Eleanora

Probrala jsem se ze snu a ospale se dívala po příčině mého probuzení. Lucy stála u mé postele a jemně se mnou zatřásla.

„Jsem vzhůru," zamumlala jsem ospale.

„Tak pak honem vstávat. Ještě večer poslal Jindřich posla ke králi a před chvílí se vrátil i s odpovědí. Král s Jindřichem se spolu mají sejít na louce před městem a Jindřich chce, abys ho doprovodila." Tyto slova mě probudila. Zvedla jsem se do sedu a zadívala se na Lucy, která ještě v noční košili s pláštěm přehozeným přes ni stála u truhly a přehrabovala se v ní.

„Jindřich s králem se má sejít?" zeptala jsem se jí. Musela jsem vědět, že se mi to nezdá. Pak by to znamenalo, že mě Jindřich vyslechl a rozhodl se s králem jednat místo útočení.

„Ano, přesně to jsem i řekla. A teď vstaň, ať tě stihneme připravit. Nemáme čas a na vše jsem sama." I přes Lucynu nelibost jsem se musela usmát. Sibila měla pravdu.

Odhodila jsem ze sebe přikrývku a vstala z postele. Přešla jsem k toaletnímu stolku a umyla se vodou z mísy, kterou mi už Lucy připravila. Utřela jsem si obličej do plátna a pustila se do česání vlasů, zatímco mi Lucy vybírala správný oděv.

„Netuším, které vybrat. Bude to důležitá událost a zároveň je to neformální. Jak může být zasedání konané na louce formální. Nerada to přiznávám, ale jsem ztracená. Proč mi to jen neřekli dřív," bědovala Lucy. Usmála jsem se jí, i když to ode mne nebylo hezké. Zadívala jsem se do velkého zrcadla poblíž truhly. Stále jsem v sobě viděla tu mladou vyděšenou a naivní dívku. Pořád jsem chtěla vědět, co by dělali moji rodiče, ale oni byli pryč. Bylo to na mě a musela jsem dělat vlastní rozhodnutí.

„Je na čase, aby růže použila své trny," zašeptala jsem si spíš sama pro sebe, ale Lucy jen ojediněle něco prošlo. Na svůj věk měla stále dobrý sluch.

„Cože?" zeptala se mě zmateně a přestala se přehrabovat v truhle.

„Připrav mi ten set oblečení, které jsem dostala od otce k posledním narozeninám," přikázala jsem jí a začala si zaplétat vlasy do copu, abych jí usnadnila práci.

„Myslíš ten set složený z kalhot a těch upravených šatů, kterým vepředu chybí sukně a látka je pouze vzadu?" zeptala se mě nejistě. Má volba oblečení ji nejspíš překvapila.

„Přesně ty," řekla jsem jí. Zahlédla jsem, jak se nadechuje, určitě aby zpochybnila můj výběr, a tak jsem se rozhodla jednat." Věř mi." Zadívala jsem se na ni. Zhluboka si povzdechla, ale přikývla.

Pokračovala jsem v pletení copu, zatímco mi Lucy připravila oblečení. Následně mi pomohla se do nich obléct. Zkontrolovala jsem svou vizáž v zrcadle.

„Vypadáš jako tvá matka, když byla v tvých letech. Žena připravená se být za to co považovala za správné," řekla Lucy. Vypadala, že vzpomíná na to co všechno v těch letech prožila ona. Pak se její zastřený pohled zase přemístil na zrcadlo.

"Dospíváš až příliš rychle," povzdychla si a uhladila mi vrch šatů. Přešla jsem k truhle a našla mezi šaty pouzdro s dýkou. Připevnila jsem si ho i s opaskem kolem pasu.

„Lady Eleanoro, očekávají vás," ozval se jeden z vojáků hlídající před mým stanem. Otočila jsem se na Lucy. Na jejím obličeji se objevili vrásky.

„Tvá matka říkala, že každá žena z vašeho rodu má předem psaný osud a žádná z vás se mu nevyhne. Tvým osudem je nejspíš záchrana tohohle království." Lucy mě chytila za paže a povzbudivě stiskla. Vždy jsem ji vnímala jako svou druhou matku a ona mě jako svou dceru. Teď pro ni bylo těžké si uvědomit, že nejsme stejné. Nikdy nebudeme.

„Běž vstříc svému osudu, Eleanoro," pobídla mě a pustila. Přitáhla si svůj plášť blíž k tělu a rukou si upravila vlasy, které jí vylezli z poničeného copu.

Povzbudivě jsem se na ni usmála a otočila se k východu ze stanu. Zhluboka jsem se nadechla. Tímhle okamžikem se mnoho věcí mění a s nimi i já. Bylo načase najít v sobě bojovnost, kterou má každá žena v našem rodě. Bylo na čase bojovat, dokud nebude konec partie.

S výdechem jsem se rozešla ven ze stanu. Před ním stál připravený můj kůň. Všimla jsem si, že Jindřich ještě postává před stanem a o něčem se baví s hrabětem Bronským. Poznala jsme na něm, kdy si mě všiml. Jeho soustředění na rozhovor se roztříštilo jako rozbité zrcadlo a jeho pohled spočinul na mě. Přešla jsem ke koni a zkontrolovala, zda je dotažený podbřišník. Jakmile jsem se ujistila, nasedla jsem do sedla. Bez zbytečné zátěže šatů se mi sedělo lépe. Už jsem chápala, proč má matka nenosila šaty, pokud nemusela. Kalhoty a košile s kazajkou byli určitě pohodlnější pro ženu s mečem v ruce.

Čekala jsem, než na koně nasedl i Jindřich a hrabě Bronský, který byl dost nejspíš dalším členem králova doprovodu. Všimla jsem si ještě dalších dvou mužů, kteří nasedli na koně, ale neznala jsem je. Zbytek doprovodu tvořili vojáci, kteří klidně čekali na Jindřicha.

„Držte se po mé levici a nemluvte, pokud nebudete vyzvána," řekl Jindřich bez toho aniž by se na mě podíval, když kolem mě projel. Pobídla jsem koně a zařadila se do průvodu za ním po jeho levici. Po mé pravici jel hrabě Bronský a za námi ti dva muži. Vojáci jeli v čele a na konci našeho průvodu.

Když jsme vyjeli z tábora, poslední zbytky mlhy se ještě vznášely nad zemí a slunce se vyklenulo nad stromy blízkého lesa. Pobídli jsme koně do klusu a najeli na hlavní cestu. Netušila jsem, co Jindřich poslal po poslovi králi ani jakou dostal dopověď, ale doufala jsem v to nejlepší. Král byl rozumný muž. Moudřejší než jeho otec, ale u Jindřicha jsem si s tím nebyla jistá.

Jakmile jsme vjeli na prostranství před hradbami města, všimla jsem si královské družiny, která vyjížděla z brány. Nejradši bych se rozjela za nimi, ale mé místo nyní bylo po boku Jindřicha. Přesně tak to psala i teta. Musela jsem přežít, aby pokrevní linie Ettelů mohla pokračovat.

„Na žádnou past to nevypadá, hrabě," řekl Jindřich.

„I přesto bych stále setrval v ostražitosti. Nikdy nevíte, co se může stát," odpověděl mu hrabě. Chtěla jsem se do jejich rozhovoru vložit, ale rozhodla jsem se mlčet.

Pomalu jsme se blížili ke králi a jeho družině. Stále jsme byli daleko, ale i tak jsem viděla zklamání v králově tváři, když mě uviděl. Král zastavil svého koně a čekal, až k němu dojedeme. Zhodnotila jsem vzdálenost od hradeb. Byli jsme na dostřel.

Jindřich zastavil koně v dostatečné vzdálenosti od krále, ale zároveň i natolik blízko, aby na sebe nemuseli křičet. Poznala jsem šlechtice, kterými se král obklopil. Dva z nich byli jeho dlouholetí rádci, ale další tři byli ničemové, které jsem nemusela. Vlastně jsem nemusela žádného z nich. Pět mužů bylo třeba k tomu, aby zaplnili místo po mém otci. Místo králova nejbližšího přítele a rádce.

„Rád vidím, že jsi v pořádku, Eleanoro. Zprávy o tom, že tvůj hrad padl a ty s ním mě velice zarmoutili, proto jsem rád, když můžu na vlastní oči vidět, že jsi v pořádku. Kéž bych to samé mohl říct i o svém synovi." Králův hlas byl plný bolesti, která se mu odrážela i v očích, ale nikoli na tváři. Nemohl si dovolit vypadat slabě před svým nepřítelem, proto byl jeho výraz neutrální. Chtěla jsem mu odpovědět a říct mu, že sdílím jeho žal, i když by to byla spíš milosrdná lež po Janově posledním chování, ale Jindřich mě předběhl.

„Baronka je naprosto v pořádku. Je mým vězněm, ale nic jí nechybí."

„Radši bych to slyšel od ní," řekl rázně král.

„Jsem v pořádku, výsosti. Můj lid i já jsme v pořádku," potvrdila jsem Jindřichova slova. Král přikývl.

„Nuže přejdeme k jednání. Chtěl jste se sejít, aby nemuselo dojít k přímému střetu našich vojsk či k obléhání hradu, ale netuším, proč si myslíte, že bych měl cokoliv z toho přijmout." Zrovna tyhle slova jsem od strýce slyšet nechtěla. Tušila jsem, že nebude nadšený, ale doufala jsem, že se nějak dohodnou. Místo toho to zatím vypadalo, že oba dva jsou až příliš hrdí na to, aby se vzdali boje o korunu. A přitom ani jednomu z nich po právu nepříslušela.

„Chtěl jsem se s vámi sejít spíš ze slušnosti než kvůli dohodě. Vaše armáda byla po kousíčkách ničena a nyní vám zbyli jen muži uvnitř vašeho hradu. Mou armádu neporazíte. A co se týče dobití města, vždy existuje způsob, jak ho získat a věřte mi, že já ho dokážu najít. Jste ve slepé uličce a já očekávám vaši kapitulaci." Přivřela jsem oči. Bylo to jako sledovat kohoutí zápasy. Ani jeden se nedokázal přenést přes svou hrdost a ustoupit. Musela jsem doufat, že aspoň král bude mít dost rozumu na to couvnout a dát Jindřichovi co chce.

„Pak se nemáme o čem bavit, chlapče. Svého trůnu se nevzdám." A tím pohasli veškeré mé naděje. Král otočil svého koně a Jindřich ho nezadržel. Sám udělal totéž. Všimla jsem si, jak o něčem mluví s hrabětem Bronským, ale neposlouchala jsem je. Dostala jsem se až sem. Nedovolím jim, aby tohle vše zahodili kvůli své nadutosti, hlouposti a nadřazenosti.

Pobídla jsem koně a zamířila ke královu doprovodu. Slyšela jsem, jak na mě Jindřich křičí mé jméno, ale ani to mě nezastavilo. Vjela jsem přímo před králova koně a zahradila mu cestu.

„Moudrý muž by se nezvedl od nedohráté partie," řekla jsem strýci slova, která často používal, když jsme spolu hráli šachy. Mě to učilo trpělivosti a on si u toho pročistil hlavu. Bylo to něco co bylo jen naše.

„Taky, že ne. Tahle partie ještě neskončila, Eleanoro," odpověděl mi.

„Avšak její konec skončí porážkou jedné nebo druhé strany a oba víme, která strana to bude. Jen si to nechcete připustit."

„Co ode mě vlastně chceš, když teď stojíš na jeho straně místo mé." Po lítosti v jeho očích nebylo ani stopy. Teď tam byl spíš vztek. Tohle byla poslední karta, kterou jsem měla v držení a nemínila jsem se jí vzdát jen kvůli hněvu, způsobeném ztrátou syna a špatném informování od hloupých rádců. Potřebovala jsem s králem mluvit bez jejich společnosti. Sesedla jsem z koně.

„Žádám vás o chvíli vašeho času o samotě," požádala jsem ho. Král chvíli váhal, ale nakonec taky sesedl z koně a zamířil dál od průvodu i přes námitky jeho rádců. Následovala jsem ho.

„Tvá teta psala, že můžu věřit jen tobě, ale netušil jsem co tím myslela. Doufám, že tohle znamenal její dopis," promluvil král. Překvapeně jsem se na něho podívala.

„Psala vám taky?"

„Ano. Psala, že smím věřit pouze tvým slovům a mám se podle nich řídit. Do téhle chvíle jsi toho moc nenamluvila."

„Neměla jsem příležitost," bránila jsem se a u toho přemýšlela, proč nám teta psala. Musela k tomu mít dobrý důvod. Zajímalo mě, jaká byla její vize, že jí to nutilo takto jednat. Ze strachu o své děti se stranila všem politickým pletichařením a se strýčkem Jackem se zdržovali mimo královský dvůr na svém panství. Až teď zasáhla, i když nepřímo.

„Nyní ji máš, tak ji využij moudře."

„Vaše výsosti, jste pro mě jako strýc. Vyrůstala jsem na vašem dvoře a znám vás. Vím, že jste byl vždy dobrý panovník a lepší než váš otec. To vy jste před lety přijal pomoc mé matky, věřil jste jí a jejímu rozhodnutí a nyní vás žádám, aby jste stejnou laskavost prokázal i mě. Vím, že možná žádám příliš, ale uvažujte aspoň o mých slovech. Jste moudrý a i přes rady svých rádců musíte vědět, že tenhle boj je u konce a protahovat ho nemá cenu. Jen by tím o život přišlo několik lidí. Nevinných lidí. Mají si vás zapamatovat jako moudrého a hodného krále nebo sobeckého a hrdého muže, který se odmítl vzdát koruny pro dobro svého lidu? Nemůžu ovlivnit vaše rozhodnutí, můžu vás pouze pořádat o jeho zhodnocení. A o to vás žádám jménem vašeho lidu, který nemůže mluvit a musí se podřídit vaší vůli. Dohodněte se s ním na podmínkách. Dejte mu korunu i zemi a dožijte svůj život někde jinde."

„Když to udělám, bude to znamenat, že můj syn zemřel zbytečně," namítl král. Jeho obličej byl stále nečitelný, ale bolest v jeho hlase byla znát. Uzavřel se i přede mnou, ale emoce se mu do hlasu stále vkrádaly.

„A kolik lidí zemře zbytečně, pokud nepřijmete. Nemáte dědice. A vaše dcery jsou provdané příliš daleko. Nedojedou sem včas. Můžete dožít svůj život v jejich domech, obklopení vnoučaty." Král se na mě podíval. Svaly na obličeji mu zjihly.

„Vždy jsem tě měl rád jako jednu ze svých dcer. Jan by byl šťastný muž, kdyby ses stala jeho ženou. Vždy jsem tvému otci záviděl lásku, kterou měl k tvé matce. Obdivoval jsem to. Přeji si jen, abys zažila to co oni." S těmi slovy se otočil a zamířil zpět k družině.

„Vaše výsosti!" oslovila jsem ho a rozeběhla jsem za ním. Nesměla jsem to vzdát. Král mě nebral na vědomí a nasedl na svého koně. Až ze sedla se na mě znovu podíval.

„Zůstaň, taková jaká jsi, Eleanoro. Stala se z tebe výjimečná žena."

„Ale.." chtěla jsem dál něco namítat, ale umlčel mě král zvednutou rukou. Objel mého koně a zamířil zpět k hradbám města. Dívala jsem se za ním. Veškerá naděje, která ve mně stále byla, zmizela. Nejspíš se má slova nedostaly přes králův zármutek a ztráta syna byla až příliš velká, že zastínila i králův rozum.

Chytila jsem koně za otěže a zamířila s ním k Jindřichovi a jeho doprovodu. Zůstal stát na místě, kde jsem ho nechala a čekal na mě. Zadívala jsem se na něj. V jeho tváři byl znát hněv a já netušila, co přesně za něj mohlo. Místo toho, aby na mě počkal, rozjel se i s doprovodem zpět směrem k táboru. Sklonila jsem hlavu a vedla koně po cestě za nimi. Selhala jsem. To jediné jsem vnímala cestou k táboru. Selhání.

Tak snad jsem se už konečně přes svůj blok dostala a zase se rozjela. Bože ani nevíte, jak dlouho jsem se k téhle části chtěla dostat, ale bez té nudné pasáže to prostě nešlo. No, máme za sebou další kapitolu a já jsem zvědavá na vaše názory, pocity, prostě všechno. Doufám, že jste si tuto část užili a u příští ahoj. :)