jí královna.
„I já si už vybrala svého manžela," řekne hrdě. Král se opět rozčílí.
„Nikdo mě o tvou ruku žádat nepřišel!" Třískne dlaní do stolu.
„Ale ano otče," odpoví mu s úsměvem a zavolá na někoho za dveřmi.
„Poručíku Aidane!"

Tak co na to říkáte? Budu moc ráda za vaše komentáře! Nezapomeňte sem prosím hodit vote. Pokud byste se nějak chtěli zabavit než vyjde další kapitola můžete mrknout na můj nový příběh Motýlí duše.
Have nice day, read books and see ya soon with new chapter!
A.