Po příjemné koupeli jsem se oblekla do světle modro bílých šatů a nechala si vlasy spléct do copu, který jsem si přehodila na jednu stranu. Všechno jsem to doplnila šperky, u kterých nechyběla ani tiara se safíry. Prohlédla jsem svůj vzhled v zrcadle a zhluboka se nadechla. Když jsem zde vyrůstala, večeře či jídlo ve společnosti královy rodiny pro mne bylo běžnou součástí dne, ale od té doby již uběhlo mnoho času a já se jen z pomyšlení na jídlo ve společnosti krále a Jana bála. Neměla jsem z toho všeho dobrý pocit a ani krásný zevnějšek to nedokázal zamaskovat.

Vyšla jsem z komnaty a zamířila přes chodby do místnosti, v které královská rodina večeřela bez společnosti ostatní šlechty. Takové případy se stávaly jen výjimečně, ale bylo tomu tak. Navíc naše rodina byla velmi početná, takže obsadí většinu míst u stolu. Obzvlášť pokud se k nám přidá i Elizabeth s jejími dětmi a manželem. Možná byly touhle nabídkou poctěni i jiní šlechtici.

Dveře od sálu mi otevřely stráže, přesně jako obvykle. Obzvlášť teď v době války se dalo čekat, že budou ochraňovat královskou rodinu více než obvykle. Když se dveře rozevřely, objevila se přede mnou obrovská místnost s hlavním stolem v čele a dalšími dvěma po jeho bocích. Moji rodiče i sourozenci již seděli na svých místech, stejně jako Elizabetina rodina. Kromě nás tu bylo i několik málo dalších nejvýše postavených šlechticů.

Rozhlédla jsem se a uviděla volné místo po otcově levici blíž ke královskému stolu. Mé kroky zamířily právě tam. Ve chvíli, kdy jsem tam došla se dveře opět otevřely a dovnitř vešel král s princem. Královna byla kvůli své nemoci odvezena do kláštera a tam nyní i pobývala. I když si král určitě našel nějakou milenku nebýval s ní na veřejnosti.

Všichni jsme povstali a čekali, dokud si král s princem nepůjdou sednout ke svému stolu, kde zbývaly dvě místa volná. Jedno bylo vyhrazeno pro královnu a další pro budoucí princovu ženu či snoubenku. Když procházeli kolem nás, sklonila jsem hlavu a s ní i svůj pohled.

„Baronko, smím vás požádat o vaši společnost u večeře?" zeptal se mě slušně Jan. Zvedla jsem svůj pohled a zahlédla, jak mi nabízí svou ruku. Přede všemi se mi dvořil a já ho nemohla odmítnout. Věděl, jak nesnáším tyhle pozice bez východiska a stejně mě do takové pozice postavil.

„Samozřejmě," odpověděla jsem mu a uchopila jeho ruku. Obešla jsem stůl a zaujala místo po Janově boku. Celou dobu jsem měla na tváři předstíraný úsměv, protože jsem uvnitř zuřila z pozice, do které mě dostal. Už tak o mě na hradě kolovalo několik pomluv a tohle všechno je jen podpoří.

Jan mě dovedl až k jejich stolu a jednomu z volných míst. Jen co se jeho otec usadil, posadili jsme se i my dva a potom i šlechtici. Jen sunutí židlí v jednu chvíli bylo slyšet po celé místnosti, dokud ji nenahradilo řinčení talířů, jakmile se na stole objevilo jídlo přinesené služebnictvem. Všimla jsem si, jak někteří šlechtici i jejich manželky či děti se po mně dívají a sledují zda neudělám nějakou chybu, ale na to můžou zapomenout. Nemíním jim dát jakýkoliv důvod k pomluvám.

Sálem proudilo šepot způsobený mluvením mezi šlechtici. Nesnášela jsem to. Mohla jsem se jen obávat o čem se zase baví a ta nevědomost mě ničila. Jan mi stiskl ruku, v které jsem svírala příbor, ale když jsem se na něj podívala stále měl na tváři masku, která neprojevovala jakoukoliv emoci. Díval se mezi šlechtice a mohla jsem se jen domnívat, že jsou mu jeho pomluvy a pohledy stejně nepříjemné jako mě.

Všimla jsem si, jak se král opřel do opěradla své židle s pohárem vína v ruce a zkoumavě pozoroval šlechtice. Nakonec se ze židle zvedl a tentokrát získal veškerou pozornost od šlechticů. Dokonce i šepot ustal. Nechápavě jsem se na něj přes Jana podívala a bála se toho co chce pronést.

„Vzhledem k zítřejšímu odjezdu na výpravu, při které zničíme nepřítele, který se rozhodl sužovat naši zemi chci oznámit, že deset dní po našem návratu se uskuteční svatba mezi mým synem princem Janem a dcerou barona Thomase z Calverských skal, baronky Eleanor. Proto dnešní hostinu nazývám zásnubní, i když by si budoucí královský pár zasloužil lepší než mu nyní mohu nabídnout. Proto všichni jezme a pijme na jejich zdraví, protože již zítra pojedeme jednou pro vždy odrazit našeho nepřítele a zničit jeho i jeho armádu!" Král poslední slova přímo zařval a odpovědí mu bylo několik souhlasných výkřiků od šlechticů a nadzvednutí pohárů s vínem. Král se posadil zpátky do křesla.

„Myslím, že nyní se už po tobě nebudou tak opovrhovačně dívat, Eleanor," pronesl ke mně král a upil ze svého poháru.

„Děkuji, Veličenstvo." Nebyla jsem schopná cokoliv více odpovědět.

„Tvoje matka Irina ti bude ve všem po ruce co se týče příprav ke svatbě. Nechám ji plně ve tvých rukou a s její organizací a veškerým zařizováním ti pomůže tvoje matka a lord Arnel." Další slova, kterými mě připravil o dech. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že se to opravdu stane.

„Neměl by o jistých věcech ohledně svatby rozhodovat i princ?" zeptala jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že se o všechno budu muset postarat sama.

„To ano, ale Jan se mnou odjede na tažení, takže místo něj bude rozhodovat lord Arnel," odpověděl mi král a tím mi znovu vyrazil dech. Myslela jsem, že Jan bude dohlížet na trůn, zatímco se král bude účastnit bitvy. To že odjedou společně a já tu zůstanu sama jsem netušila.

„Proč jsi mi to neřekl," zašeptala jsem Janovi.

„Eleanor, neřeš to nyní, když nás ostatní sledují," řekl a dal si jídlo do úst. Vypila jsem zbytek vína ve svém poháru a potom se podívala na mého otce. Nevypadal, že by o Janově odjezdu věděl, ale taky se to mohl od krále dozvědět ihned poté co jsme s Janem odešli z nádvoří.

„Omluvte mě, Výsosti. Není mi nejlépe," řekla jsem s omluvným výrazem ve tváři. Král mi přikývl a já se okamžitě zvedla ze svého místa a zamířila k bočnímu vchodu. Odešla jsem ze sálu skoro až utekla. Kráčela jsem naštvaně chodbami zpátky do svého pokoje. Služebnictvo mi uhýbalo z cesty.

Vešla jsem do své komnaty a třískla za sebou dveřmi. Sundala jsem si z hlavy tiaru a odhodila ji na stolek. Zamířila jsem ke dveřím, které vedly na balkon. Zastavila jsem se až když mě udeřil studený vzduch do tváře a z očí mi začaly téct slzy. Jak jsem mohla být tak hloupá a věřit Janovým slovům, že mě miluje a chce si mě vzít z lásky. Jak jsem mohla uvěřit tomu, že společně všechno zvládneme, když má odjet na výpravu a tam klidně může i umřít. Jak jsem tomu všemu mohla uvěřit? Byla jsem kvůli tomu na sebe naštvaná a cítila jsem se i zrazeně z jeho strany.

Někdo mi přehodil přes ramena můj kožešinový plášť a vyvedl mě tím z přemýšlení. Otočila jsem se a spravila si na ramenou plášť. Za mnou stál Jan stále s nečitelným výrazem ve tváři.

„Proč jsi mi to neřekl?" zeptala jsem se ho skoro až šeptem. Utřela jsem si rukou slzy, abych na něj lépe viděla.

„Tušil jsem, jak zareaguješ, a proto jsem ti to neřekl. Chtěl jsem ti to říct až po večeři. Někde v soukromí," odpověděl mi a zadíval se mi do očí. Jeho oči byly plné lítosti a lásky, ale tohle mu nedokážu odpustit. Nevěřila jsem už ničemu co jsem v jeho očích viděla.

„Proto jsi mi řekl, že mě miluješ? Že si mě bereš, abych nebyla jen královnou a ozdobou po tvém boku, ale z lásky? Myslel jsi vůbec něco z toho co jsi mi řekl popravdě nebo to vše byly jen lži a plané sliby?" Jan ke mně přistoupil a uchopil mou tvář do svých dlaní.

„Každé slovo jsem myslel vážně. Chci si tě vzít, protože tě miluji. Spolu to všechno zvládneme." Uchopila jsem jeho ruce do svých a zadívala se mu do očí. Netušila jsem, co v nich hledám, ale bála jsem se, že ani ony již nemluví pravdu.

„Tak proč ti nevěřím a tvé slova jsou pro mne jen plané řeči?" Sundala jsem jeho ruce z mého obličeje a odvrátila od něj svůj pohled. Nedokázala jsem se na něj více dívat.

„Odejdi, prosím," požádala jsem ho a otočila se od něj. Udělala jsem z několik kroků ke kamennému zábradlí a opřela se o něj rukama.

„Eleanor..."

„Odejdi, prosím," zopakovala jsem. Uslyšela jsem kroky, jak se ode mě vzdaluje. Důkaz o jeho úplném odchodu jsem dostala v podobě zvuku zavření dveří. Přitáhla jsem si plášť k tělu a zamířila zpátky do tepla pokoje, který vyhříval krb. Sedla jsem si do křesla před něj a zadívala se do jeho plamenů. Vysílaly ke mně teplo a já přemýšlela nad vším co se od dne co jsem svého cizince poznala stalo. Uvažovala jsem i o Janově chování, ale nedokázala jsem se v něm vyznat. Za ty léta se změnil a já netušila zda k lepšímu či ne.

Mé přemýšlení mě dovedlo až ke spánku, z kterého jsem se probrala, když se otevřely dveře od mého pokoje. Zamžourala jsem ke krbu, u kterého klečela jedna ze služebných a snažila se oživit popel zpátky k životu.

„Král s vojáky již odjel?" zeptala jsem se jí a protřela si oči. Služebná se zvedla a sklonila svůj pohled.

„Ještě ne, ale již se scházejí na nádvoří. Za chvíli odjedou." Vzpomněla jsem si, že jsem se s otcem ještě nestihla rozloučit.

„Připrav mi zelené šaty," řekla jsem jí. Služebná nic neříkala a rovnou se pustila do práce. Zvedla jsem se z křesla a sundala si z ramen plášť. Celé tělo mě bolelo po noci strávené v dřevěném křesle.

„Ještě rukavice," poručila jsem, když jsem si převlekla šaty a měla upravené i vlasy. Moje ruce přirozeně vystřelily k mému krku, kde našly oba náhrdelníky. Pocítila jsem značnou úlevu, že tam stále jsou.

Jen co mi služebná podala i mé jezdecké rukavice vyrazila jsem z komnaty na nádvoří rozloučit se s otcem a popřát mu hodně štěstí. Chtěla jsem se sice Janovi vyhnout, ale to už nějak přežiji. Důležitější bylo rozloučit se s otcem a kousek ho i doprovodit.

„Připravte mi koně," poručila jsem štolbovi, když jsem sešla schody na nádvoří, kde bylo několik koní. Na některých z nich seděli připravení vojáci a u jiných jen stály a přidržovali je šlechticům, kteří se ještě loučili se svými ženami a děti. Hledala jsem svého otce a našla ho i se svou nevlastní matkou u jeho koně. Přešla jsem k nim. Táta přesunul svou pozornost z Iriny na mě.

„Opravdu musíš odjet?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Otec mě pohladil po hlavě a přitiskl si mě k sobě do objetí.

„Holčičko, jinak to nejde. Budeš tu mít Elizabeth a Irinu, navíc jsi snoubenka prince a na hradě budeš mít nejvyšší postavení. Uvidíš, že budu brzo zase zpátky." Odtáhla jsem se od otce a zadívala se na něj. Políbil mě na čelo, jak míval ve zvyku. Přemístila jsem své ruce k řetízku od matky a sundala si ho. Neudělala jsem to nikdy předtím v životě, ale nyní jsem měla špatné tušení a chtěla jsem mu ho dát.

Přetáhla jsem ho otci přes hlavu a přívěšek ve tvaru srdce se mu usídlil na hrudi pokryté stříbrným brněním. Otec si vzal přívěšek do dlaně a potom se podíval na mě.

„Nech si ho, pro štěstí," řekla jsem mu. Ten náhrdelník jsem si nikdy nesundala a měla ho od doby co jsem byla malá. Podle otce jsem ho měla po matce, která ho taky nosila a bylo to to jediné co mi zanechala a já se ho teď dobrovolně vzdala. "Můžu jet kousek s tebou?"

„Jakobych viděl tvoji matku. Samozřejmě, že můžeš holčičko, ale ještě se běž rozloučit s Janem, ať si nezařídíš další pomluvu." Otcovu upřímnost jsem obdivovala. Souhlasně jsem přikývla a ještě otce objala než jsem se vydala k Janovi, který stál u svého bílého koně, kterého dostal ke svým jedenáctým narozeninám.

„Eleanor," řekl překvapeně moje jméno, když jsem k němu přišla. Poklonila jsem se a odklonila od něj svůj pohled.

„Jen jsem vám chtěla popřát hodně štěstí v boji i bitvě samotné." Chtěla jsem od něj odejít, ale jeho ruka se omotala okolo mého zápěstí a otočil si mě zpátky k sobě. Sklonil se a políbil mě na hřbet ruky. Potom uchopil můj obličej do svých dlaní a donutil mě se mu zadívat do očí.

„Až se vrátím, tak se vezmeme a vše bude stejné jako dřív. Zvládneme to spolu," řekl konejšivým hlasem. Sundala jsem jeho ruce ze svého obličeje.

„Ne. Ty to zvládneš i beze mě. Hodně štěstí v bitvě, princi. Budu se za vás modlit," odpověděla jsem mu rázně a rychle od něj odešla zpátky k otci, u kterého nyní stál i můj kůň. Byl osedlaný a připravený na projížďku.

Přešla jsem k němu a pohladila ho po hlavě. Milovala jsem projížďky na něm. S otcem jsme se vyhoupli do sedla, přesně ve chvíli kdy na svého koně nasedl i král v čele celého průvodu. Všichni šlechtici se sešikovali do řad a vojáci zvedli prapory s královskými erby i erby šlechticů včetně toho našeho. Od odchodu matky na našem červeném praporu se skalami přibila i černá maska, která byla nad skalami. Otec říkal, že to symbolizuje matku a zbytek Svobodných lidí žijících v lesích a skalách.

„Netušil jsem, že nás doprovází i ženy," poznamenal jeden šlechtic mou přítomnost. Král se po mě nechápavě podíval a potom svou pozornost věnoval otci. Vypadalo to jakoby spolu vedly konverzaci pomocí očí. Nakonec se králův pohled přemístil na šlechtice, který pronesl poznámku a zamračil se na něj.

„Baronka Eleanor je snoubenka mého syna a doprovodí nás jen kousek od hradu. Bude jí i přidělena stráž, která na ní dohlídne. Vojáci."

„Výsosti, pokud mohu, bezpečí svojí dcery bych rád svěřil svému člověku, s vaším dovolením," vložil se do toho otec. Král přikývl a potom se podíval před sebe.

„Kevine, zůstaneš tady a dohlédneš na ni?" zeptal se otec Kevina, který seděl na koni hned za námi. Ohlédla jsem se a viděla jeho úsměv.

„Samozřejmě," odpověděl a zadíval se na mě. Pobídl svého koně a přejel ke mně, aby mi podal dýku s pouzdrem a opaskem. Vzala jsem si ji od něj a dala si ji okolo pasu.

Král vyjel na koni v čele a jeho syn hned za ním. My jeli hned za nimi. Bylo zvláštní jet v průvodu tvořeném vojáky a být tam jedinou ženou, ale přišlo mi to přirozené. Lucy i Kevin mi vyprávěli o tom, jak matka bojovala po boku otce a zvítězili. Lidé nás pozorovali a vyprovázeli vojáky máváním.

Když jsme opustili hradby města, jela jsem s nimi ještě kousek. Potom jsem otce letmo objala a oddělila se od skupiny společně s Kevinem. Pozorovala jsem vojáky, jak kolem nás projíždějí a pak se rozhodla. Pobídla jsem koně a zamířila s ním k blízkému kopci, odkud byl krásný výhled na údolí, kudy vojáci i šlechtici projížděli. Vyjela jsem s Kevinem za zády až nahoru a zadívala se na úzký pruh vojáků, kteří se ke královskému průvodu připojili a společně mířili do bitvy. Všimla jsem si, jak se jeden kůň na chvíli oddělil od ostatních a jeho jezdec se zadíval naším směrem. Zvedla jsem se v sedle a zamávala. Nedostalo se mi žádné zpětné reakce. Jezdec se spíš zařadil zpátky na své místo v průvodu.

„Vrátí se," ozval se vedle mě Kevinův hlas. Věděla jsem, že mluví pravdu, ale uvnitř mě byl i tak zakořeněný strach, že ne tak jak bych chtěla. Naposledy byl otec na válečném tažení, když jsem byla malá a během něho hledal i mou matku, ale nikdy ji nenašel a já se bála, že ani on se tentokrát nevrátí. Nedokázala bych přijít i o něj.

Ještě chvíli jsem pozorovala vojáky, kteří se jako černý pruh pohybovaly v údolí, dokud jsem nakonec neobrátila koně zpátky k hradu a nezamířila k němu. Netušila jsem, kdy se král s otcem vrátí, ale doufala jsem, že to bude brzo. Už teď jsem se těšila na jeho návrat.

Tak milí fanouškové máte tady na moje poměry docela brzo další kapitolku, tak si j užijte stejně jako prázdniny. :)