Ráno jsem se probrala plná odhodlání. Stále jsem cítila bolest ze ztráty otce, ale teď bylo na mě, abych se o naše lidi a pozemky postarala já. Své nevlastní matce je určitě nepřenechám a navíc musím otce pohřbít a to udělám pouze na našem teda mém panství.

Vstala jsem z postele a přešla ke stolku, na kterém byla položená mísa s vodou. Nabrala jsem ji do rukou a omyla si obličej. Pokud se chci stále svobodně rozhodovat a vést ostatní musím zůstat klidná i přes všechny ty špatné pocity a emoce, které uvnitř mě jsou a pomalu mě ničí.

Na dveře se ozvalo zaklepání a po mém souhlasu dovnitř vstoupila služebná. Matně jsem si vzpomínala, že to ona mi včera pomáhala s převlékáním šatů. Nyní v rukou nesla tác s jídlem a pitím. Položila ho na stůl vedle křesla u krbu, kde jsem za dobu svého pobytu zde jedla.

„Máte nějaké přání, má paní?" zeptala se slušně. Otřela jsem si obličej i ruce do čistého plátna vedle mísy s vodou. Musím se ovládnout. Kevin často říkával, že matka své emoce držela v sobě a možná to byla jedna z věcí, proč byla tak skvělou vůdkyní. Teď bylo na mě, abych se jí stala já.

Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k služebné. "Sbal mi veškeré věci. Odjíždím a zařiď, aby se o odjezdu dozvěděli veškeří vojáci schopni pohybu nebo ti méně zranění a zavolej mi Kevina a též vyřiď stájnému, ať mi připraví koně nikoli kočár," zaúkolovala jsem ji a otočila se k oknu, do kterého jsme se postavila oblečená jen v noční košili. "A nachystej mi černé šaty."

Přišlo mi to jako chvíle, když se dívka vrátila s mými šaty v rukou a s dalšími čtyřmi služebnými, které se okamžitě pustili do balení mých věcí k odjezdu. Přešla jsem k toaletnímu stolku se zrcadlem, který mi tu nechal udělat princ na zakázku, když jsme si jako malá stěžovala, že chci své malé zrcadlo, v kterém uvidím jen svůj obličej. To gesto od něj bylo milé, ale věděla jsem, že někoho požádal, aby to zařídil a nešel za řemeslníkem sám.

Služebná mi začala rozčesávat vlasy, které nakonec spletla do copu. Na hlavu jsem si dala diadém, v jehož středu byl zasazen tmavý až skoro černý obsidián. Na krku jsem stále měla pověšené dva náhrdelníky. Ten od matky i cizince. Když jsem si vzpomněla na naše včerejší shledání, chtěla jsem ho vidět znovu. Sice řekl, že se brzy uvidíme, ale i přesto jsem chtěla, aby to bylo klidně i dnes, protože jsem se na naše příští shledání těšila a ani jsem netušila proč.

Od dveří se ozvalo zaklepání. „Dále," řekla jsem a schovala se za převlékací stěnu, kde jsem se začala oblékat do svých černých šatů.

Slyšela jsem, jak se dveře otevřely a dovnitř někdo vešel. Vykoukla jsem zpoza stěny a uviděla Kevina, jak se rozhlíží po pokoji a služebných.

„Takže chceš opravdu odjet." Nebyla to otázka spíš oznamování jisté skutečnosti.

„Ano. Chci sebou vzít i všechny vojáky, které jsi sem ty i otec přivedli. Ti, kteří nemohou jít s námi budou převezeni na vozech, ale žádný můj muž tu nezůstane. Ne teď, když je po válce. Zaslouží si vidět své rodiny a ony je."

„Všechno zařídím, ale ty bys měla vědět co se včera všechno po tvém příjezdu stalo." Vyšla jsem již oblečená v šatech zpoza stěny a zadívala se přímo na Kevina. Přikývla jsem, aby mohl pokračovat a o všem mě informovat.

„Doufám, že se stali pouze dobré věci. Další problémy nepotřebuji ani špatné zprávy," řekla jsem a posadila se do křesla. Ze stolu jsem si vzala jablko a zakousla se do něj. Na nic jiného jsem neměla chuť ani hlad.

„Myslím, že všechno můžeš považovat pouze za dobré zprávy. Vzhledem k zármutku, který prožíváš se král rozhodl tvoji svatbu s princem odložit do doby, dokud nepřestaneš truchlit a nevrátíš se do hlavního města a na jeho dvůr." To se určitě dalo považovat za dobrou zprávu, protože to poslední nad čím jsem dokázala přemýšlet byla svatba. Jenže toho bylo více.

„Dále potom dal vyhlásit, že jsi pod ochranou krále, takže včetně pozice snoubenky prince jsi i králova chráněnka. A taky jsi byla jmenována oficiální paní nad panstvím Calverských skal a veškeré pozemky a majetek patří jenom tobě a záleží pouze na tobě, kdo tam s tebou bude žít." Tohle jsem na Kevinovi obdivovala a měla ráda. Věděl, že s Irinou, mou nevlastní matkou nemám nejlepší vztahy. Po otcově smrti by nejspíš převzala veškerý majetek do opatrovnictví ona, ale díky mému oficiálnímu jmenování se tomu tak nestalo. Konečně jsem se jí mohla zbavit ze svého života, ale své sourozence jsem byla ochotná mít po svém boku, i když jsem s nimi příliš nevycházela.

„Děkuji."

„Není zač. Půjdu zařídit převoz našich vojáků. Pokud budeš mít své věci sbalené dřív než budou vojáci připraveni k odjezdu, nečekej na nás. Dojedeme tě. Vidím ti na očích, že chceš odjet. Poznal jsem to pokaždé na Keře, když se na nějakém místě dusila a to samé teď vidím i na tobě." Zvedla jsem ke Kevinovi hlavu a zadívala se na něj. Když byl otec pryč nahrazoval mi ho a Lucy zase matku. Byli pro mě jako mí druzí rodiče a oni mě brali jako svoji dceru, jelikož Lucy děti mít nemohla. Znali mou matku a stejně tak i mě. Vděčně jsem se na něj podívala. Uklonil se a odešel z pokoje.

Seděla jsem v křesle, dokud vše nebylo sbalené. Nakonec veškeré truhlice s věcmi odnesli sloužící na nádvoří a já šla hned za nimi. Správně jsem se měla jít rozloučit s králem nebo aspoň Janem, ale ani jednoho z nich jsem nechtěla vidět. Můj otec zemřel v jejich válce a v jejich bitvě. Navíc určitě mají jiné věci na práci než se loučit s jednou z poddaných, která se vrací na své panství.

Nasazovala jsem si jezdecké rukavice, když mě Kevin oslovil. Zastavila jsem se v pohybu a ohlédla se. Mířil ke mně spolu s dvěma vojáky a ženou oblečené v černých šatech se stejně zbarveným pláštěm.

„Děje se něco?" zeptala jsem se, když ke mně došli a až na ženu se poklonili. Věnovala jsem jí obzvlášť pozornost a stejně nepokrytě ji pozorovala, přesně jak to dělala ona u mě. Mohlo jí být něco kolem třiceti a v jejích očích se jí zračila zvědavost. Na levé tváři měla malou jizvu, ale vypadala čerstvě.

„Ta žena prý nese dopis od," Kevin se zarazil a ohlédl se na ženu.

„Od?" V mém hlase musela být znát zvědavost, protože se žena usmála, jakoby získala to co chtěla.

„Od tvé matky," promluvila žena. Její slova mě zarazila. Myslela jsem, že je mrtvá a ona mi teď posílá dopis? Proč zrovna teď? Proč ne dříve?

„Jsi jí podobná, ale zjev neukazuje tvou povahu, i když již teď jsme o tobě hodně slyšeli a doufejme, že i uslyšíme. Kera může být na tebe hrdá, avšak to mohu pouze hádat. Poslala mě, abych ti předala psaní, které mám předat pouze tobě." Žena dala ruku pod plášť. Kevin při tom pohybu zbystřil a sledoval ženu jako ostříž svou kořist. Vytáhla zpod pláště ruku, v které nyní svírala srolovaný papír. Převzala jsem si ho od něj a otevřela ji. Nejistě jsem se zadívala do papíru. Ruce se mi klepaly strachy a možná i štěstím, že mi matka napsala a žije, ale bála se proč mi píše. Proč zrovna teď.

Má drahá, Eleanoro. Pokud jsi stejná jako já, jistě se ptáš proč jsem ti napsala až nyní a ne dříve. Bohužel mě k tomuhle dopisu vedou smutné okolnosti. Tvůj otec zemřel, jak nyní již víš. Jako každá správná matka bych nyní nejspíš měla být nyní po tvém boku atruchlit spolu s tebou, ale můj nynější stav tomu bohužel nedovolil stejně jako má povaha a nechuť k šlechticům a jejich drbům.

Jedna z tvých otázek určitě byla, zda tvůj otec zemřel sám či ne. Můžu tě aspoň v tomhle ohledu utěšit, že umřel po boku své ženy a tvé matky. Bojovala jsem mu po boku stejně jako před lety a byla po jeho boku i při jeho umírání.

Dohodla jsem se s králem, aby na tebe dohlédl, když já ani Thomas nyní nemůžeme. Netuším, zda ti to někdo řekl, ale měla bys vědět, že jsem mu před lety zachránila život i korunu a stejně tak mu život zachránil i tvůj otec, i když on zaplatil větší cenu než před lety já. Položil svůj život za krále.

Nikdy jsem ti nebyla plně matkou a nemohu po tobě chtít, abys mi odpustila, ale chci abys věděla, že tě mám ráda a nikdy jsem nepřestala. Byla jsi mým štěstím stejně jako tvůj otec a hlavním důvodem proč žít. Snažila jsem se žít mezi šlechtou, ale chyběla mi volnost, kterou jsem svým odchodem získala zpět.

S láskou a přáním štěstí a dlouhého žití, tvá matka Kera baronka Calverských skal.

Cítila jsem, jak mi z očí tečou slzy. Složila jsem papír zpátky do role a otočila se k ženě. Ta se přede mnou až teď poklonila. Tím, že mi matka řekla, že otec nezemřel sám mi udělala radost, ale ani tohle mi ho nevrátí. Nic mi ho nevrátí a ona mi napsala až teď.

„Kde se nyní nachází má matka?" zeptala jsem se a podala papír Kevinovi. Narovnala jsem se a zahleděla se na ženu.

„Kera je nestálá. Když jsem odjížděla nacházela se na hradě Edgara, pána žoldáků, ale jak ji znám určitě tam dlouho nevydrží. Buď bývá zde nebo se vytratí někdy i na celé měsíce," odpověděla mi žena. Kevinovi se na tváři objevil úsměv.

„Celá Kera," poznamenal. Přikývla jsem. O své matce jsem věděla málo a převážně z vyprávění o ní a jejích činech. Podle Lucy bylo jen málo lidí, které si pustila k tělu a svěřila se jim. Raději prý žila sama v lesích. Tohle byl život mé matky. Luxus, který jsem si já nemohla dovolit. Ne pokud jsem nechtěla zklamat otce a naše lidi.

„Vyřiď jí, že jsem jí odpustila její odchod a doufám, že se jednou uvidíme," řekla jsem ženě a usmála se na ni. Žena mi jen pokývla hlavou a uklonila se. Získat si respekt lidí je těžký, ale někdy to jde samo. Možná za to mohla moje matka, možná moje vybudovaná pověst. Co je pravda můžu jen hádat.

„Vše připraveno?" zeptala jsem se Kevina. Jakmile přikývl, obešla jsem vojáky i s ženou a s Kevinem v závěsu jsem zamířila na opačnou stranu nádvoří, kde již čekal můj kůň.

Nasadila jsem si jezdecké rukavice a převzala od štolby otěže. Kevin mi pomohl do sedla a potom se vyhoupnul na svého bělouše. Poplácala jsem koně po krku a rozhlédla se po nádvoří, které bylo plné povozů s věcmi či zraněnými vojáky. Byl čas jet domů. Chtěla jsem pobídnout koně, když jsem uslyšela někoho křičet mé jméno. Otočila jsem koně za hlasem a uviděla Jana, jak mezi povozy míří ke mně.

„Eleanoro," řekl mé jméno, když ke mně došel. "Proč odjíždíš?" Zadívala jsem se na vůz, který vezl rakev s mým otcem. Jakoby to už tak nebylo dost jasné.

„Musím pohřbít otce," odpověděla jsem mu a zadívala se na něj. Jan mě chytil za ruku a políbil mě na její hřbet.

„Už teď se těším na tvůj návrat, protože potom se brzy staneš mou ženou."

„Jste si jist princi, že je jen tohle ten důvod, proč se na můj návrat těšit. Na naši svatbu a noc kdy ulehnu po vašem boku, abych vám zahřívala vaše lože a vypadala krásně po vašem boku zatímco vy budete vládnout?" Někdo jiný by si tohle k princi možná nedovolil, ale mě to v tu chvíli bylo jedno. Můj otec byl mrtvý a já se ke dvoru nemínila dlouho vrátit a už vůbec jsem se netěšila na naši svatbu.

„Tak to není, Eleanoro."

„Jenže mě to tak vyznělo a pokud mě omluvíte čeká nás dlouhá cesta a já bych ráda vyrazila."

„Miluji tě," řekl Jan a nechtěl pustit mou ruku. Netušila jsem, co za hru tady hraje, ale byla jsem si jistá, že mě nemiluje. Byla jsem si jistá, že to není ten typ lásky, který mezi sebou měli matka s otcem.

„A v jakém směru?" zeptala jsem se a bylo mi jedno zda to vyzní drze. Jan se na mě zamračil.

„Eleanoro takhle se s princem nemluví," ozvala se má nevlastní matka a vzápětí se objevila před mým koněm.

„Princi," pozdravila Jana a uklonila se mu. Ihned poté přemístila svou pozornost na mě. "Eleanoro slez z toho koně. Netuším co tu vyvádíš, ale nikam neodjíždíme." Protočila jsem oči a zasmála se. Můj smích musel někomu znít až hystericky.

„To máš pravdu, Irino. Ty nikam nejedeš, ale já jedu zpátky domů a jako paní panství Calverských skal ti zakazuji se vracet na můj hrad. Tvé děti a moji sourozenci jsou na hraně vítáni, ale ty ne." Irinin Klidný zjev na chvíli vymizel a její hrdý obličej nahradila potupa. Určitě si myslela, že paní Calverských skal bude ona, ale to byl omyl. Nakonec opět její obličej získal ten hrdý zjev, který všem ukazovala.

„Jsem tvá matka, Eleanoro a..."

„Ty nejsi má matka. Nikdy jsi jí nebyla. Mou matkou je Kera. Lady ze Semirských plání, vůdkyně Svobodných lidí a žoldáků, potomek patronky Nigerijské, baronka Calverských skal a žena, která s otcem strávila jeho poslední chvíle na rozdíl od tebe." Moje matka získala během svého života hodně titulů a já jsem byla hrdá, když jsem bránila ženu jako je ona. I přesto všechno co provedla byla má matka a i přesto, že jsem ji nikdy pořádně neznala a neviděla, tak i přesto jsem ji měla ráda.

„Tvá matka byla zlodějka a vrah a špatná matka, když utekla od svého dítěte a manžela." Z jejích slov byla poznat nenávist k mé matce, ale její slova mě ranila natolik, že jsem byla schopná jí říct cokoliv jen abych jí ublížila stejně jako ona mě, ale naštěstí mě zastavil Kevin.

„Má paní, neznala jste lady Keru a ani důvod jejich rozhodnutí. Já jsem tam tehdy stál, když odjížděla. Mohl jsem tehdy všechny vzbudit nedovolit jí odjet, ale neudělal jsem to. A i přesto, že od baronky odešla, stále jí byla nablízku. Nikdy nezapomněla na její narozeniny a dám ruku do ohně, že nad ní stále bděla aniž by o tom někdo věděl." Irina se zamračila na Kevina a nadechovala se k odpovědi, ale její slovíčkaření nás stálo už příliš času.

„Odjíždím a ty mě nezastavíš. Jak jsem řekla, mí sourozenci jsou na hradě vítáni, ty však nikoliv. Princi." Sklonila jsem hlavu na znak vyznání jeho autority a pobídla svého koně.

Počkala jsem dokud nevyjedeme z hradní brány a potom naznačila Kevinovi, aby se svým koněm přijel blíž. Když tak učinil, chvíli jsem rozmýšlela, zda na něj mám být naštvaná, že mi nepověděl o tom, že mohl matku zastavit, ale jak bych jemu mohla křivdit?

„Proč jsi ji tehdy nezastavil?" zeptala jsem se ho nakonec a podívala se na něj. Kevin se zamyšleně díval před sebe a nebylo pochyb, že se myšlenkami vrací k té osudné noci.

„Kera byla volná. Milovala volnost, ale milovala i tebe s Thomasem. Nikdy nemohla mít oboje a ona to věděla a i když vás opustila, stále vám byla nablízku aniž by jste o tom věděli," odpověděl mi upřímně. Souhlasně jsem přikývla a zadívala se zase před sebe. Irinina slova mě nutili myslet na matku, ale nyní jsem musela vyřešit ještě jednu věc.

„Až přijedeme na hrad, chci aby všem rodinám našich mrtvých vojáků byla vyplacena určitá suma peněz a stejně tak i vojákům, kteří zůstali živi. Ať z toho tažení taky něco mají. A taky chci, abys někoho jmenoval, aby dohlížel na to, jak na tom rodiny vojáků jsou. Pokud by jim hrozila bída, pomůžeme jim. Děti přišli o otce, ženy o muže, matky o syny a rodiny o člověka, vydělávajícího peníze. Je naší povinností jim pomoct, ale zároveň chci, aby bylo dohlíženo nad tím, aby mou podporu nikdo nezneužil."

„Postarám se o to," řekl Kevin a tím ukončil naši konverzaci. Otec i matka vždy dbali na blaho lidí a nikdo z nich si nikdy nestěžoval na bídu, i když byly špatné časy a přesně v tom jsem chtěla i pokrašovat.

Tak zítra je 1. září a já si řekla, proč tento den trochu nezpříjemnit kapitolkou tak ji tu máte. :)