Přetáčela jsem si dopis od tety už poněkolikáté v ruce a znovu četla ty slova, o kterých jsem přemýšlela už celé dva týdny co jsme na cestě. Po našem nočním shromážděním u ohně se Jindřich o den později rozhodl, že zamíříme k tvrzi Darnen. Tam jsme zůstali necelý týden, kdy jsem většinu času strávila s Lucy ve své komnatě, protože kdykoliv jsem se rozhodla někam vydat i jenom po hradě, následovala mě čtveřice stráží. To, že jsem hlídaná jsem cítila na každém kroku, pokud jsem se teda neschovávala v komnatě. Ale i tam jsem byla sledována služebnými, když nám donesli jídlo. Jindřichovi jsem se rozhodla neodpustit a po tomto chování už vůbec. I kdyby to tak nezamýšlel, cítila jsem se jako vězeň, kterého sebou všude vleče. Jako nebezpečný zločinec. A přesto tetina slova říkala pravý opak toho, co jsem chtěla udělat. Chtěla jsem se vrátit domů na své panství, jenže v dopise stálo jejím úhledným písmem napsáno Zůstaň při Jindřichovi, ať se děje cokoliv a přežiješ. Nechápala jsem to.

„Jsi si jistá, že slova tety Sofie nelze zpochybnit?" zeptala jsem se Lucy. Po našem týdni v Darenu se Jindřich rozhodl pokračovat v cestě ke královskému městu. Jednou jsem zaslechla, že před námi jede nějaký lord s částí armády. Pokud je třeba bojuje s královskými vojáky, kteří se snaží Jindřicha zastavit. Zatím vyhrával a nám tím umožňoval klidný a volný postup k městu.

„Za dobu co ji znám se ani jednou její věštby nepletly, i když někdy byly její vize schované v hádankách, ale i tak se vyplnili," odpověděla mi Lucy. Tak tohle znamenalo všechno. Jenže já se nechtěla držet u Jindřicha. Chtěla jsem co nejdál od něj. Potřebovala jsem svůj prostor a ten jsem s ním na cestě neměla vůbec a chyběl mi. Doma jsem kdykoliv mohla zmizet za hradby do lesa, ale tady. Kamkoliv jsem se hnula, měla jsem doprovod a to mi vadilo. Přešla jsem ke koši s ohněm v něm, který mi trochu vyhříval stan a vhodila do něj dopis. Nechtěla jsem riskovat jeho zneužití. Musela jsem se chránit, obzvlášť když jsem neviděla co teta viděla. Pokud viděla mou smrt, tak by to znamenalo smrt celého mého rodu a podle pověsti by to mohlo znamenat i zkázu země, pokud by náš rod vymřel násilnou smrtí dřív než by měl. Kdysi se Lucy zmínila o zlaté knize, která obsahuje osudy všech z našeho rodu, ale netušila jsem, kde je. Nikdo to nevěděl.

Potřebovala jsem prostor. Potřebovala jsem dýchat a přemýšlet co mám dělat dál. A nic z toho jsem teď neměla. Otočila jsem se na Lucy.

„Doneseš mi něco k jídlu, prosím?" požádala jsem ji, protože poslední dobou byla něco jako můj stín. Dokonce se mnou i spala ve stanu a přitom měla svůj vlastní menší u toho mého. Měla jsem ji ráda a jen občas před ní něco skrývala, ale teď jsem potřebovala být sama.

Lucy se na mě usmála. Věděla, jak se cítím a proto se mi snažila být oporou. Jen to někdy přeháněla.

„Samozřejmě. Hned něco přinesu," řekla a odešla ze stanu. Neváhala jsem ani na chvíli a sebrala ze své postele zelený plášť. Přehodila jsem si ho přes sebe a vyšla ze stanu. Mí strážní mě hned následovali, ale uvidíme, jak rychle umí jezdit v lese po tmě jen při měsíčním světle. Navíc dnes měsíc ani pořádně nesvítil. Mířila jsem rovnou k místu, kde jsem měla ustájeného koně. Stájník, který se o něj staral rychle přešel k sedlu, aby mi ho osedlal. Za tu krátkou dobu už věděl, kdy mi ho má přichystat k jízdě, tak jako já věděla, že to hned bude hlásit Jindřichovi nebo hraběti. Jenže tentokrát jsem sedlo nechtěla. Odvázala jsem koně od kůlu a přehodila otěže přes jeho krk. Dovedla jsem ho k jedné krabici, abych na něj bez pomoci mohla nasednout a vyhoupla jsem se mu na hřbet. Byl to tak známí pocit, cítit pod sebou přímo koňské tělo místo sedla.

Nečekala jsem až si má stráž nasedne na své koně. Ne. Pobídla jsem svého hřebce a pořádně se zapřela stehny, abych z něj nespadla, jak prudce vyrazil vpřed. Vojáci i obyčejní služebníci mi uhýbali z cesty, dokud jsem neminula poslední stan. Jela jsem dál po louce až jsem nakonec s koněm zajela mezi stromy do lesa. Nechala jsem ho jet kam chtěl, hlavně pryč od tábora a všech v něm. Chtěla jsem to vše nechat za sebou.

Zastavila jsem koně až na kopci, z kterého šlo vidět na osvětlené hlavní město. Na hradbách hořely pochodně a v několika domech i hradu se ještě svítilo. Netušila jsem co měl Jindřich v plánu a bála se toho. Bála jsem se, jaké následky bude mít tento mocenský boj pro obyčejné lidi. Moji předci se zavázali je chránit a ten úkol jsem měla i já.

Potřebovala jsem si s někým popovídat a nemohla to být Lucy. Zbývala jediná osoba, kterou jsem zde znala, a která mi mohla pomoct. Otočila jsem koně a zamířila zpátky dolů z kopce k potoku. Odtud už trefit dokážu i po tmě.

U potoka jsem se vydala proti proudu, dokud jsem nenarazila na lávku, od které vedla vyšlapaná cestička. Vjela jsem na ni a jela po ní až k malé chatce, kde se i přes pozdní hodiny stále svítilo. Zastavila jsem koně před chatkou a sesedla z něj. Přivázala jsem otěže k mladé osice, která tu rostla a pak přešla ke dveřím. Zaklepala jsem na ně a čekala zda mě pozve dovnitř nebo otevře.

„Eleanoro?" zeptala se mě Sibila. Nejlepší léta už měla za sebou a své šedé vlasy měla spletené do copu, který stočila do drdolu. Na sobě už měla jen noční košili s barevným šátkem přehozeným přes ni. Asi se už chystala do postele a já ji vyrušila. Z domu byla cítit vůně bylinek, které tak ráda sbírala a dělala z nich odvary pro samotnou královskou rodinu. Občas i něco prodala na trhu.

„Smím dál?" zeptala jsem se jí. Mile se na mě usmála a odstoupila natolik, abych kolem ní mohla projít.

„Samozřejmě. Pojď a řekni mi co tě sem přivádí v tak pozdních hodinách, obzvlášť když bys měla být na svém panství."

„Co všechno víš o nynější situaci v království?" zeptala jsem se jí, když za mnou zavřela dveře. I když žila mimo město i nedalekou vesnici, měla velký přehled o tom, kde se co děje. Potřebovala jsem jen vědět, kolik informací o nynější situaci má.

„Lidé toho moc namluví, ale jestli se mě ptáš zda vím o té velké armádě, co táboří přes kopec, tak je těžké si jich nevšimnout. Jen doufám, že nepůjdou přes les a nepošlapou mi bylinky." Posadila jsem se na židli u malého stolku a rozhlédla se po chatce. Byla stejná, jak si ji pamatuji. Ohniště s kotlíkem u jedné stěny, postel s truhlicí u druhé. Poblíž stolek se židlí, na které jsem seděla a naproti dveřím měla velký stůl plný bylinek, nožů a dalších věcí, které potřebovala pro přípravu léků."A teď mi řekni, co tě sem přivádí, má drahá."

„Netuším co mám dělat, Sibilo." Bylo nejlepší jí říct rovnou celou pravdu, než jí lhát nebo něco vynechávat. Navíc by to na mě poznala. Jejím darem bylo rozeznat lež a najít pravdu a tajemství každé osoby. Možná i proto žila dál od lidí a vyhýbala se jim. Její dar byl i jejím prokletím.

„Jindřich s jeho armádou stojí za branami města a já jsem jeho rukojmím. Král je schovaný za hradbami města a jeho rukojmím jsou nevinní lidé. Můj rod se zapřísáhl je chránit a jelikož doteď nezastavili Jindřicha, dojde k obléhání a přitom zemře několik nevinných lidí a kvůli čemu? Kvůli bojům o trůn, který má být po právu můj a zároveň na něj ze zákona dosednout nemohu. Stačilo by zabít Jindřicha a vše by mohlo skončit, ale pak by nebyl žádný následník, který by nastoupil na královo místo a země by byla v další válce. Ve válce šlechty. Pokud by se teda nerozhodli o trůn bojovat manželé princezen. Všechny cesty ukazují ke krveprolití nevinných. Jak to mám zastavit? Co by udělali mí předci?" Byla jsem bezradná. Nechtěla jsem zklamat svůj rod a víru lidí v něj. Hlavně ne lidí na západě.

Sibila přešla k posteli a posadila se na ni.

„Tvé břemeno i břemeno tvého rodu je velké. Vždy bylo a vždy bude, dokud nezemře poslední z vás a s ní veškerá magie. Tvé předkyně udělali mnoho věcí pro dobro lidí a někdy museli dělat rozhodnutí, které nechtěli, ale museli udělat. Jsi chytrá a krásná mladá dívka jako tvá matka i tvé předchůdkyně. Většina z nich vládla magií, která je děsila nebo mečem jako tvá matka, ale vládnout slovy je taky umění. Tvé umění." Sibila chytila mé ruce v klíně do svých a zadívala se mi do očí."Jsi jako růže, které jen musí narůst její trny, Eleanoro. Víš, co musíš udělat. Je načase, abys použila své trny."

„Jak je mám použít?" Stále jsem nechápala smysl jejich slov. Znala jsem příběhy svých předků z příběhů, které mi Lucy říkala, ale podle nich mi přišlo, že vždy věděli co mají dělat. Jenže já si stále přišla bezradná.

„Přemýšlej. Smrt ani jednoho z nich nic nepřinese. Král umírá, to mohu potvrdit a Jindřich získá korunu tak či tak. Otázkou jen je kolik lidí přitom čekání zemře a kolik jich můžeš zachránit. Když válka není východiskem a oni sami rozum nemají, zbývá jim ukázat cestu míru, příměří."V tu chvíli mě to napadlo. Cesta, jak se vyhnout zbytečnému umírání a donutit šlechtu stát při Jindřichovi. Udělat z něj právoplatného krále a ne uchvatitele trůnu.

„Když spolu uzavřou dohodu, že Jindřich bude nástupcem krále až zemře, nemusí spolu bojovat." Sibila se na mě usmála.

„A takhle používá růže své trny. Tvá moc je ve tvé krvi a slovech, ne ve zbrani jako u tvé matky. Ty nejsi ona. Přestaň se sama sebe ptát co by udělala ona nebo tví předci. Přestaň se ohlížet do minulosti a hledat v ní odpovědi. Dívej se dopředu a přemýšlej o krok před ostatními. Stále je na dvoře mnoho lidí, kteří si přejí tvou smrt. Smrt lidí vyznávajících první víru jako my. Nezapomeň, že tví lidé jsou hlavně na západě. Tam bude vždy tvé útočiště, dokud Perlow bude stát a budeš mít je na své straně, nic se ti nemůže stát. A teď utíkej plnit svůj osud." Stiskla jsem naše spojené ruce.

„Děkuju, Sibil. Za všechno."

„Sice nejsem věštkyně jako tvoje teta, ale kdykoliv budeš potřebovat se s někým poradit nebo jen popovídat a nebudeš chtít, aby tou osobou byla Lucy, tak budu tady, dokud mě Bůh nezavolá k sobě."

„Nechť se svým voláním, ještě posečká." Sibila se ke mně naklonila a dala mi pusu na čelo. Pak se dotkla mého náhrdelníku od matky.

„Jsi z rodu Ettelů a na tom jediném záleží. Na to nikdy nezapomeň." Přikývla jsem a zvedla se ze židle.

„Nezapomenu. Dobrou noc, Sibilo. Nechť bohyně jednou zase protkne naše cesty." Sibila se zasmála.

„Toho bych se nebála. Myslím, že mé služby u dvora budou ještě dlouho potřeba." Přikývla jsem a zamířila ke dveřím. Musela jsem s Jindřichem mluvit dřív než začne jednat. Byl čas přestat se podvolovat, ale bojovat.

Vyšla jsem z chatrče, zavřela za sebou dveře a přešla ke koni. Vyhoupla jsem se na jeho hřbet. Nepamatovala jsem si cestu, kterou jsem sem přijela, ale Sibila se zmínila o tom, že táboříme za kopcem. Pokud ho tedy objedu, měla bych ho najít a přitom se v lese neztratit. Pobídla jsem koně a vyrazila zpět do tábora a modlila se, abych cestou nezabloudila.

Zastavila jsem koně před Jindřichovým stanem a seskočila z něj. Jsem z rodu Ettelů a je čas bojovat. Sibila měla pravdu. Mou zbraní jsou mé vědomosti a důvtip. Už dřív jsem pomocí těchto věcí získala spoustu věcí, tak proč ne i teď. Byl čas dospět a nebudu se bát někoho jako je Jindřich. Už mi sebral vše co jsem měla,takže nemůžu už nic víc ztratit.

Chtěla jsem vstoupit do stanu, když mě stráže před ním zastavili tím, že překřížili svá kopí.

„Odpusťte, má lady, ale král je nyní zaneprázdněn a nepřijímá žádné návštěvy." Zadívala jsem se na vojáky. Pro ně můj původ nejspíš nic neznamenal, tak jako pro lidi na západě. Jenže mě nezastaví. Vykouzlila jsem na své tváři úsměv.

„Rozumím. Pak asi budu muset přijít později," řekla jsem jim a otočila se. Udělala jsem asi dva kroky zpět, když jsem slyšela, jak se ocel kopí od sebe oddělila. Přesně v tu chvíli jsem se otočila a rozeběhla se. Vběhla jsem do stanu dřív než mě stihli opět zastavit.

„Vaše výsosti," oslavila jsem Jindřicha, protože jsem si myslela, že ještě pracuje, ale on spal. A nebyl sám. Mladá černovláska ležela na jeho odhaleném břichu. Přímo se k němu tiskla.

„Eleanoro?" oslovil mě překvapeně, když se pomalu probíral.

„Vaše výsosti, omlouvám se. Snažili jsme se lady zadržet, ale." Jindřich zvedl ruku a tím zastavil vojáka v jeho nedokončené větě. Tohle byla chvíle, které jsem mohla jedině využít, zvlášť když se Jindřichův pohled upřel na mě.

„Musím s vámi naléhavě mluvit. O samotě," řekla jsem mu a svá poslední slova mířila na dívku v jeho posteli. Nechtěla jsem, aby u našeho rozhovoru byly jakýkoliv světci.

„Nechte nás," nařídil Jindřich. Dívka, která se už stihla probrat, se neochotně zvedla z postele a slyšela jsem, jak voják odešel. Otočila jsem se bokem, abych se nemusela na ženu dívat. Viděla jsem už mladé dívky nahé, ale přece jen jsem byla nějak vychována a slušnost mi říkala, abych se otočila. Avšak tichý hlásek v mé mysli se mě ptal proč zrovna ona skončila v Jindřichově lóži. Přece jen měl mít nějakou úroveň jako budoucí král a ne si užívat s nějakou kurvou.

„Doufám, že to aspoň bude stát za to, když jsi mě probudila," řekl Jindřich, když dívka taky opustila stan. Rozhodla jsem se otočit.

„Ano. Jedná se o..." Zastavila jsem se v půli věty a zase se otočila zpět. Bude lepší, když mužské tělo pro mě stále zůstane záhadou, obzvlášť v jeho případě. Už tak jsem se cítila trapně, že jsem ho přistihla v této situaci. Uslyšela jsem tiché uchechtnutí, které určitě pocházelo od Jindřicha.

„Nikdy jsi neviděla nahého muže?" zeptal se mě přímo. Tolik k taktnosti, kterou jsem mezi námi chtěla zachovat.

„Rozhodně nevyhledávám společnost lidí, kteří na sobě mají minimum oblečení," odpověděla jsem mu s neskrývanou poznámkou na stav, v kterém jsem ho překvapila.

„Už se můžeš otočit aniž bys byla pohoršená," řekl mi a já tak udělala. Málem mě vyděsilo, jak moc blízko stál a jaký výhled jsem měla na jeho nahou hruď. To bylo, nečekané.

„Tak povídej, co tě sem přivedlo v tak pozdních hodinách a ještě k tomu je to tak naléhavé, abys mě kvůli tomu vyrušila, když jsem si nepřál být rušen," pobídl mě a přešel ke stolu, kde byla karafa s vodou, kterou si nalil do poháru. Otočila jsem se k němu, abych k němu byla čelem a ne zády.

„Už máš plán, jak získat město?" zeptala jsem se ho. Chtěla jsem mu svůj návrh poddat co nejrozumněji to šlo a ne ho do něj nutit.

„Mám, ale jestli se mě tím ptáš, zda tě do mého plánu zahrnu, pak tě musím zklamat. Mé plány zůstanou pouze mezi mnou a mými rádci."

„Nepotřebuji znát co máš v plánu, pokud tedy neobsahují dlouhodobé obléhání hradu."

„Král umírá, Eleanoro, takže i kdybych se rozhodl město obléhat, netrvalo by to příliš dlouho."

„Avšak stále by to byla příliš dlouhá doba a mnoho lidí by zemřelo buď na nemoci nebo hladomor způsobený nedostatkem jídla. Nevíš, kdy král umře. Pak by tě lid nemusel mít příliš rád, až bys dosedl na trůn." Snažila jsem se správně volit slova, aby pochopil jejich význam i to co mu tím naznačuji. Jindřich se napil z poháru a pak se posadil do křesla.

„Hádám, že asi máš řešení, jak tuhle situaci vyřešit. I když mě doteď nezastavili a pochybuji o tom, že to teď dokážou." Ignorovala jsem ten podtón výsměchu, který jsem zaslechla v jeho hlase.

„A až dosedneš na trůn nebudeš dvakrát oblíbený, avšak pokud zvážíš můj návrh můžou tě místo krále hrůzovládce nazývat králem mírumilovným."

„A ten návrh zní?"

„Smír." Tentokrát už Jindřich své pobavení neskrýval a zasmál se." Může s králem uzavřít dohodu, pakt, nazvi si to, jak chceš, ale pokud byste se oba shodli na tom, že necháš krále dožít jeho život v poklidu někde v ústraní a on by tě za to jmenoval svým nástupcem, ochránilo by to mnoho obyvatel města i zemi od válek, která by určitě přišla, po jeho smrti. Nemá dědice, každý to ví, ty nejlíp. Když Jan zemřel, zbyli po něm jen jeho dvě sestry, které se vdali. Elena je vévodkyní v severní zemi a Serena zase ženou lorda Dornleyho. Nebude pro tebe ani jedna hrozbou, pokud budeš mít na své straně lid. Proč by bojovali pro princezny, které pro ně nikdy nic neudělali místo krále, který jim nabídl mír místo boje. Ochránil hlavní město, i když ho mohl dobít a mnoho lidí pobít. Ač se to nezdá, poddaní mají moc." Jindřich mě se zájmem poslouchal. V jeho očích jsem našla porozumění a bylo poznat, že o mých slovech přemýšlí.

„Proč mi to vůbec navrhuješ?" zeptal se mě a tím mě překvapil. Takovou otázku jsem nečekala."Královský dvůr byl jednu chvíli tvým domovem, král je teda byl blízkým přítelem tvého otce a přece jen jsi tady a radíš mi, jak jít proti nim?" Měl pravdu. Jenže pro dobro lidí je nutné udělat nějaké oběti. Toto byla moje. Nedokázala jsem stát na místě a tak jsem začala chodit od stolu k posteli, jejíž přikrývky byly rozházené.

„Můj rod zapřísáhl ochraně obyvatel tohoto království život. Je tomu už od doby první královny Nigerie, královny Eorin a já to teď neporuším a pokud kvůli jejich ochraně se mám otočit zády ke králi, pak budiž. Nechci další válku, proto se snažím najít řešení, jak ji nemít. Vaši předci začali mocenský boj o trůn, když dobyli království a rozhodli se bojovat mezi sebou o moc. Ty a král ten boj můžete skončit. Jste jedné krve. Navíc král je rozumný a zná své možnosti. Nemá dědice a jediný mužský dědic z jeho rodu, jsi ty. To je taky důvod proč tvůj otec a jeho otec a všichni ostatní tví předci usilovali o korunu. Naposledy jim v tom zabránila má matka s armádou, ale teď? Král ví nebo aspoň tuší, že porážka je za dveřmi a nemá moc cest. Je jen na něm, jaký konec si zvolí."

Ani jsem si nevšimla, že se Jindřich znovu postavil, dokud mě nezastavil v chůzi. Položil mi ruce na ramena a otočil si mě čelem k sobě. Odmítla jsem se mu podívat do tváře a hrála si s prsty, abych se zbavila své nejistoty. Bylo jen na něm zda můj návrh přijme nebo ne.

„Pokud se rozhodnu nabídnout králi dohodu, co z toho budu mít?" zeptal se mě.

„Náklonnost lidu a podporu šlechty, která uznává královo slovo," odpověděla jsme mu bez dlouhého přemýšlení. Jindřich mi chytil bradu mezi palec a ukazováček a donutil mě zvednout hlavu, takže jsem se mu dívala přímo do tváře.

„Myslel jsem co z toho získám od tebe. Předkládáš mi tento návrh a nejspíš za něj nic neočekáváš v naději, že ochráníš lid této země a to ti stačí, ale mě ne. Pokud se rozhodnu souhlasit s tvým návrhem, chci z toho něco od tebe." Překvapeně jsem se na něj dívala. Neměla jsem mu co dát až na jednu jedinou věc, po které toužil. Polkla jsem v nejistotě, zda mu to bude stačit, ale nezbývalo mi nic jiného než to risknout.

„Budeš mít mé odpuštění za vše, co se mezi námi do téhle doby stalo. Získáš mou podporu a zároveň i podporu celého západu a lidí vyznávajících první víru."

„Myslíš, podporu čarodějů."

„Nejsou to čarodějové. Ne všichni. Nemusím být královna, abych měla jejich podporu. I tví předci před lety pochopili, že s nimi musí být zadobře. Válku s nimi vést nechceš. A princezny jejich náklonnost nikdy nezískají."

„A ty ano?" Další výsměch z jeho strany. Jenže tohle bylo jako dýka zabodnutá do mé hrudi. Stále pochyboval o mé moci, kterou jsem měla. Tentokrát jsem se narovnala a hrdě zvedla bradu. Zadívala jsem se do jeho zelených očí.

„Jsem z rodu Ettelů. Pro ně tohle jméno znamená víc než pro kohokoliv jiného. Oni nezapomínají na to, komu jejich loajalita patří." Jindřich přikývl a pustil mě. Přešel zpět ke stolu a sklonil svůj pohled na mapy a papíry na něm položené jakoby v nich mohl najít odpověď.

„Budu o tom přemýšlet, ale musím uznat, že tvé rady jsou vzácné."

„Snad vám mé rady pomohou udělat správné rozhodnutí. Výsosti." Měla jsem za to, že tímhle je náš rozhovor u konce. Udělala jsem pukrlé a zamířila k východu ze stanu. Čím dřív odtud zmizím tím líp.

„Eleanoro," oslovil mě Jindřich a já se zastavila v chůzi, avšak neotočila jsem se.

„Ještě ráno jsi mě nenáviděla, byl jsem tvůj nepřítel a viděl jsem ti to na očích. Co tě donutilo změnit názor na mě a pomoct mi?" zeptal se mě. Otočila jsem se na něj. Jeho oči mě podezřívavě sledovali. Ani bych se nedivila kdyby si myslel, že je to léčka. Neměl důvod mi věřit, stejně jako já neměla jistotu, že mému přání vyhoví. Jenže měl pravdu. Ještě ráno jsem ho za všechno nenáviděla. Jenže to jsem se nechala ovládat svými city. Ty teď nahradil rozum a povinnost. Na jeho otázku existovala pouze jediná správná odpověď.

„Protože přišel čas, aby růže použila své trny. Je na čase přestat se dívat do minulosti a jít vpřed budoucnosti. Lepší budoucnosti pro všechny a tu můžeš zařídit pouze ty." Po této větě jsem se otočila a vyšla ze stanu. Nechala jsem ho v klidu přemýšlet o mém návrhu a mých slovech a sama se modlila za to, aby to nezavrhl, ale přijal.

Juchů po dlouhé době jsem zase něco napsala a dovolím si říct, že i docela hodně. Omlouvám se za tak dlouhou pauzu, ale snad mě omluví to, že prostě nerada píšu bez nálady a nápadu jen z nutnosti. No doufám, že to za čekání stálo a snad brzy ahoj u další kapči. :)

P.S. Co myslíte? Rozhodne se Jindřich pro útok nebo dohodu?