Projížděla jsem po lesní cestě mezi stromy a užívala si klid, který mi les nabízel. Pokaždé, když jsem chtěla být chvíli o samotě odjela jsem z hradu pryč od vše povinností. Otec říká, že jsem celá matka, stejně jako teta Lucy a strýček Kevin. Jenže já ji nikdy nepotkala. Otec říká, že odešla, když jsem byla malá a že nejraději pobývala v lese. Pokaždé, když tudy projíždím, doufám, že ji někde potkám.

Na cestě naproti mně stál vůz, který táhl kůň. Jenže stál na místě a jeho majitel se snažil vytáhnout kolo z díry, do které vůz zapadl. Přijela jsem blíž k vozu a pozorovala staršího muže, jak se snaží kolo marně vytáhnout. Seskočila jsem z koně a přivázala otěže k blízkému stromu.

„Nechcete pomoct?" zeptala jsem se muže. Otočil se na mě. Jeho tvář byla pokrytá šedivými vousy a vráskami. Oči měl schované pod mohutným obočím.

„Není třeba, má paní. Prosím jen pokračujte, nechci vás zdržovat," pověděl zdvořile muž a pokusil se znovu dostat kolo z díry. Milovala jsem zdejší lid a žila pro něj stejně jako moje matka s otcem.

„Nezdržujete, ale pokud by tudy projel někdo jiný s vozem, poté byste zdržoval. Pomůžu vám." Postavila jsem se k muži a snažila se vůz nadzvednout, tak aby kolo vyjelo z díry.

„Děkuji, má paní. Nejspíš to slyšíte často, ale máte povahu po vaší matce a jste jí i podobná." Měl pravdu. Slyšela jsem to často, ale pokaždé mi to udělalo radost, slyšet o matce. Otec o ní moc nemluvil, stejně tak i Lucy a většina poddaných.

Snažili jsme se s mužem dostat kolo z díry, ale stále se nám to nedařilo a mé ruce už začínaly trpět. Tohle nebylo jako cvičit boj s mečem či kopím s Kevinem, ale nikdy neuškodí pomoct potřebným a získat si jejich náklonnost.

Po cestě se nesl dusot koňských kopit, které dopadaly pravidelně na zem. Blížili se k nám jezdci a to docela rychle. Nevěnovala jsem tomu pozornost a dál se snažila muži pomoct, i když mé šaty již získaly skvrny od bláta.

„Hej vy, uhněte z cesty!" zakřičel na nás nějaký muž. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se několik koní zastavilo před vozem. Ne, aby nám někdo pomohl, ale místo toho na nás řvou, ať uhneme.

„Jakmile skončíme, pak rádi uhneme. Pokud nám teda nechcete pomoct," odpověděla jsem mu a znovu se s mužem snažila dostat kolo z díry. Opět marně. Od koní se ozval smích, což mě naštvalo. Narovnala jsem se a podívala se směrem ke koním, na kterých sedělo několik mužů ve zbrani, bez praporu či jiného znaku komu patří. Tohle nevěstí nic dobrého, ale to mi momentálně bylo jedno. Nesnáším, když se lidé smějí či dovolují na bezbranné.

„Přijde vám to směšné?" zeptala jsem se a založila si ruce na prsou. Kašlu na etiketu, tady mi je stejně k ničemu.

Jeden z mužů pobídl svého koně blíž. Přes přilbici jsem mu neviděla do obličeje, což mě děsilo. Kůň se ke mně blížil, ale nesměla jsem mu uhnout a dát najevo, že mě přítomnost mužů i jeho blízkost znepokojuje. Zastavil kousek přede mnou a sundal si přilbici. Pod ní se skrývala tvář mladého muže s černými vlasy, které mu trčely na všechny strany. V jeho zelených očích bylo něco co mě uchvátilo, ale netušila jsem co. Na tváři se mu vyloudil úšklebek.

„Záleží na tom co myslíte. To jak se tu brouzdáte v blátě, i když vypadáte na někoho, kdo by se k něčemu takovému nikdy nesnížil nebo vaší drzosti takhle mluvit?" Příště si musím vzít jiné oblečení, protože tohle mě až příliš prozrazuje. Jenže to, že se brouzdám v bahně je urážka, kterou si rozhodně nenechám líbit.

„Brouzdám se v bahně. Dovolte mi vám to upřesnit. Pomáhám člověku, kterému se smějete, když vy či vaši lidé se k tomu nemáte. Tudíž nevidím důvod smát se někomu, kdo jen pomáhá a máte pravdu. Možná, že mám prořízlou pusu, ale na některé lidi se ji hodí mít. A nyní prosím buď pokračujte nebo nám pomozte." Otočila jsem se zpátky k muži a zaujala nové místo, kde jsem chtěla zkusit vůz zvednout.

„Líbíte se mi. Máte kuráž. Alariku pomoz prosím dámě dřív než si ještě víc ušpiní ty roztomilé šaty." Snažila jsem se jeho poznámku nebrat na vědomí. Přidal se k nám jeden vysoký a mohutný muž, který nadzvedl vůz s lehkostí a posunul ho tak, aby kolo nezapadlo zpátky do díry.

„Děkuji," poděkovala jsem muži a utřela si špinavé ruce do šatů. Otec z jejich nového stavu nebude zrovna dvakrát nadšen, ale jsou to jen šaty.

„A mě nepoděkujete?" ozval se mladý muž, který tomu všemu asi velel.

„Vy jste neslezl z koně a nepomohl nám zvednout ten vůz na rozdíl od vašeho společníka, který byl ochotný a pomohl nám," řekla jsem mu a přešla ke svému koni. Odvázala jsem ho a vyhoupla se do sedla. Dřív než jsem se stihla usadit v sedle, se vedle mě objevil ten muž a chytil otěže mému koni, kterému se to nelíbilo stejně jako mě.

„Líbíte se mi," řekl. Snažila jsem se nedat najevo, jak na mě jeho blízkost působí. Cítila jsem se nejistá a to se mi často nestávalo.

„Ale vy mě ne," odpověděla jsem mu a pokusila se mu vytrhnout otěže, jenže marně. Tohle nevypadá dobře. Muž s vozem už vyjel na cestu hned, jak jsme ho vytáhli z díry a teď jsem tu byla sama s neznámými jezdci a mladým a určitě i ambiciózním mužem.

„Smím znát vaše jméno?" Zadívala jsem se mu do očí a nemínila uhnout. Hlavně zůstat v klidu.

„A co za něj." Muži se rozšířil úsměv.

„Odjedu a nechám vás být."

„Eleanor," odpověděla jsem. Muž po mě přejel pohledem.

„Hodí se k vám, baronko." Jak mohl vědět, že jsem baronka. Řekla jsem mu pouze své jméno. Projel kolem mě a jeho lidé ho následovali.

„Kdo vůbec jste vy?" zeptala jsem se aniž bych o tom zauvažovala. Muž se otočil a věnoval mi zářivý úsměv.

„To se dozvíte při našem dalším setkání, má lady," odpověděl mi, pobídl koně a ujížděl pryč. Zbyl po nich pouze prach, který se vířil ze země.

Pobídla jsem koně a vyjela vlastní cestou skrz stromy zpátky k hradu. Vítr mi čechral již tak zamotané vlasy. Za tohle určitě dostanu od Lucy i otce a matky vynadané. Nevlastní matka, nevlastní sourozenci a život, který bych žila raději jenom s otcem než s ní.

Do očí mě udeřily známé zdi, které chránily jak hrad, tak město pod ním. Projela jsem hlavní bránou do ulic města, kde mi lidé uhýbali z cesty. Projela jsem hradní bránou přímo na nádvoří. Zastavila jsem koně a seskočila z něj. Předala jsem sluhovi otěže a zamířila přes nádvoří do svých komnat.

„Má paní," ozval se za mnou známý hlas. A teď mám průšvih. Pomalu jsem se otočila a setkala se s vyčítavým pohledem své komorné a chůvy Lucy."Kde jsi zase poletovala, Eleanoro. A co tvé šaty." Jen jsem se na ni provinile podívala a vzala si od služebné, která kolem mě procházela s košem ovoce, jablko. Lucy si povzdechla a spojila ruce.

„Tvůj otec si tě žádá v jeho pracovně."

„Děkuji, Lucy." Kousla jsem do jablka a zamířila přes chodby a schodiště do otcovi pracovny. Obvykle si mě tam zval, když jsem něco provedla či se jednalo o něco důležitého.

Konečně jsem došla ke dveřím otcovi pracovny a vešla dovnitř. Jako vždy seděl otec za svým mohutným stolem a má nevlastní matka seděla v křesle po jeho boku. Podle mě to místo náleželo pouze jediné ženě a tou byla moje pravá matka a ne ona. Její děti a mí sourozenci stáli v řadě před stolem a čekali, dokud se k nim nepřidám. Otec mi pokynul rukou, abych přistoupila blíž a přidala se ke svým sourozencům. Uposlechla jsem ho a vstoupila do řady mezi mou nevlastní sestru Elizabeth, která již byla vdaná a nyní u nás byla jen na návštěvě i s mou neteří Airou i synovcem Richaedem, a mladšího bratra Roberta.

Elizabeth měla po své matce dlouhé medové vlasy a modré oči, které zářily pochopením a nyní i mateřskou láskou, kterou chovala ke svému dítěti. Robert byl naopak po našem otci, jelikož byl počat mým otcem Thomasem a mou nevlastní matkou Irinou. Jeho tmavé vlasy mu rámovaly obličej a oči zářily mládím.

Zadívala jsem se na otce a zjistila, že drží v ruce pergamen. Jeho tvář byla zkřivena do ustaraného výrazu, který už začínaly zdobit i vrásky způsobené stářím. Otec ke mně natáhl ruku s pergamenem. Převzala jsem si ji.

„Čti," přikázal otec. Uposlechla jsem a začala číst slova na řádcích. Moje ruka automaticky vystřelila ke zlatému medailonu, jediné věci, kterou mi moje pravá matka zanechala. Jakmile jsem psaní dočetla zadívala jsem se nevěřícně na otce. Tohle se opravdu dělo?

„Je to králův rozkaz, Eleanoro. Znám tenhle výraz, ale víš, že..."

„Královské rozkazy se plní, i když s nimi nesouhlasíme," doplnila jsem otce, který souhlasně přikývl.

„Co tam stojí?" zeptala se moje nejmladší sestra Izabel. Její hlásek byl tak jemný a nevinný, i když se své matce podobala nejvíce.

„Tvoje sestra si má vzít za svého muže jeho prvorozeného a jediného syna prince Jana. Je to pro ni čest a stejně tak pro nás, proto co nejdříve odjedeme na královský dvůr, kde se mají konat zásnuby." Přesně tohle stálo v pergamenu, ale podle otcova výrazu to nebylo všechno.

„Otče?" zeptala jsem se nejistě. Vystoupila jsem z řady, obešla jeho stůl a poklekla vedle jeho židle. Otec mi položil ruku na tvář a věnoval mi jeden z jeho upřímných a milujících pohledů. Oplatila jsem mu úsměv a zadívala se mu do jeho starých a ustaraných očí.

„Nechte nás," rozkázal otec. Mé sestry a bratři se poklonili a po jednom opustili místnost. Zůstali jsme tu jen já, otec a má nevlastní matka. "Ty taky, Irino." Má nevlastní matka se nerada zvedla z křesla a následovala své děti pryč z pokoje.

„Otče co se děje? Proč tvé oči zobrazují smutek a strach?" Otec se zvedl z křesla a přešel k oknu. Postavila jsem se a zadívala se na otcův pracovní stůl, kde ležel další pergamen s královskou pečetí. Chtěla jsem do něj nahlédnout a přečíst jeho obsah, ale můj otec se rozhodl znovu promluvit.

„Když tvá matka odešla, slíbil jsem ti, že tě nikdy nebudu nutit do sňatku či věcí, kvůli kterým bys byla nešťastná. Tvá matka pro mě hodně znamenala a ty jsi odrazem své matky, a proto pro mě znamenáš ze všech mých dětí nejvíc. Sňatek s princem nám zařídí královu přízeň a tobě dobré postavení a budoucnost, o které si většina z děvčat může jen nechat zdát."

„Ale tati. Jan je pro mě jako můj bratr či přítel, ale rozhodně ne muž mých snů. Navíc netoužím po tom být královnou. Nechci nést břímě vládnutí až král umře a my budeme muset nastoupit na jeho místo." Otec se na mě otočil a zadíval se na mě. Rozpažil své silné ruce a já mu do nich vběhla jako malé dítě, které se tulí ke své hračce. Jenže tohle obětí mi bylo milejší a hřejivější.

„Já vím holčičko, ale je to králův rozkaz. Nemůžu tě do toho nutit, ale král by mohl."

„Jenže to není všechno co tě trápí, že?"

„Ne." Otec mě pohladil po vlasech a přitáhl si mě blíž k sobě. "Pamatuješ si, jak jsme ti s Lucy a Kevinem často vyprávěli o válce, kterou tvoje matka proměnila v naši výhru díky její tvrdohlavosti a strategii."

„Ano. Ten příběh přece miluji. Tehdy ses po boji dozvěděl, že je matka v očekávání." Otec se jemně usmál.

„Tvoje matka byla ojedinělá, jenže tohle není o ní. Poté co jsme zabili králova strýce nebo pra strýce, už si nejsem jistý, tak jsme měli za to, že jeho žena i syn jsou mrtví, jenže nebyli a jeho syn jde ve šlépějích svého otce. Buduje armádu a má v plánu zaútočit." Otec se ode mě odtrhl a šel si sednout zpátky do křesla, kde se napil ze svého stříbrného poháru. Přešla jsem k němu a postavila se k jeho boku. Položila jsem mu ruku na rameno.

„Máme informace, že chodí po zemi a zajišťuje si loajalitu některých pánů či místa k boji. Nevíme, jak přesně vypadá, ale víme, kde má tábor. Král má v plánu ho zničit dřív než vyjede k našim hranicím a pokusí se dobýt království. Požádal mě, abych se k němu připojil a já to přijal." Ne, jen to ne.

„Další výprava? Copak těch bojů nebylo už dost? Proč prolívat další krev, když se můžou nějak dohodnout nebo se o to alespoň pokusit?" Otec se usmál, vzal mou ruku do své a přiložil si ji ke své tváři, kterou pokrývaly krátké vousy.

„Tvá matka už by chystala plán jak se k němu připojit a zničit hrozbu, dřív než ublíží nevinným, ale ty uvažuješ jako opravdová královna, milující svůj lid. Jenže tahle možnost nejde. Ten muž je plně rozhodnutý získat korunu i zemi, kterou jeho předci nedobyly a nic ho nezastaví, pokud to neuděláme dřív my." Otec ke mně vzhlédl. Proto chtěl, abych se vdala za prince. Pokud zvítězí a něco se stane králi, princ nedá na otcovi rady, ale na mé ano. Bude potřeba pokračovat v rodové linii, o jejíž existenci se máme postarat my. Král chce nechat zemi v rukou lidí, kterým věří.

„Kdy budete muset odjet?"

„Poslal jsem Kevina a většinu vojáků již na cestu ke králi, odkud máme společně vyrazit proti nepříteli. Odjedeme den po našem příjezdu, pokud bude vše připravené. Zítra vyjedeme na cestu se zbytkem vojáků, kteří budou chránit průvod."

„A kdo bude velet hradu, když tu nebudeš ty ani Kevin?"

„O to se postará Filip. Je sice starý, ale staral se o tvoji matku a umí vést lid. Na králově hradě s tebou kromě Iriny zůstanou i tvoji sourozenci včetně Lucy a Kevina, kteří budou dohlížet na tvé bezpečí. Elizabeth nás sice na chvílí opustí, ale přijede poté společně s jejím manželem a dětmi. Nemíním tě déle zatěžovat, navíc mám ještě věci, které musím vyřídit před naším odjezdem. Běž si zabalit věci. Služebné s tím už začaly." Souhlasně jsem přikývla, uklonila se a zamířila ke dveřím pracovny.

„Eleanoro," vyslovil otec mé jméno. Otočila jsem se na něj. "Nezapomeň si vzít i ty modré šaty, které ti nechal poslat princ k tvým loňským narozeninám. Udělá mu to radost." Přikývla jsem a vyšla skrz dveře ven.

Mířila jsem skrz chodby ke svému pokoji a cestou mě v očích štípaly slzy. Věděla jsem, že má otec pravdu a je i mou povinností uposlechnout králův rozkaz a vzít si jeho syna, ale ničilo mě to. Má matka žila volný život, vždy byla volná, ale já ne. Myslím, že chápu, proč tehdy odešla, ale já nemíním odejít, ale zůstat a chránit lidi, které miluji, znám a jsou mou součástí.

Když jsem vstoupila do své komnaty, už se po ní pohybovaly služebné a skládaly věci do truhel. Všechny se mi poklonili a pokračovali dále v balení. Posadila jsem se do křesla s kožešinou na něm a zahleděla se do ohně v krbu, naproti kterému bylo křeslo. Sledovala jsem plameny a snad i čekala, že mi poradí, jak dál či co dělat, ale mlčely. Místo toho jsem se utápěla ve svých myšlenkách a občas odkývla všechno na co se mě služebné zeptaly. Vůbec jsem je nevnímala.

Někdo se dotkl mé ruky. Zadívala jsem se směrem k osobě a všimla si, jak u mě stojí Elizabeth. V pokoji bylo ticho. Podívala jsem se po něm a zjistila, že jsme tam sami. Ani na chvíli jsem nezaváhala a objala Elizabeth plnou silou. Dala jsem volnost svým slzám.

„Pššš. To bude dobré. Podívej se na mě. Mě taky svazek domluvili stejně jako Alexovi a tvé tetě Sophii. A nyní jsme všichni v manželství šťastní, navíc mi jsme naše manžele nikdy neviděli a ani je neznali, ale ty ano." Odtáhla jsem se od ní a utřela si rukama slzy.

„Já vím, ale. Jana mám ráda jako bratra. Navíc jsem ho už přes osm let neviděla."

„Třeba je z něj nyní krásný a pohledný muž."

„A nebo taky jen další rozmazlený princátko."

„To uvidíš, pouze když za ním pojedeme. Vsadím se, že je to muž hodný tebe. Prospi se na zítřek." Přikývla jsem. Elizabeth se na mě usmála a odešla z komnaty. Ze všech mých sourozenců jsem ji měla nejradši, ale neměli jsme společného otce ani matku. Život dokáže být zvláštní.

Přešla jsem ke stolečku se zrcadlem a sedla si před něj. Pustila jsem se do rozčesávání vlasů. Potom jsem si vyslekla šaty a zůstala jen v noční košilce, v které jsem ulehla do svojí pohodlné postele s nebesy. Promeškala jsem sice večeři, ale neměla jsem hlad. Nechtělo se mi odjíždět z hradu, ale musela jsem. Dívala jsem se neustále před sebe, dokud jsem pod tíhou únavy neusnula.

Tak zítra už je prvního června a já jsem slíbila další kapitolku, ale taky ji dnes vydávám proto, že většina z nás ještě rychle dohání znémky a z toho věčného učení už blbneme, takže na odreagování tu máte další díl a přeji hodně štěstí ve škole i jinde. Za měsíc či dřív, ahoj. :)