Jindřich

Stál jsem před svým stanem a pozoroval vojáky chystající se do boje. Podle informací, které jsem včera dostal od našeho špeha se princ Jan chystal dneska za úsvitu zaútočit. Byl to můj hlavní nepřítel, protože pokud zničím jeho zbude už jen král.

„Můj pane, volal jste mě." Otočil jsem hlavu doprava a uviděl, jak se mi hrabě Bronský poklonil. Bylo zvláštní vídat muže, který mi byl rádcem a učitelem, jak se mi klaní. Jenže to už k povinnostem krále patří.

„Jsou muži připravení k boji?" zeptal jsem se a zadíval se znovu mezi stany na muže oblečených do zbroje. Každý z nich byl připravený pro mě v boji zemřít.

„Jsou, můj pane. Čeká se pouze na váš rozkaz," odpověděl mi hrabě. Zhluboka jsem se nadechl a zadíval se na hraběte. Po mé matce mi byl nejbližším člověkem, ale to bylo za dob, kdy ještě žila. Teď mi zbyl pouze hrabě, který mi patřil mezi první lidi, kteří se mi zavázali svou loajalitou.

„Pak tedy vzhůru do boje. Nechci, aby nás Jan překvapil, když můžeme překvapit mi jeho."

„S vaším dovolením tedy dám vědět kapitánům," řekl hrabě a znovu se poklonil.

„Hrabě," zastavil jsem ho, než stihl odejít. "Nezapomeňte velitele i vojáky upomenout, že se bitva nesmí přesunout na hrad. Porazíme je na pláních u lesa, kousek od hradu, přesně jak je domluvené."

„Samozřejmě, můj pane." Hrabě se znovu poklonil a potom odešel a ztratil se mezi stany. Už taky nebyl zrovna nejmladší na účast ve válce, ale přesto tu byl a stál mi po boku. A jeho moudré rady mi byly pokaždé k užitku.

Pokynul jsem směrem k vojákům, kteří stáli u mého stanu. Jeden z nich ke mně přivedl mého koně, zatímco mi druhý podal přilbici. Nasadil jsem si ji a potom se s pomocí vojáků vyhoupl na koňský hřbet. Mohl jsem blížící se bitvu cítit přímo ve větru stejně jako můj kůň, který začínal být neklidný. Tahle bitva toho dnes hodně rozhodne a já ji rozhodně nechtěl prohrát. Chtěl jsem dosáhnout toho čeho nedosáhl můj otec a stát se králem. Přesně, jak to chtěli i moji rodiče a jak jsem to chtěl i já.

Eleanor

Ráno jsem se brzo probrala. Zadívala jsem se směrem ke křeslu, kde ještě včera v noci seděla Lucy, ale dnes tam již nebyla. Odhrnula jsem přikrývku a posadila se. Přišlo mi jakoby dnešní den byl stejný jako každý jiný, když žil otec, jenže nebyl. Dnešní den byl dnem bitvy.

Když jsem si to uvědomila, vešla do mé komnaty potichu Lucy s tácem, na kterém nesla moji snídani.

„Tušila jsem, že se brzy probudíš. Nikdy jsi nebyla velký spáč stejně jako Kera," řekl aniž by se na mě podívala a odložila snídani na stůl. Obvykle by mi tyto slova vytvořila úsměv na rtech, ale nyní se tak nestalo. Smutek ze včerejší konverzace s Janem se mě stále držel.

„Už odjeli?" zeptala jsem se a sledovala Lucy. Otočila se směrem ke mně a zakroutila hlavou. Zadívala jsem se na zem. Dvě dlaně mi dopadli na tvář a zvedli mi hlavu.

„Teď není na smutek čas, Eleanoro. Ještě není všechno ztracené. Musíš být silná, ještě není všem dnům konec, ano?" Lucy měla pravdu. Musela jsem být silná, i když mě uvnitř trápil smutek a má duše byla zničená. Už jsem chápala, proč se má matka snažila nic necítit a o to samé jsme se snažila nyní i já.

„Nech mi prosím přichystat oblečení." Lucy se na mě povzbudivě usmála a potom odešla z komnaty. Chvíli jsem ještě seděla na posteli a potom vstala a přešla k míse s vodou, abych se omyla. Když jsem si utírala obličej i ruce do osušky, sáhla jsem si ke krku a našla tam přívěšek ve tvaru křížku. Ihned jsem si vzpomněla na svého cizince. Chyběl mi, i když to bylo zvláštní. Pořádně jsem ho neznala, ale chyběl mi.

Dveře od pokoje se otevřely a dovnitř vešla Lucy. V rukách nesla čistě bílé hedvábné šaty. Bílá byla symbolem míru. Bílé bylo peří holubice, která zvěstila mír. Pro mě byla bílá barva harmonie a klidu.

Lucy mi pomohla se do šatů obléct a učesat vlasy. Nasadila jsem si černý plášť a zamířila na nádvoří. Nechtěla jsem Jana vidět, ale pokud jsme ho nechtěla znovu naštvat, musela jsme se tam aspoň ukázat.

Přesně podle mého očekávání se Jan i s několika vojáky zdržoval ještě na nádvoří. Narovnala jsem se a vztyčila hrdě hlavu. Bolest musí jít nyní stranou. Šla jsem rovnou k němu a až u něj se zastavila a poklonila.

„Je příjemné vidět tě opět v jiných barvách než v černé. Neslušela ti."

„Přišla jsem vám popřát hodně štěstí v boji," řekla jsem mu a ignorovala jeho předešlou větu. Z Janova obličeje, který ještě před chvíli zdobil úsměv se najednou stala kamenná maska. Možná, že se ho má slova dotkla, ale to mě bylo jedno. Mě se jeho včerejší slova dotkla též.

„Vrátím se," řekl a pohladil mě rukou po tváři.

„Stejná slova mi říkali, když otec odjel do jeho poslední bitvy. I on to řek." Jan stiskl rty do úzké linky. Neohroženě jsem se mu dívala do očí a potlačovala v sobě smutek z otcovi smrti i bezmocnost, kterou mi Jan včera způsobil.

Poodstoupila jsem od něj, když mu několik vojáků přišlo pomoct dostat se do sedla. Lucy se mi přikradla k boku a povzbudivě mi stiskla ruku. Sledovala jsem, jak Jan v čele odjíždí hradní branou do války.

„Připravte mi koně," nařídila jsem a sledovala poslední muže odcházet bránou.

„Co chceš dělat?" zeptala se mě zvědavě Lucy. Podívala jsem se na ni a v očích viděla její očekávání z mé odpovědi.

„Nechci tu čekat na to až mi někdo sdělí výsledek bitvy. Chci ho vidět na vlastní oči."

„Pak se tedy pojedeme podívat na bitvu," řekla Lucy. "Připravte mi též koně."

„A mě též. Nenechám odjet svou paní a ženu samotné," přidal se k ní i Kevin, který k nám mířil skrz nádvoří. Usmála jsem se na něj. Koně jsme měli rychle připravené. Nasadila jsem si kápi od pláště a společně s Lucy a Kevinem vyjela za Janovou armádou.

Schovali jsme se v lese mezi stromy na malém kopečku a z něj sledovali dění na rozsáhlé pláni, kde armády bojovali. Bylo obtížné mezi tolika muži najít Jana, ale povedlo se mi to. Netuším zda jsem chtěla, aby tuhle bitvu vyhrál, ale netušila jsem co bych dělala kdyby ne. Netušila jsem co by jeho protivník udělal mě, mému panství či mým lidem kdyby vyhrál. A přijel by nás vůbec král zachránit, pokud byly Janova slova pravdivá a on onemocněl? Všechny tyhle otázky mi vířily v hlavě, dokud je jeden okamžik nepřerušil. Okamžik, kdy něčí meč prorazil Janovo brnění u krku a rozřízl mu ho. I z té dálky jsme viděla krev, která z rány vystříkla. Nemusela jsem být doktor, abych nevěděla, že tohle zranění je smrtelné.

Musela jsem ochránit své lidi, protože zabitím Jana byla armáda zničená a nezbyl nikdo, kdo by nepřítele zastavil. Obrátila jsem koně a tryskem vyjela rovnou k hradu. Museli jsme se připravit na obléhání nebo přijít na jinou možnost.

„Zavřete bránu. Vojáci na hradby a dostaňte většinu obyvatelstva za hradby hradu," rozkázala jsem jen co jsem projela hlavní bránou. Zastavila jsem koně a sledovala, jak naši zbylý vojáci plní mé nařízení. Z otcovi armády nám mnoho mužů nezbylo, ale na obléhání by snad stačili. Netušila jsem co nyní budu dělat, ale musela jsem na něco přijít, abych své lidi uchránila před bitvou. Musela jsem na něco přijít.

„Jezdci. Blíží se sem jezdci s bílým praporem!" zařval nějaký voják z hradeb nad branou.

„Chtějí vyjednávat?" zeptala se udiveně Lucy a podívala se na Kevina.

„Pojedu tam a zjistím co chtějí," řekl odhodlaně Kevin.

„Ne," zadržela jsem ho a zadívala se na něj. "Pojedu sama."

„Nenechám tě jet samotnou. Slíbil jsem tvému otci, že tě ochráním," protestoval Kevin.

„A já si slíbila, že se postarám o své panství a lidi. Ale pokud chceš vezmu si sebou nějaké vojáky. Mají bílý praporec. Neublíží mi." Kevin se podíval na Lucy a poté zpátky na mě.

„Pojedeme tedy společně i s muži, kteří tě budou chránit. Pokud se to nebude dobře vyvíjet odjedeš zpátky za hradby a necháš mě to dořešit, ano?" Přikývla jsem, protože jsem věděla, že by mě jinak nepustil. Počkali jsme než se u nás objevilo asi z deset vojáků na koních a potom jsme nám otevřely bránu a my vyjeli ke skupině vojáků s bílým praporem a mužem v brnění v čele. Chtěla jsem mu vidět do tváře, ale na hlavě měl přilbici, která jeho obličej kryla. Ten muž mi přišel povědomí. Jakobych ho už od někudy znala, ale netušila jsem odkud, dokud si nesundal přilbici.

Mé tělo polila vlna zmatení. City ve mně vířily, když mě propálily jeho smaragdové oči a zabodly se do mě. Radost, zdrcení, zmatení, nenávist, zrada. Tohle všechno jsem cítila, když jsem na sobě vnímala jeho pohled. Neschopna slova jsem si sundala kápi a hrdě se na něj podívala. Snažila jsem se svoje city a emoce schovat, ale bála jsem se, že se mi to pod jeho pohledem nepovede. Ne když mě pozorovaly ty dva smaragdy a do očí mu padaly jeho delší mokré černé vlasy a obličej mu zdobil hrdý úsměv.

Jindřich

Zůstal jsem stát na místě a čekal, dokud se neotevře brána od hradu i města a nevyjede z ní někdo, kdo s námi bude vyjednávat. Čekal jsem, že to bude Kevin, nejbližší osoba baronky, ale překvapilo mě, když to byla ona sama. Jela neohroženě v čele, ale když jsem odložil svou přilbici, vypadala zaskočeně. Viděl jsem, jak se v jejích očích zračí několik emocí, i když měla obličej schovaný pod kápí. Její čistě modré oči byly krásné a plné zmatení. Viděl jsme, jak se svoje pocity snaží schovat pod klidnou tváří, když si sundala kápi, dokonce i když promluvila, její hlas se třásl a nezamaskoval její nervozitu.

„Jsem tu, abych vyjednávala s vaším vůdcem, kde je?" Její hlas mi vytvořil úsměv na tváři. Byla stejně odhodlaná se mi postavit stejně jako při našem prvním shledání.

„Pak tedy mluvte, baronko. Rád vás vlyslyším," odpověděl jsem jí a uvolnil se v sedle, i když mi to brnění moc nedovolilo.

„Netuším, jaké jsou vaše podmínky, ale nechci další krveprolití, ale zároveň vám nedovolím se zmocnit mého hradu či ublížit mým lidem."

„To si trochu odporuje, baronko. Chcete se vyhnout krveplní, ale zároveň jste připravena bránit svůj lid a to znamená boj, při kterém lidé budou umírat."

„Pak se tedy nezbývá než se dohodnout na řešení, které nám bude vyhovovat."

„Souhlasím. Taky netoužím po dalším boji, ale dobytí vašeho hradu zvedne morálku mým lidem a zároveň se stane pevným bodem v tomhle tažení. Samozřejmě chápete, že jeho dobytí je pro mne důležité, ale je tu možnost vyhnout se boji a proto jsem ochotný se tu s vámi domluvit a řešení, které bude vyhovovat nám oběma." Eleanor na chvíli uhnula s očima a dala si ruku ke krku. Zahlédl jsem na něm dva náhrdelníky z něhož jeden byl mým dárkem pro ni. Jenže prsty její ruky se omotaly okolo toho druhé, kterým bylo zlaté srdce.

„Někdy musí člověk něco obětovat, aby dosáhl svého cíle. Já jsem ochotna otevřít vám brány hradu a dovolit vám vstup do města. Výměnou za to chci zaručit jistotu, že žádná z žen či dívek na mém panství nebude znásilněna vašimi vojáky. Chci zaručit že se nic nestane ani mým mužů a malým dětem. Žádám od vás tohle a jsem ochotna za přistoupení na mé podmínky vám nabídnout pomoct ve všech ohledech."

„Eleanor." Žena sedící na koni vedle ní chtěla něco namítnout, ale Eleanor ji zastavila zvednutou rukou.

Podíval jsem se na hraběte, který stál za mnou po pravé straně. Jeho mlčení znamenalo, že s tím návrhem souhlasí. Zadíval jsem se zpátky na Eleanor. Její kůň začal být neklidný a začal překračovat. Ale ona se tím nenechala vůbec rozhodit a stále mě pozorovala s nedočkavostí v očích.

„Souhlasím pod podmínkou, že část moci pána hradu připadne i mě a budu most rozhodovat o jistých věcech co se na hradě budou dít a budu mít respekt a poslušnost služebnictva i poddaných."

„Souhlasím. Vy i muži podle vašeho výběru můžou pobývat na hradě, zbytek mužů zůstane ve vašem táboře."

„To zní jakoby jsme se již neměli na čem víc domlouvat."

„Ještě je tu jedna věc," ozval se hlas hraběte. Pobídl koně a přejel k mému boku, kde koně zastavil. "S vaším dovolením, můj pane je tu jedna věc, na kterou nesmíme zapomínat. Pokud se rozhodnete pobývat na hradě, kde je zaručené, že se někdo nepokusí vás připravit o život?" I když mi to přišlo jako nemožné, musel jsem uznat, že jeho otázka byla oprávněná.

„Stejně jako já nemám zaručené, že vy dodržíte svoji část dohody a mým lidem se nic nestane. Můžu vám zaručit, že se nikdo z mých lidí nic nepokusí, i když by určitě chtěli."

„Jak to můžete vědět? Pokud by mi chtěli ublížit, jak víte, že to neudělají?" zeptal jsem se jí zvědavě. Eleanor se mi podívala do očí a v jejích očích byly malé plamínky zloby.

„Protože je na rozdíl od někoho jiného znám." Přesně jsem věděl, že její slova jsou mířena na mě. Tušil jsem, už když jsme se poprvé potkali, že bude naštvaná na to, že jsem jí neřekl o mém pravém původu, ale takhle jsem jí mohl být aspoň na blízku a neriskovat svoje utajení.

„Myslím, že to není dostatečné ujištění, že se mému pánovi nemůže nic stát," namítl hrabě. Žena vedle Eleanor chtěla něco říct, ale tentokrát jsem ji předběhl já.

„Ujištění, které mi baronka dala, mis stačí." Eleanor pobídla koně, na kterém jela rovnou ke mně. Žena vedle ní i muž opakovali její rozhodnutí a následovali ji. Zastavila se až těsně u mě.

„Nechám své lidi, aby sepsali smlouvu, která bude obsahovat naše rozhodnutí, které jsme zde učinili. Věřím, že ji stihnou napsat do dnešního večera a u večeře ji můžeme podepsat. Tak nebude moct nikdo zpochybnit naši dohodu ani my sami."

„Kdo zaručí, že tam bude vše obsaženo?" zeptal se znovu hrabě.

„Dohlédnu na to já. Pokud chcete můžete u toho být též, hrabě." Překvapilo mě, když ho ten muž poznal a oslovil ho titulem. Eleanor vypadala též překvapeně, ale nic neřekla. Podíval jsem se na hraběte, který mi přikývl. Usmál jsem se a zadíval se zpátky na Eleanor.

„Myslím, že jsme domluveni. Co takhle naši dohodu zpečetit průjezdem skrz hradby a uvědomit i obyvatele města." Eleanor přikývla a otočila koně. Pobídla ho a zamířila k hradu. Napodobil jsem její čin a rozjel se za ní. Naši vojáci jeli za námi. Nechal jsem koně jet přímo vedle toho Eleanor. Koutkem oka jsem sledoval zda se na mě podívá, ale neudělala to ani jednou. Jela s hrdou hlavou směrem na nádvoří, kde byl dav lidí, kteří jí utíkali z cesty.

Eleanor dojela až k malému schodišti, kde jí koně přichytil štolba. Seskočila z koně a já též. Davem se nesl šum, jak si lidé mezi sebou povídali a nechápavě se po nás dívali. Eleanor vystoupala až na vrch schodiště a otočila se k davu.

„Válka nyní není naším problémem. Mám zaručené bezpečí vás všech, pod podmínkou, že nikdo z vás nebude klást odpor. Zároveň nebudete poslouchat pouze mě či mou sestru, ale i tohoto muže. Znám vás a zaručila jsem se, že zde nevypuknou nepokoje. Pokud budete mít problémy s vojáky či jiné, neváhejte a dejte mi vědět. Neřešte nic sami. O všem mě informujte a já zajistím bezpečí vám všem jak tomu činil můj otec i má matka. Máte mé slovo." Šum v davu utichl po jejím proslovu. První řada lidí se poklonila a další ji následovaly. Eleanor zůstala stát na místě a sledovala, jak lidé postupně odcházejí z nádvoří a vracejí se do svých obydlí ve městě. Aniž by cokoliv řekla otočila se a odešla dovnitř hradu. Sledoval jsem ji, dokud se vedle mě neobjevila žena, která ji stála během jednání po boku. Medové vlasy měla stažené do copu a v jejích zelených očích nebyla ani špetka strachu.

„Následujte mě. Ukážu vám váš pokoj," řekla a zamířila do hradu. Beze slova jsem ji následoval a všimnul si, že hrabě někam zmizel s tím mužem, který se účastnil vyjednávání. Část cesty byla za mnou, ale ještě delší na královský trůn mi zbývá.

Tak a je to tady. Další kapitola na světě, ale co lépe, odhalily jsme jedno velké tajemství. A teď popravdě, kdo tušil, že náš cizinec byl zároveň i nepřítel království? A další věc je trailer k příběhu mé vlastní tvorby. Ano vím, není nic moc, ale lepší než nic a popravdě jsem v tomhle ohledu úplný nováček. Doufám, že se kapitola i trailer líbili a u příští kapči sbohem. :)))