Ne, tento příběh ještě neskončil, i když jsem dlouho nepřidala další jeho část. Avšak zde vám nesu další díl a doufám, že si jeho čtení užijete.

Eleanor

Nejela jsem s Jindřichem až do tábora. Zastavila jsem koně u lesa. Spolu se mnou zastavili i čtyři vojáci. Sesedla jsem z koně a nechala ho volně pást, zatímco jsem si šla sednout pod jeden ze stromů, které se nacházely na kraji lesa.

Když jsem se opřela o drsnou kůži stromu přemýšlela jsem, jak jsem se vůbec do této situace dostala. Jak jsem se dostala přímo do středu střetu zájmů dvou králů, kteří si dělali nárok na trůn, který před staletími patřil mému rodu. Vzpomněla jsem si, jak mi Lucy vyprávěla o Eorin, první královně našeho království, která se zamilovala do posledního lovce magie, který jí pomohl porazit zlo. Nebo o princezně, která jako jediná přežila vyvraždění našeho rodu a přes několik let se ukrývala jako obyčejný člověk mezi poddanými, dokud jí nepomohli dosadit zpátky na trůn. Trůn, o který bojovali byl plný krve mého rodu, a teď začínal být i jejich. Rodu, který nás připravil o trůn. Osud byl opravdu zvláštní.

Zavřela jsem oči a nechala na sebe padat sluneční paprsky. Byla jsem unavená z té bezmoci, díky svému postavení. Byla jsem unavená z toho dělat rozhodnutí, která by ochránila lid této země, ale nikdo mě neposlouchal. Unavovalo mě to, a pokud král nebude souhlasit s Jindřichovým návrhem a bude další bitva, krev všech lidí, kteří v ní zemřou připadne na mou hlavu.

Někdo zakryl sluneční paprsky. Otevřela jsem oči a uviděla před sebou stát Lucy. Smutně si mě prohlédla a následně si přisedla za mnou na zem.

„Udělala jsi vše co jsi mohla," promluvila po chvíli, kdy jsme v tichosti vedle sebe seděli.

„Mohla jsem toho udělat víc. Vždy člověk může udělat víc," odpověděla jsem jí a zadívala se na tábor plný vojáků připravených zemřít pro Jindřicha.

„Udělala bys to, když víš, co by poté následovalo?" Podívala jsem se na Lucy, která sledovala tábor. Překvapilo mě, že věděla co víc jsem mohla udělat, i když by mě to překvapovat nemělo. Vyrůstala s mou matkou a jistou dobu byla společnicí mé tety, věštkyně. Nemělo mě překvapovat, že umí číst v lidech a ví na co myslí. Třeba na vraždu budoucího krále.

Zůstala jsem mlčet. Právě protože jsem věděla co by po Jindřichově smrti následovalo, nemohla jsem to riskovat. Království může přežít tuhle krátkou válku dvou králů, ale ne občanskou válku princezen, popřípadě vysoko postavených šlechticů. Taková válka by naši zemi ještě víc zničila a to jsem nechtěla způsobit.

S Lucy jsme mlčky vedle sebe seděli a pozorovali tábor před námi. Vojáci, kteří nás hlídali, povolili ve své ostražitosti a o něčem se spolu bavili, zatímco seděli na jednom ze spadlých stromů, poblíž nás. Nezbývalo nám nic jiného než čekat. Nebyla jsem schopná myslet na nic jiného než na to, jak se král asi rozhodne. V hlavě se mi rodilo hned několik možností, jak se bude situace vyvíjet dál, ať už se král rozhodne zůstat na trůně nebo ho uvolní pro Richarda. Mohla jsem jen hádat, který z těch několika scénářů se stane skutečností.

Ucítila jsem dusot koně dřív než jsem ho uviděla. Rychle jsem vstala na nohy a pořádně se na jezdce zadívala. Přesněji na jeho zástavu. Usmála jsem se, když jsem rozpoznala královský znak, ale má radost trvala jen chvíli. Neklid ji hned vystřídal a já vyběhla směrem ke koni.

Vojákům chvíli trvalo, než vstřebali co se děje. Nasedla jsem na koně a pobídla ho k jízdě hned za královským poslem. Musela jsem vědět, jak se král rozhodl.

V táboře se mi posla dohnat nepovedlo, ale zastihla jsem ho před královým stanem, kde čekal. Rychle jsem sesedla a rozešla se k němu.

„Jak zní králova vůle?" zeptala jsem se ho zadýchaně, jakmile jsem měla jistotu, že mě uslyší. Posel se ke mně otočil. Sklonil zrak.

„Neznám vůli, krále, ale nesu vašemu pánu dopis s královým rozhodnutím," odpověděl mi. Mé rychle bijící srdce se zklidnilo, když mu došlo, že na informaci o tom, jak se král rozhodl budu muset ještě čekat. Nechtěla jsem čekat. Chtěla jsem znát odpověď hned.

„Ale mám dopis i pro vás, baronko." Dychtivě jsem se zadívala na posla a natáhla k němu ruku. Posel zalovil v brašně, kterou měl přehozenou přes rameno a zapečetěnou listinu. Zkontrolovala jsem znak, zda je opravdu královský a následně ho nedočkavě zlomila. Bylo mi jedno, že mě každý voják pozoruje. Až příliš jsem chtěla vědět co v dopise od krále stojí.

Rozložila jsem dopis a začetla se do něj.

Drahá Eleanoro,

vždy jsem tě měl rád jako jednu z mích dcer a přál jsem si vidět tě jednou na trůně po boku mého syna, ale okolnosti mému přání nepřály. Tvá matka byla moudrá žena a vždy dělala vše v zájmu svého lidu a ty jsi dcera své matky. Nepochybuji tedy, že i ty uděláš vše pro blaho nigerijského lidu. Právě proto jsem zrušil zákon, který bránil tvému rodu usednout na trůn. Nyní na něj máš stejné právo, ne-li větší jako můj protivník.

Partie kterou naši předci rozehráli nyní snad skončí jednou pro vždy. Zvážil jsem všechny možnosti a vyslechl si všechny rady a rozhodl se. I když máš právo na trůn, mým nástupcem bude Jindřich. Má manželka je mrtvá, můj syn je mrtvý. Můj otec zemřel jako král a tak zemřu i já. Žij blaze, Eleanoro a jednoho dne se opět setkáme.

Nemohla jsem uvěřit těm slovům. Král vrátil mému to co mu po několik generací bylo odepíráno. Věděl, že já válku nepovedu a krále nezradím, ale mí potomci by jednou mohli, pokud budou mít možnost.

Znovu jsem si přečetla králova poslední slova. Něco uvnitř mě se sevřelo. V mé mysli zapadla králova slova na své místo. Bylo to rozloučení.

„Koně!" rozkázala jsem a zadívala se na Jindřichův stan. On tam nyní četl o tom, že se stává králem, zatímco se starý král chystal spáchat hřích, který mu jeho Bůh odpustit nemusí.

„Co se tam píše?" chtěla vědět Lucy. Rozhlédla jsem se. Jeden z vojáků mi přivedl mého koně, kterého ještě nestihli odsedlat. Předala jsem Lucy dopis.

„Přečti si ho a pak ho znič. Informuj Jindřicha o tom, že nemůže vyčkávat a musí okamžitě odjet na hrad a ujmout se vlády," řekla jsem jí a nasedla na koně.

„Kam jedeš? Eleanoro co chceš dělat?" zeptala se mě zmateně.

„Doufej, že nejedu pozdě." To byli poslední slova, která jsem řekla předtím než jsem otočila koně a pobídla ho do cvalu. Bylo mi jedno jestli za mnou někdo jede jako doprovod. Teď jsem musela jet rychle, abych stihla králi zabránit v tom co se nejspíš chystal udělat.

Nejela jsem stejnou cestou jako ráno, ale zkrátila si ji přes les. Když člověk znal cestu, nemohl v lese zabloudit a já tu cestu znala. Proháněla jsem se po lese jako malá s Janem a jeho otcem. Lovili jsme tu nebo se jen proháněli na koních.

Jakmile jsem vyjela z leda zamířila jsem rovnou k hradbám města. Rychle jsem se otočila a všimla si, že můj doprovod, pokud za mnou jel, tam už není. Zastavila jsem koně a zabušila na vrata.

„Otevřete!"

„Kdo je tam!" zakřičel na mě někdo.

„Baronka Eleanor. Pusťte mě dovnitř." Vrata se na kousek otevřely a ven vykoukl voják. Když zjistil, že jsem sama, otevřel vrata víc a vpustil mě dovnitř. Pobídla jsem koně a razila si cestu ulicemi, mezi lidmi na samotné hradní nádvoří. Až tam jsem znovu zastavila koně a seskočila ze sedla.

Nevšímala jsem si okolí a rozeběhla se do vnitřku hradu. Musela jsem se dostat do králových komnat a to co nejrychleji. Bylo snadnější běžet po chodbách v kalhotách než šatech. Vrážela jsem do lidí a bylo mi to jedno. Nešlo mi o nic jiného než se dostat ke králi. Jenže v cestě mě zastavila skupina lidí stojících v předsíni před královou pracovnou. Chtěla jsem proběhnout i kolem nich, ale jeden z nich mě objal a zabránil mi v pohybu.

„Baronko, tady byste neměla být."

„Pusťte mě! Musím ke králi!" Muž mě odstrčil pryč od sebe i dveří do královy pracovny.

„Král chce být sám." Hlupák. Rozhlédla jsem se po lidech, kteří tu byli. Všichni si nezúčastněně povídali a bylo jim jedno co se děje s králem.

Všimla jsem si, jak u stěny stojí jeden z vojáků. Využila jsem situace, kdy si mě nikdo nevšímal ani samotný voják. Strčila jsem do něj a sebrala mu z pochvy meč. Tím činem jsem si získala pozornost většiny přítomných.

„Nechte mě projít," řekla jsem jim a namířila mečem na ty, kteří mi stáli přímo v cestě. Nemohla jsem si dovolit vyčkávat ani jednat rozumně, takže jsem šla ke dveřím a šlechtici mi ustupovali z cesty ze strachu, že se po nich oženu mečem. Nedivila jsem se jim. Celý můj rod byl proslavený jako dobří bojovníci, avšak ne každý z nás uměl zacházet se zbraní v ruce mistrovně. Mou zbraní byly slova, ale s mečem jsem uměla taky zacházet a dovolím si tvrdit, že docela slušně.

Až u králových dveří jsem meč odhodila a vší silou je rozrazila. Místnost se na první pohled zdála prázdná, ale nebyla. Zalapání po dechu a zmatené hlasy mi napověděli, že ti co stáli za mnou viděli to samé co já. Ležící tělo na zemi u králova stolu.

Přeběhla jsem rychle ke králi a padla na kolena vedle jeho těla. Rychle jsem mu přitiskla prsty ke krku do míst, kde se nacházela tepna, jak mě to učila léčitelka u nás na hradě. Tep byl až příliš slabý.

„Zavolejte lékaře! Rychle!" zařvala jsem do davu lidí, který se vytvořil na prahu pracovny. Jakoby se báli ho překročit ze strachu, že jim král vynadá, že vešli bez ohlášení, i když ležel nehybný na zemi. Posunula jsem se k jeho hlavě a položila si ji do klína. Jednou rukou jsem svírala tu jeho a tou druhou mu přejížděla po obličeji. Prohlédla jsem si rychle královo tělo, zda nenajdu na jeho oblečení krev, která by mi prozradila, zda si král nezpůsobil nějaké zranění, které způsobilo jeho stav, protože jinak by za něj mohl jen jed.

„Vydržte, veličenstvo. Pomoc už je na cestě. Budete zase v pořádku. Všechno bude zase v pořádku," šeptala jsem k němu. Netuším zda jsem se tak snažila uklidnit jeho nebo sebe, i když jsem pravdu znala. I kdyby král přežil nic nebude jako dřív a už vůbec nebude vše v pořádku.

Netuším, jak dlouho jsem u krále seděla a konejšila jak jeho tak sebe. Čas plynul až příliš pomalu a svět kolem mě utichl a zmenšil se pouze na mě a krále. Byl důležitým člověkem v mém životě. Když se mnou nebyl můj otec, nahrazoval mi ho. Hrávali jsme spolu šachy a byl to právě on, kdo mě podporoval ve čtení knih. Na každé narozeniny mi jich hned několik dal a vždy říkal, že jsem chytrá mladá dáma. Chtěla jsem králi pomoct, ale nevěděla jsem co za jed si vzal ani

Lékař přispěchal ke králi a položil svou brašnu vedle něj. Stejně jako já přiložil i on prsty na králův krk. Pozorovala jsem jeho obličej a mé srdce puklo, když spustil hlavu a zamračil se.

„Už mu nemohu pomoct." Ty slova jen potvrdily co jeho obličej už dávno prozradil. Z očí mi vytryskly slzy a z úst se mi vydral vzlyk. Sklonila jsem se hlavou se dotkla té královy. Mé tělo se otřásalo vzlyky, které se mi draly z hrdla. Nebyl tu nikdo kdo by mě utišil.

Jakmile nejhorší bolest ze ztráty milované osoby odešla, seděla jsem u krále jen tak. Zírala jsem před sebe, v ruce jsem stále držela tu jeho a tiskla ji. Nechtěla jsem ho opustit. Nechtěla jsem o něj přijít.

„Má paní, uchvatitel je ve městě a míří na hrad," ozval se za mnou jemný hlásek. Otočila jsem hlavu a zjistila, že v pracovně stojí služebná. Všichni ostatní už byly pryč.

„Dobře," řekla jsem jí a zadívala se zpátky na krále. Má matka uměla kontrolovat své city a emoce, tak aby jí nebránily rozumně myslet. Já se tohle stále učila.

Políbila jsem krále na čelo jako poslední sbohem a sundala mu z hlavy zlatou korunu. Zemřel jako král, který ochránil svůj lid před zbytečným krveprolitím a já nedovolím, aby na to někdy někdo zapomněl nebo o něm něco špatného řekl.

Zvedla jsem se ze země. Nechtěla jsem ho tady nechávat samotného, ale neměla jsem na výběr. Mohla bych Jindřicha přesvědčit, aby mu dopřál pohřeb hodný krále, ale nikde jsem neměla jistotu, že mé žádosti vyhoví.

Srdce mě bolelo a nevšímala jsem si nikoho kolem sebe. Šla jsem chodbami zpátky na nádvoří a vzpomínala na ty časy, kdy tu král byl s námi. Na velkou oslavu mých osmých narozenin. Otec se zrovna vrátil zpátky z bitvy. Byl jasný sluneční den a já ho strávila se všemi lidmi, které jsem milovala a mohla nazývat svou rodinou.

Zastavila jsem se ve dveřích směřujících na nádvoří a sledovala ten výjev přede mnou. Jindřich zrovna projížděl bránou a všichni na nádvoří se mu klaněli. Ať už ze strachu o svůj život nebo jen jako projev úcty, kterou jako nynější král zasluhoval. Sledovala jsem, jak se šlechtici uklánějí a vzpomněla si, jak se takto ukláněli minulému králi. Jak mu lichotili a vtírali se do jeho přízně. A teď budou to samé dělat u nového krále.

Stála jsem na místě, zatímco Jindřich zastavil koně pod schody a sesedl. Zadíval se na mě a následně jeho pohled sklouzl na korunu v mých rukou. Pomalu vyšel schody a nespouštěl pohled ze mě a koruny. Přešel ke mně. Bylo tolik věcí, které jsem mu chtěla říct, ale teď jsem nechtěla nic jiného než být sama a vyrovnat se s žalem.

Poklekla jsem na jedno koleno a ruce, v kterých jsem držela korunu zvedla nad hlavu. Tu jsem sklonila k zemi.

„Starý král je mrtvý! Ať žije král!" pronesla jsem slova, která jsem doufala, že nikdy neuslyším. Lidé je jako v ozvěnu začali opakovat a tího koruny na mých rukou zmizela. Než jsem stihla ruce nechat klesnout, někdo mě za ně chytil. Vzhlédla jsem. Jindřich mě za ně lehce potáhl a já vstala. Netušila jsem co má v plánu, ale jedno jsem věděla. Nechtěla jsem být středem pozornosti, proto jsem se od něj odtáhla a on mě nechal. Ve tváři jsem mu nedokázala přečíst co cítí ani nad čím přemýšlí, zatímco on ve mně určitě četl jako v otevřené knize. Neskrývala jsem svůj smutek.

Ustoupila jsem dozadu, aby na mě vidělo co nejméně lidí a až potom odešla na místo, kde budu moct být sama a vyrovnat se se žalem.

Pokud máte písmo u konce menší či jiné, omlouvám se, netuším jak to spravit na normální velikost. Doufám, že se vám kapitola líbila, stála za to čekání a nezklamala vás. A teď popravdě, kdo si myslel, že král zemře a zruší zákon, díky kterému může Eleanor vznést nárok na trůn?