HLEDÍME NA SEBE v duchu si přejíc abychom se nepotkali. Devan rychle nasadí tvrdý výraz a chce se kolem mě prosmíknout ven z knihovny, s rukou na klice ale zůstane stát a otočí se.
"Měl jsem ji rád, nezabil bych ji," řekne a něco hodí mým směrem, potom zmizí.
Odložím vlhký hadr, ruce otřu do zástěry, zohnu se ke špičkám svých bot a zvednu bílou obálku, jejíž pečeť už je rozlomená. Očima přejedu těch pár řádků, čtu je stále znovu a znovu dokud je neznám skoro nazpaměť.

Vaše hrubost při na našem prvním setkání mne přesvědčila, že jste muž nehodný lásky, avšak mé srdce šeptá něco jiného. Nejdůležitějším je však pro mne názor mé sestry, ale nechci ji tím zatím rozrušovat. Buďte tedy trpělivý.
S náklonností k Vám
Isobel

Z hrudi se mi vydere bolestný sten, tváře začnou smáčet slzy. Isobel k Devanovi něco cítila, ale bála se mé reakce. Je mi jasné, proč se bála. Věděla, že k tomu sňatku bych nikdy nepřistoupila. Ale možná by to bylo lepší. Byla by teď živá a zdravá, protože by ji dokázal ochránit lépe než já. Zatočí se mi hlava a tak se posadím do malého křesla blízko regálu s Shakesperovými tragédiemi. Najednou mám pocit, že můj život je jednou z nich. Samota na mě dolehne jako těžký balvan. Matka raději než aby žila v bídě nás poslala pryč, otec ani nevím jestli je živ a má drahá Isobel se už nebude nikdy smát nebo nastavovat tvář slunečnímu svitu. Zůstala jsem sama.
Schoulím se do klubíčka, nohy skrčím tak, abych měla bradu na kolenou a zavřu unavené oči. Jako na malířském plátnu mám v mysli výjevy z šťastné minulosti v Dorindoru. Má první flétna, tancování kolem jarního ohně s ostatními dívkami nebo dárek od otce- první sada stětců z koňských žíní. Všechny vzpomínky jakoby se staly tak dávno, ačkoliv je to jen půl roku od doby, co jsem byla přivedena na zámek.
Na rameni najednou ucítím stisk teplé dlaně. Otevřu oči do tmy, svíčky totiž dohořely a slunce už zapadlo. Usnula jsem tu.
"Casandro, co se ti zdálo, že sníš s úsměvem na rtech?" zeptá se šeptem princ.
Stoupne si k oknu, takže mohu vidět jeho měsíčním světlem postříbřenou tvář. Je tolik podobný svému otci. Tmavé vlasy se mu vlní kolem pohledného obličeje.V přísném výrazu občas zahlédnu obyčejného mladíka, ale toho jakoby potlačoval.
"Veličenstvo," oslovím ho nejprve " o mém domovu."
"Váš domov je tady," odpoví mi jistě.
"Ne na navždy. Odsloužím si své a odejdu," hlesnu vzpurně.
"Tím si nejsem tak jist," zamumlá si pro sebe Christian až příliš nahlas. Trochu sebou trhnu, když ke mne udělá několik rychlých kroků.
Mezi ukazováček a palec sevře mou bradu a zvedne ji nahoru.
"Je mi líto, co se ti stalo. Jsi až příliš krásná pro smutek," řekne tiše. Vytrhnu se z jeho sevření, odvrátím obličej tak, aby na něj neviděl.
"Hledala tě Sophie, nemůže spát. Chce hrát šachy," sdělí mi přání princezny a hned na to tiše vyklouzne ven.
Uvolním napjaté svaly, v puse ucítím železitou chuť krve, z nervozity jsem se totiž kousla do rtu, který ještě před chvíli něžně líbal Aidan. Prsty si rychle učešu vlasy a vyskočím na nohy, lehce zakolísám, protože křeslo není úplně pohodlné místo na spaní.
Nechám vše na svém místě a raději odejdu z knihovny jelikož to vypadá, že kromě prachu tu dnes najdu jen samá nechtěná setkání.

**********
"Šach mat!" zakřičí Sophie s úsměvem od ucha k uchu. Sedíme v její komnatě, ona už jen v noční košili s rozpuštěnými vlasy, přesto vypadá nádherně.
"Výborně princezno," pochválím ji zatímco pod hracím stolem hledám spadenou figurku jezdce.
"Dnes se mi nezdáš ve své kůži." Upře na mě starostlivý pohled jakmile se narovnám.
"Jsem v pořádku," vysoukám ze sebe. Mé ujištění Sophii uklidní, přestože jsem možná doufala ve větší zájem, a začne mi pokládat zvláštní otázky.
"Casandro myslíš, že by měl o mě nadporučík Fleming zájem?"
Trochu mi zaskočí, rychle sklopím oči, aby v nich nezahlédla vinu.
"To netuším," odpovím rychle a raději se věnuji skládání figurek zpět na hrací pole.
"Musím to zjistit," povzdychne si a vstane, udělá několik kroků ke stolu z jehož zásuvky vytáhne obálku.
"Mohla by si mu to donést?" Podá mi ji s nadějí v hlase, strčím obálku k té od Isabel, do velké kapsy na mé zástěře.
"Zajisté," přikývnu snažíc se o mírný úsměv. Princezna spokojeně tleskne a sesune se do hedvábných peřin na své posteli. Mezi zívnutími mi sdělí program dalšího dne.
"Zítra přijede hraběnka z Agrae, budeme pít čaj. Možná se k nám přidá i má matka."
"Dobře, dojdu do zahrady pro čerstvé bylinky a zanesu je Paule do kuchyně."

Unaveně za sebou zavřu dveře své komnaty. Svléknu ze sebe šaty a rozpletu si krátký cůpek, vlasy rozčešu dřevěným hřebenem. Než sfouknu jedinou svíci pohlédnu na malířský stojan u okna. Obraz, který na něm stojí, je už dodělaný. Jemně přejedu prsty po vlasech dívky sedící u potoka, oči má upřené k pomalu se smrákajícímu nebi.
Obraz chce princezna Sophie, ale najednou mám pocit, že jí nepatří. Jsem k němu až příliš vázaná, vyjadřuje mé myšlenky, zobrazuje milovanou osobu.
Sundám ho a zasunu hluboko pod postel. Je malý, dobře se tam vejde.
Zítra řeknu princezně, že jsem plátno omylem protrhla a potřebuji nové.
Možná potřebuji nejen nové plátno, ale i nový život.
Žačne ve mně klíčit podivná myšlenka.

Ahojte! Jak se vám líbila kapča? Budu moc ráda za vaše názory! Pokud se vám líbila nezapomeňte na vote. Připravte se také na nový příběh, který se už brzy objeví, takže buďte ve střehu!:)
Hezký den, užívejte prázdnin
A