Eleanor

Vjela jsem do tábora a seskočila z koně až u svého stanu. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se po něm, abych našla Lucy. Byla tu. Zrovna stála u mé provizorní postele a připravovala ji. Když mě uslyšela vcházet, otočila se s úsměvem na tváři. Ten jí ale zmizel, když uviděla můj výraz. Už se chystala na to zeptat se mě, co se děje, ale předběhla jsem ji.

„Měla jsem sestru?" zeptala jsem se jí zadýchaně. Lucy se na mě nevěřícně dívala.

„Jak tě to napadlo?"

„Byla jsem v nedalekém klášteře na hřbitově pomodlit se u hrobu Otce Francise a bývalé matky představené a viděla jsem tam kříž, na kterém bylo vyryté jméno Katharine a u něj srdce. Srdce, které nosím jako přívěšek na svém náhrdelníku. Byla to má sestra?"

„Nic o tom nevím," řekla Lucy.

„Byla jsi matčina blízká přítelkyně. Víš často o tom, když je na hradě, ale chceš mi tvrdit, že nevíš o tom, zda jsem měla sestru?"

„Nic o tom nevím, Eleanor. Tvá matka sice byla mou blízkou přítelkyní, ale ona většinu času pobývala buď v táboře nebo někde jinde zatímco já sloužila na hradě a do tábora se dostala jen občas. Vyrůstali jsme spolu, dokud jsem nezískala místo na hradě. Kera často zmizela někam pryč, často i na delší dobu, ale nepamatuji se, že by někdy mluvila o dítěti nebo dokonce projevovala známky těhotenství."

„Nevědělas o tom?" Nechápala jsem to. Kolik tajemství jen má matka měla. Kolik toho před všemi skrývala?

„Kera měla hodně tajemství a nerada se někomu svěřovala. Radši si všechno nechávala pro sebe, aby tím uchránila ostatní. Někdy to tak bylo lepší, ale pokud jsi opravdu měla sestru, tak se jí na to můžeš jednou zeptat."

„Kdy? Kdy ji uvidím? Už na to čekám osmnáct let, ale nikdy jsem ji neviděla. Nesetkala se s ní. Nevím jak vypadá nebo jaká je. Vím o ní jen z vyprávění od tebe nebo ostatních lidí, kteří ji znali. Někdy mi přijde, že ji zná každý až na mě a to jsem její vlastní dcera. Jen bych ji chtěla jednou potkat," postěžovala jsem si. Lucy ke mně přistoupila a objala mě. Potlačovala jsem slzy. Milovala jsem svou matku, zastávala jsem se jí, ale nikdy jsem ji neviděla a neseznámila se s ní.

„Jednou se s ní setkáš. Musíš jen věřit a až přijde čas setkáte se a ty se jí budeš moct na cokoliv zeptat." Přikývla jsem. Beze slov jsem přešla k posteli a lehla si na ni. Zavřela jsem oči. Cítila jsem uvnitř sebe prázdnotu. Všechno se změnilo, celý můj život se změnil od Jindřichova příchodu. Cítila jsem, jak mě Lucy přikryla a za chvíli jsem usnula.

Když jsem se znovu probrala, byla jsem ve stanu sama. Sundala jsem ze sebe deku a posadila se na posteli. Skrz díru mezi látkou u vchodu jsem viděla, že je venku stále tma. Nejspíš jsem dlouho nespala. Vstala jsem a vyšla ven před stan. Dva vojáci stáli před vchodem a hlídkovali. Rozhlédla jsem se po okolí. Většina vojáků byla někde schovaná, ale uviděla jsem malou skupinku vojáků, kteří seděli okolo rozdělaného ohně. Lucy tam seděla společně s nimi. Zamířila jsem teda k nim.

Když mě uviděli, zvedli se a uklonili. Lucy je napodobila.

„Měli jste zůstat sedět," řekla jsem, když jsem se zastavila u ohně a posadila se na jednu z klád okolo ohně.

„Vyspala ses?" zeptala se mě Lucy. Natáhla jsem ruce k ohni a nechala se hřát jeho teplem.

„Trochu. Doufám, že jsem vás nevyrušila."

„To nikoli má paní. Jen jsme si povídali o vaší matce, lady Keře." Zbystřila jsem, když se jeden voják zmínil o mé matce. Podívala jsem se na něj. Helmici měl sundanou i drátěnou kápi, takže jeho černé vlasy i v té tmě vynikly. Byl mladý a rozhodně mi byl i známý. Zadívala jsem se na levou stranu jeho tuniky, kterou měl na drátěné košili. Byl tam znak mého otce. Znak rodu pánů z Calverských skal. Hory na červeném poli. Byl to můj voják a já ho ani neznala. Teď jsem se cítila trapně.

„Co jste o ní říkali?" zeptala jsem se zvědavě.

„Každý něco. Buď co jsme zaslechli nebo co jsme po jejím boku prožili. Slečna Lucy třeba vyprávěla o tom, jak si spolu jako malé hrály v blátě, když pršelo nebo jak vaše matka ukradla koně a darovala jí ho." Musela jsem se usmát. Všechny tyto příběhy jsem od Lucy slyšela. Vyprávěla mi to před spaním, když jsem nemohla usnout.

„Další na řadě je tady kapitán," řekl černovlasý voják a ukázal hlavou na muže schouleného v plášti. Pohled upíral do ohně.

„Mám pro vás jeden příběh. O poslední bitvě mého bývalého pána lorda Arina, otce krále Jindřicha. Pokud o něm tedy chcete slyšet.

„Ano," řekla jsem a ostatní se mnou souhlasili. Kapitán nás přejel pohledem a následně se zadíval zpět do ohně. Byl jím uchvácen.

„Tehdy jsem byl mladší a bylo to mé první tažení po boku mého pána. Byli jsme v přesile, avšak ani to nám tehdy nepomohlo. Stál jsem na pahorku po boku královny spolu s dalšími vojáky. Naším úkolem bylo ji a prince Jindřicha chránit, avšak i tak jsem viděl vše co se dole na bitevním poli dělo. Byla to krvavá bitva. Vyhrávali jsme a královo vojsko začalo ustupovat. Následovali jsme je, abychom jich co nejvíc pozabíjeli, ale jen jsme se nechali nalákat do léčky. Došlo nám to až tehdy, když z nedalekých lesů vyjelo přes sto jezdců na koních vedených ženou. Na sobě měla stříbrnou drátěnou zbroj. Její kůň ji vedl v čele všech jezdců a hnal se dopředu. Vjeli do našich lidí a povalili je. Většina lidí zemřela jen pod kopyty koní. Královské vojsko se vydalo na steč proti nám. Karty se obrátili. Viděl jsem, jak můj pán umírá i jak žena bojuje. Zabíjela jednoho vojáka po druhém a když už to vypadalo, že bude po bitvě a kolem ní nebyl žádný voják, spadla k zemi. Nebyl jsem si jist zda má nějaké zranění, ale o několik měsíců později, když jsme s mou paní byli v bezpečí v sousední zemi, jsme se dozvěděli, že ta žena se provdala za pána Calverských skal a porodila mu dítě. Též jsme zjistili, že je to potomek patronky Nigerijské i to, že to ona poslala několik mužů, aby zabili mou paní a její dítě. Nepovedlo se jim to. Mnoho dobrých vojáků tehdy zemřelo, ale díky jejich smrti z se z mého pána stal král Jindřich. Má paní se tehdy stala paranoidní. Bála se, že se ta žena jednou objeví u jejího dítěte a zabije ho. Nikdy se tak však nestalo."

„To proto mě má matka nechtěla nikam pustit samotného," promluvil známý hlas. Otočila jsem se a všimla si, že za mnou stojí Jindřich. Na sobě měl kožešinový plášť a pod ním jen plátěnou černou košili. Vidět ho bez brnění byl nezvyk, na který jsem si stále nezvykla. Shlédl na mě dolů. Všiml si toho, jak se objímám kolem ramen. Nebyla mi velká zima. Hřál mě oheň, ale ani ten nemohl zahnat chlad, který studený vítr vyvolával na mé kůži.

Jindřich si sundal plášť a přehodil mi ho přes ramena, zatímco ostatní okolo ohně vstali, aby se svému pánu a králi, jak se rád nechával nazývat, poklonili. Stále jsem na něj byla naštvaná a část mě chtěla plášť shodit z ramen a vrátit mu jej, ale má druhá část za něj byla vděčná. Právě tahle část zvítězila a já si plášť přitáhla ještě blíž k tělu.

„Pamatuji si, jak přehnaně ochranářská má matka byla," řekl a posadil se na kládu vedle mě. Bylo zvláštní cítit opět jeho tělo vedle svého. Dřív bych za jeho přítomnost dala cokoliv, ale nyní to bylo zvláštní. Vědět, že sedí vedle mě, ale zároveň že to není ten cizinec, ale budoucí král. Všichni si posedali zpátky na svá místa.

„Ano. Vaše matka se bála o váš život. Ne nadarmo se matce baronky říkalo Mlha. Dokázala se kamkoliv dostat nepozorovaně a kdykoliv kohokoliv zabít," podotkl kapitán.

„Kera byla samozřejmě zabiják, ale nezabíjela, pokud nemusela. Nevyžívala se v zabíjení. Kera měla mnoho vlastností, ale její největší vlastností a částí jí samotné byla svoboda," bránila mou matku Lucy

„Říká se, že prý nikdy opravdu nikoho nemilovala. Jinak by prý neopustila svého manžela či svou dceru," přel se s ní Jindřich. Věnovala jsem mu nenávistný pohled. Jestli má matka milovala svobodu, nedivila sjem se, že odešla.

„Kera se bála lásky to je pravda, ale pomatuji si, jak se chovala, když byla zavřená mezi zdmi hradu, poté co se vdala za Thomase pána Calverských skal. Její oči plné života postupně pohasínali. Její hravost též. Často vyjížděla hned z rána pryč za hradby do lesů a vracela se až za tmy. Postupně se od Thomase i Eleanor vzdalovala, protože j hradby dusili. Bylo to jako sledovat zvíře zavřené v kleci. Divoké zvíře, které se nenechá ochočit, ale postupně umírá. Před tím než utekla z hradu se mne zeptala, zda se o její holčičku postarám. Chtěla po mně, abych ji vychovala jako vlastní a zařídila, aby v životě byla šťastná. Stejně tak chtěla, aby byl šťastný i Thomas. Slíbila jsem jí, že se o ně postarám. Každý z nás, kteří jsme ji znali, tušil, že je jen otázkou času než odejde, a když to udělala, nic se pro nás nezměnilo. Stále jsme jí byli věrní a ctili ji, protože právě ona a Thomas nám dali zpátky naše staré životy, střechu nad hlavou, jídlo a práci. Oni si náš respekt a lásku zasloužili." Věděla jsem, že Lucy svá poslední slova míří na Jindřicha. Viděla mě už několikrát se kvůli němu trápit a ona mé matce slíbila, že budu jen šťastná.

„Doufám, že budu stejně dobrým králem, jak tomu bylo hlavně za vlády královen z rodu Ettelů," odpověděl jí Jindřich.

„To byste musel ovládat magii a skrze ni být spojen se samotnou zemí. Váš předek tohle pouto jednou málem zničil a celá země měla blízko k samotnému zničení. Magie musí ze země zmizet přirozeně, ne násilím. Zabití královen Stordwenu, zimního království je tomu příkladem. Jejich rod byl vyvražděn a jediné co z jejich smrti vzešlo je krutá zima po celý rok. Za jejich vlády bývalo aspoň někdy teplo, slunce svítilo a ze země se přes sníh dokázala protlačit tráva, ale jejich smrtí království pustne den za dnem, dokud všichni jeho obyvatelé buď neutečou pryč nebo nezemřou," přidala jsem se do debaty. Většina z rodu Vládců zemřela přirozeně, nenásilnou smrtí, ale Vládci nejsevernějšího království byly ve spánku povražděni a tohle je výsledkem. Chátrající krajina. Právě oni byli mým příkladem, jak nechci, aby tohle království skončilo.

„Pak nyní asi chápete, proč vás mám radši po boku." Už jsem se nadechovala, že Jindřichovi něco řeknu, když zvedl ruku, aby mě umlčel a podíval se na mě.

„Nechci se znovu hádat, baronko. Jen chci, abychom spolu byli opět za dobře. Vím, že nejspíš už to mezi námi nebude jak mezi cizincem a baronkou, ale možná bychom se mohli lépe poznat jako král a baronka." Chtěl být se mnou opět za dobře. Nedivila jsem se mu, ale netušila jsem zda jsem připravená mu odpustit. Na to mi až mnohokrát ublížil. Jenže jsem ho před všemi přihlížejícími nemohla odmítnout. Postavila jsem se a vrátila mu plášť.

„Děkuji za zapůjčení vašeho pláště a tepla, které mi dopřál. Dobrou noc," řekla jsem připravená k odchodu, když mě chytil za ruku.

„Neodpověděla jste na mou prosbu." Podívala jsem se na něj. Jeho oči byly plné emocí, které jsem nedokázala rozeznat.

„Ráno moudřejší večera, Vaše výsosti." Poklonila jsem se, a když mě pustil, rozešla jsem se zpět do svého stanu. Všimla jsem si, že mě Lucy následuje, ale zastavila jsem ji zvednutou rukou.

„Chci být sama," řekla jsem a vešla do stanu. Sundala jsem si šaty a rychle zalezla pod kožešinovou přikrývku. Vzpomněla jsem si, jak mi Lucy vyprávěla o Celestě Mocné. Když se schovávala, aby ji muži dobyvatele našeho království nenašli, živila se se svým ochráncem prodejem kožešin. To mě donutilo k přemýšlení co bych dělala já abych nebyla baronkou. Možná bych byla šťastnější jako obyčejná dívka a nebo taky ne. Osud si zahrával s mým životem a vmíchal mi do něj chaos. Teď bylo jen na mě se s ním vypořádat a stát se paní vlastního osudu. Možná bych mohla Jindřichovi odpustit. Ne všechno, ale aspoň něco. Ale to mu řeknu až zítra.

Tak jsou tady po roce zase Vánoce a já tu pro vás mám Vánoční dárek v podobě další kapitoly. Doufám, že jste si ji užili a nezklamala vás.Tenhle díl byl spíš o vyprávění kdo co zažil a hlavně přechodový. Nezapomeňte mi napsat, co byste buď chtěli dostat do Ježíška nebo co jste od něj již dostali. :) Šťastné a Veselé Vánoce vám přeje vaše makena 16. :)