Vycházela jsem schodiště, abych se dostala na vrcholek věže u městské brány, tak jako jsem tomu udělala už několikrát od doby co král napsal, že útok nepřítele byl odražen a brzy se vrátí domů. V den kdy zpráva přišla, byl můj nejlepší den. Těšila jsem se až otce opět uvidím, ale zároveň jsem se i bála. Od toho dne se mě den co den, noc co noc zmocňoval tíživý pocit. Něco špatného se stalo, cítila jsem to a ani vítr, který mi zrovna čechral vlasy na vrcholku věže ho nedokázal zahnat.

Zahleděla jsem se do dálky až do míst, kde se řeka Clee zatáčela za kopec. Přesně tam před třemi měsíci zmizel král i se svými muži a přesně tudy se měli vracet zpátky z tažení. Každý den jsem tu strávila většinu času jen abych byla první kdo uvidí vojsko vracet se zpátky, i když pokaždé nejdřív přijede posel, který nás na králův brzký návrat upozorní.

Vojáci, kteří zde na věži hlídkovali si na mou společnost již zvykly. Dokonce mi i přichystali křeslo, na které si můžu během svého čekání odpočinout. Já však pokaždé zůstala stát a s nadějí, že se většina lidí vrátí živý a zdraví. Obzvláště můj otec. O Jana jsem se tolik nebála. Možná proto, že minule zneužil moji důvěru a nezískal ji zpátky.

„Smím se přidat?" Nepřekvapilo mě, že mě tu opět našel. Když otec řekl, ať mě ohlídá, vzal si jeho slova k srdci a je mi neustále v patách. Ani jsem mu nemusela odpovídat a už mi stál po boku.

„Vrátí se. Brzy. Nemusíš tu celé dny stát a vyčkávat," promluvil opět Kevin, ale mou pozornost si nezískal.

„Jak víš, že čekám na něj?"

„Nepamatuješ si to, ale když jsi byla malá a tvůj otec byl na tažení neustále jsi opakovala jedno slovo. Papá. Když se vědělo, že je Thomas již poblíž, požádala Lucy o pomoc Edgarovi muže, kteří sloužili tvé matce, aby ji doprovodili až k táboru. Až když jsi byla u tvého otce, byla jsi spokojená a šťastná. Už tehdy sis o něj dělala starosti a vrátil se." Na tu dobu jsem si nepamatovala, ale Edgarovi muže jsem znala, i když jen z Lucyiných vyprávěních či někoho jiného, kdo znal mou matku. Jenže nikdy mi neřekli přesný důvod, proč pomohli mé matce a následovali ji do bitvy a války, kterou vyhráli a tím pomohli i králi. Bylo toho tolik co mi všichni zatajovali, jenže jsem vzdala svou snahu z nich získat více informací než mi jsou schopni sami říct.

„Chci, aby se vrátil i nyní," zašeptala jsem skoro až neslyšně. Sklonila jsem pohled k zemi a objala se rukama. Ten tíživý pocit byl stále silnější.

„Pojď sem." Kevin okolo mě ovinul své silné ruce a uvěznil mě ve svém silném objetí.

„Vrátí se," zašeptal ke mně Kevin a zesilnil své objetí. V dálce zazněl roh a křik muže. Odstrčila jsem od sebe Kevina, opřela se o hradby a s nadějí se podívala zpátky k řece Clee a kopci zpoza něhož vyjel tryskem jezdec. Lidé na silnici mu utíkali z cesty. Naklonila jsem se víc z hradeb a Kevinovi ruce se mi okamžitě omotaly okolo pasu.

„Opatrně Eleanor." V Kevinově hlase zazněl tón obavy, ale i hrozby. Jenže nic z toho jsem nevnímala. Mé oči ulpěly na jezdci, který se tryskem blížil k hradu a něco křičel. Snažila jsem se zaslechnout jen útržek jeho výkřiků, ale stále byl až příliš daleko.

„Král! Král se blíží! Král přijíždí!" rozeznala jsem konečně jeho slova. Mé tělo naplnila radost. Král se vrací a s ním určitě i můj otec.

Posel projel bránou a stále vykřikoval králův návrat. S úsměvem na tváři jsem se ani neohlížela, shodila jsem ze sebe Kevinovi ruce a rozeběhla se ke schodišti, které jsem rychle seběhla. Bez myšlení jsem se rozeběhla po hlavní ulici, když někdo zavolal mé jméno. Otočila jsem se a zahlédla Kevina, který ke mně přijížděl na koni. Zastavil přímo u mě a seskočil ze sedla.

„Nasedej. Na koni tam budeš rychleji," řekl a dal mi otěže do ruky. Na nic jsem nečekala a vyhoupla se do sedla. Kevin od koně ustoupil a já ho pobídla nejdříve ke klusu, ale samou nedočkavostí jsem ho pobídla znovu, do cvalu a snažila se vyhýbat lidem stejně jako oni mě.

Vjela jsem na nádvoří, prudce zastavila koně a seskočila ze sedla. Stájník zrovna přibíhal ode mě koně přebrat, ale tím jsem se už nezabývala. Opět jsem se rozeběhla, ale do svých komnat. Většina šlechticů i služebných pobíhala po chodbách. Králův příjezd rozpoutal uvnitř hradu totální zmatek, jelikož se všichni museli přichystat na králův nečekaný návrat.

Vřítila jsem se do svého pokoje, kde zrovna byla jedna ze služebných a chystala různé šperky a šaty. Nejspíš též uslyšela o králově návratu a byla poslána mi pomoct s přípravou k přivítání. Aniž bych něco řekla pomohla mi se šněrovačkou do mých zelených šatů.

„Podej mi ty béžové šaty s bílými rukávy," nařídila jsem služebné a vysoukala se ze svých šatů. Ty spadli na zem a následně jsem se ihned oblékala do šatů, které jsem si poručila. Byly střihově jednoduché a zároveň i krásné a navíc jsem je dostala od otce.

Skrz celý hrad se ozval zvuk trubek, které ohlašovali králův návrat. Už byl blízko hradu. Zkontrolovala jsem zda mám na krku oba náhrdelníky a potom hned vyběhla z komnaty. Přidržovala jsem si šaty, abych o ně nezakopla při běhu. Na schodišti k nádvoří jsem potkala další šlechtice, kteří stejně jako já spěchali přivítat krále a ostatní.

Když jsem doběhla na nádvoří zhluboka jsem dýchala, ale na tváři mi zářil úsměv. Dokonce mi ho ani nesmazala přítomnost mé nevlastní matky a sourozenců po mém boku. Elizabeth se k nám taky připojila i se svými dětmi. Stály jsme přímo u hlavního schodiště do hradu, kde bylo jako princovi snoubenky mé místo. Měla jsem sice očekávat návrat prince, ale více jsem se těšila na otce.

První hradní bránou projeli jezdci s prapory a hned za nimi král s princem v čele. Můj otec měl být hned za nimi, ale nebyl. Místo toho jeli za králem jiní šlechtici. Stále jsem měla naději, že je otec někde vzadu, ale jakmile přijeli šlechtici na nádvoří nahradili je vozy s raněnými vojáky. Král s princem sesedli a já jako každá správná poddaná se mu poklonila stejně jako všichni ostatní. Hlavu jsem měla mít skloněnou, ale nedokázala jsem to a místo toho jsme se nadále rozhlížela po otci. Jakmile jsme se opět narovnali, král zamířil přímo ke mně se smutkem v očích. Rychle jsem prohlédla jeho osobu stejně jako Janovu, zda neutržely nějaká vážná zranění, ale nic jsem nepoznala.

„Výsosti, kde je můj otec?" zeptala jsem se horlivě, když byl král u mě. Položil mi ruce na ramena a zadíval se mi do očí. Tušila jsem co mi chce říct a ten vnitřní pocit, který se mě celou dobu od jejich odjezdu zmocňovat začal nekontrolovatelně narůstat.

„Tvůj otec byl můj nejlepší přítel a hrdina, který naší zemi věrně sloužil v mnoha ohledech a byl hrdinou až do konce." Král se zarazil a zhluboka se nadechl. Z očí mi začaly téct slzy. "Je mi to líto, ELeanor." Začala jsem nekontrolovatelně vrtět hlavou. To nemůže být pravda. Král naznačil k hradbám a skrz otevřenou bránu projel dovnitř poslední povoz, ale s rakví, na které ležela vlajka s erbem.

Král spustil ruce na mých ramenou a moje nohy se vydaly směrem k vozu. Pohled jsme měla přes slzy zamlžený, ale přesto všechno jsem rozpoznala náš erb vyšitý na látce. Z mých úst vyšel nekontrolovatelný vzlyk, který nakonec propukl v pláč. Než mi stihli nohy vypovědět službu, omotaly se mi okolo pasu něčí ruce a přitiskli mě na tvrdou hruď chráněnou drátěnou košilí.

„Mrzí mě to, Eleanor," zaslechla jsem, jak Jan zašeptal. To on mě určitě držel v objetí. To nemůže být pravda. Můj otec nemůže být mrtvý. Byl až příliš dobrý bojovník než, aby zemřel v bitvě a navíc sám. Měl zemřít na stáří a ne v bitvě. Měl mě vidět se vdát a mít radost ze svých vnoučat.

Nedokázala jsem tu jen tak stát, dívat se na jeho rakev a zároveň být pozorována všemi lidmi, kteří se zrovna na nádvoří nacházeli. Poblíž jsem viděla, jak nějaký stájník přebírá od šlechtice koně. Odstrčila jsem se od Jana a zamířila ke koni. Sebrala jsem štolbovi otěže, nasedla na koně a než mě stihli zadržet vyjela tryskem pryč z hradu. Pryč od toho všeho.

Z očí mi stále nekontrolovatelně tekly slzy a já se je ani nesnažila zastavit. Přišla jsme o matku a nyní i o otce. Přišla jsem o lidi, na kterých mi záleželo nejvíce. Proč se nemohl vrátit a být se mnou po celou dobu mých zásnub, svatby i část mé vlády? Proč mě musel opustit?

Nechala jsem koně utíkat co nejdál od hradu až do lesa. Netušila jsem kam jedu. Chtěla jsem jen aby ta bolest, která se mi ze ztráty otce usadila v hrudi, zmizela. Strašně to bolelo. Pobídla jsem koně, aby zrychlil, ale on se místo toho vzepjal a postavil se na zadní. Nebyla jsem připravená a spadla ze sedla. Dopadla jsem na tvrdou zem pokrytou listím a když jsem se okolo sebe rozhlédla kůň byl pryč. I on mě opustil.

Zůstala jsem sedět na zemi a nepřestala brečet. Ta bolest v mé hrudi byla nesnesitelná. Tak moc to bolelo. Myslela jsem, že aspoň on tu se mnou bude, když ode mě matka odešla, ale teď mě opustil i on. Co si teď bez něho počnu? Jak si teď mám vzít Jana?

Netušila jsem, jak dlouho jsem tam seděla obklopená vzpomínkami i smutkem, ale něčí ruce mě vyzvedli na nohy. Poté se z mého pasu přemístili na můj obličej a stírali mi slzy, které mi stále tekly z očí. Nikdy mě nenapadlo, že jich tolik propláču.

„Baronko," oslovil mě něčí hlas. Chvíli mi to trvalo, ale poznala jsem ho. Co on tady dělal?

Zvedla jsem své oči ze země a zadívala se do jeho smaragdových očích, které oplývaly zmateností. Cítila jsem, jak se celé mé tělo třepe a on nejspíš taky. Přitáhl si mě k sobě do náruče a já mu hlavu zabořila do jeho hnědé tuniky, kterou na sobě opět měl.

„Co se stalo, baronko?" zeptal se mě. Jeho hlas byl tak milý a příjemný pro mé uši. Stále jsem nemohla uvěřit co tu dělá, ale byla jsem ráda, že je zde.

„On," snažila jsem se mu odpovědět, ale stále jsem to nedokázala vyslovit nahlas. Zhluboka jsem se nadechla a zkusila to znovu.

„On je mrtvý."

„Kdo? Kdo je mrtvý? Prosím povězte mi to, baronko. Chci vědět, proč silná žena jako vy pláče."

„Můj otec. Zabili ho v bitvě." Říct to nahlas, i když jen mému cizinci mi trochu pomohlo tu bolest oslabit, ale stále mě užírala zevnitř. Cizinec mě sevřel pevněji a já se v jeho objetí cítila v bezpečí. Bylo příjemné být v jeho přítomnosti. Nic neříkal a ani já, ale místo toho se mi povedlo slzy konečně uklidnit a já přestala plakat. Jeho přítomnost na mě měla uklidňující účinky.

„Nejsem silná," přerušila jsem ticho, které mezi námi zavládlo.

„Cože?" zeptal se nechápavě a odtáhl se ode mě. Sklopila jsem pohled k zemi.

„Řekl jste, že jsem silná žena, ale to není pravda. Má matka byla silná žena, ale ne já. Nevím co mám bez otce dělat. Měl tu být pro mě, ale není a já netuším, co mám dělat." Říct nahlas svůj strach a ještě k tomu muži, kterého vidím teprve potřetí bylo zvláštní. Uchytil mě palcem a ukazováčkem za bradu a zvedl mi ji. Stále jsem se dívala na zem. Bylo to snadnější než se mu dívat do očí.

„Podívej se na mě, prosím," zašeptal a jeho horký dech mě zašimral na tváři. Neodvážila jsem se svůj pohled zvednout k jeho očím, dokud mě znovu nepožádal. Když jsem se na jeho obličej podívala, nedokázala jsem v něm číst, i když jevil značnou stopu lítosti, ale i pýchy. Koutky úst mu zacukaly a roztáhly se do jemného úsměvu.

„Jen silná a chytrá žena nepřizná, že taková opravdu je. Přesně jako vy, Eleanoro." Mým tělem projel šok, protože slyšet moje jméno z jeho úst byl zvláštní, ale zároveň i skvělý pocit.

„Myslíte si, že jsem silná a chytrá?" můj hlas se chvěl stejně jako jsem se začala chvět já v jeho přítomnosti. Bolest ze ztráty otce začínala povolovat. Už mě zevnitř tolik nedrtila.

Cizinec se znovu usmál a pohladil mě po tváři, kde svou ruku i nechal. "Já to vím. Silná, chytrá, krásná a ojedinělá. Přesně taková jste a nic bych na vás neměnil." Jeho slova mi lichotila. Podíval se za mě a jeho postoj se zpevnil. Otočila jsem se též, ale nic jsem neviděla.

„Děje se něco?" zeptala jsem se, když jsem se otočila zpátky k cizinci. Lesem se rozeznělo moje jméno. Cizinec ze mě uhnul pohledem k zemi a odstoupil.

„Už vás hledají," prohlásil. Chtěl se otočit, ale než jsem si to stihla uvědomit svírala jsem jeho ruku ve své. Překvapeně se na mě podíval.

„Proč pořád utíkáte? Proč mi neřeknete svoje jméno a neodejdete se mnou na hrad. Potřebuji vás." Netuším proč jsme to všechno říkala, ale nechtěla jsem přijít o někoho s kým jsem se cítila tak dobře. Vždyť on otupil mou bolest ze ztráty otce.

Cizinec uchopil mou dlaň do své a políbil ji. "Nepotřebujete mě. Zvládnete to sama. Máte přízeň svých lidí, kteří vás milují. Slibuji, že se znovu uvidíme." Upustil moji ruku, otočil se a zamířil skrz stromy pryč.

„Kdy?" zakřičela jsem za ním. Zastavil se a otočil se ke mně.

„Brzy!" zakřičel na mě a nasadil si kápi od svého hnědého pláště. Dívala jsem se, jak se ode mě vzdaluje a bolest se znovu šíří po mém těle. Sledovala jsem jeho postavu, dokud úplně nezmizel v lese.

Chabě jsem vnímala, když ke mně Jan přijel, vysadil si mě s obavami k sobě na koně a odvážel mě zpátky na hrad. Byla jsem otupená bolestí ze ztráty, ale i zmatená z mého rozhovoru s cizincem. Je možné, že se mi to celé jen zdálo nebo tam doopravdy byl? Měl pravdu nebo to byla všechno jen planá a nic neznamenající slova? S těmihle myšlenkami jsem byla dopravena na hrad a s těmihle myšlenkami i usínala ve svém pokoji. Večeři jsme se vyhnula, protože jsem nebyla schopná kohokoliv vidět. Potřebovala jsem si vše srovnat v hlavě, ale jedno jsem věděla určitě. Musím svého otce pohřbít u nás na panství a to taky udělám.

Tak jo. Dnes jsme se rozloučili s jednou postavou. Prosím nezabíjet já ho měla taky ráda, ale aspoň zemřel jako hrdina, kterým v minulém příběhu po boku Kery byl. Stále však zůstává otázkou, kdo je tajemný cizinec a byl ten rozhovor opravdový nebo jen Eleanořina fantazie? Již brzy se vše dovíte, ale dneska se loučím a těším se až se shledáme u příští kapitoly.

P.S. Neodpustila jsem si to a tady dole máte šaty, v kterých chtěla Eleanor přivítat Thomase.