Ztěžka dýchala, jako by snad její plíce něco drtilo a nechtělo přestat, srdce jí zběsile tlouklo ve snaze nepoddat se hrůze z toho že neznala svou nynější situaci.

Snažila se zjistit jak je na tom, ale nemohla se vůbec porozhlédnout po místnosti, stěží mohla pohnout hlavou jakýmkoliv směrem, jenže se nedokázala hýbat natolik aby mohla vstát.

Něco jí v tom bránilo.

Adrestii panický dech byl stále hlasitější, když se snažila vymanit z pout které jí rozedírala kůži okolo zápěstí a určitě i kotníků.

Necítila bolest, její prokletí jí dokonce někteří záviděli.
Necítit žádnou fyzickou bolest, se pro vojáka jakým byla ona prý hodilo.

Kamenná podlaha byla pokrytá vším možným, od exkrementů až po zvratky či krev která čirou náhodu patřila jí.

Vzpomínky na to co se stalo se začali vracet ve vlnách, přičemž každá z nich byla horší a horší.

Slzy jí začali při tom brázdit tvář, když se snažila křičet jako jediný způsob jak dát najevo svou bolest.

Jenže ani to  nešlo, místo křiku se ozývalo jaké si přiškrcené kašlání které se mísilo s řinčením řetězů.

Krom zvuků které vycházeli z její cely, se žádný jiný zvuk neozval.

Nechala toho a zavřela pevně oči, aby se snažila přesvědčit že je tohle jen pouhý sen a její tělo neleží nahé na tomto místě, poznamenané tím vším.

Byla vyčerpaná.

Fyzicky.

Citově.

Byla úplně vyčerpaná.

A přesto to nepřestalo.

Nikdy to nepřestane, dokud bude žít.

Začala si to pomalu uvědomovat.

Byla uvězněná v tomto pekle a nebylo běžné cesty ven, jedinou její možností v kterou mohla doufat byla smrt a to že si jí brzy najde.

Možná byla sobecká vůči těm, kteří jí milovali a stále žili.

Ale ona cítila tak velkou vinu za některé věci, i když za ně nemohla.

Že nebyla silnější.

Že nezabránila tomu aby její královna viděla, co jí udělali.

Že nezabránila tomu, co naopak udělali její královně, když byla nucena to sledovat.

Možná to nebyla vina jako taková, ale rozhodně po tom všem ztratila vůli k životu.