Vzbudila jsem se a sluneční paprsky mi svítily do očí. Úsměv s kterým každé ráno vstávám mě opustil poté co jsem si uvědomila, že dneska mám odjet na královský hrad. Veškeré mé zavazadla již byla připravená k naložení. Odhrnula jsem přikrývku a posadila se na posteli. Přes tělo mi přejel chlad, proudící z okna.

Vstala jsem z postele přešla k truhle, na které leželi připravené šaty, které jsem si měla obléct. Byly to nádherné brokátově zelené šaty, kterým jsem si chtěla obléct i plášť s kožešinou u krku. Začala jsem se oblékat do šatů a potom si i rozčesala vlasy. Nikdo v tuhle dobu kromě služebnictva nebývá vzhůru, ale to mi nevadilo.

Vyšla jsem z pokoje a potkávala sloužící. Klaněli se mi a přáli mi dobré ráno. Mířila jsem chodbami ke stáji, kde jsem se na chvíli stavila u svého koně. Byl to nádherný hnědák, kterého mi někdo nechal před bránou. Byl připravený k tomu, aby se mnou odjel ke dvoru.

Slunce pomalu stoupalo po nebi a podle služebnictva, kteří nesli připravenou snídani do hradu jsem usoudila, že budou ostatní teprve snídat, takže jsem měla ještě hodně času předtím než odjedeme.

„Vyřiďte otci, že na něj počkám ve městě," řekla jsem jednomu sloužícímu a vydala se do města. Dneska měli být trhy a hlavní cesta byla plná stánků s různým zbožím. Ráda jsem chodívala po trzích a prohlížela si zboží obchodníků od jídla až po zbraně, které zde prodávali. Zastavila jsem se u jednoho stánku se šperky a prohlédla si jemný náhrdelník s jednoduchým křížkem. Měla jsem už šperků hodně, a proto jsem ho vrátila zpátky prodavačce, aby něco vydělala. Procházela jsem uličkou plnou stánků dál a od jednoho obchodníka si koupila jablko, do kterého jsem se hladově zakousla. Možná jsem si mohla vzít něco na snídani předtím než jsem odešla.

Znovu jsem se zastavila u jednoho stánku, tentokrát s květinami. Přičichla jsem si k nim. Voněli tak nádherně, až si člověk okolo sebe dokázal představit louku plnou květin.

„Jednu růži," ozval se vedle mě mužský hlas. Otevřela jsem oči a podívala jsem se na jeho vlastníka ve chvíli, kdy přede mně někdo natáhl ruku s bílou růží. Podle hlasu jsem nemohla uvěřit, že jsem ho znovu potkala, ale když jsem se na něj podívala a prohlédla jsem si jeho tvář bylo jisté, že je to on. Tentokrát na sobě neměl brnění jen hnědou tuniku schovanou pod pláštěm stejné barvy. Opatrně jsem od něj přijala růži a nespouštěla ho z pohledu.

„Vy?" zeptala jsem se nejistě. Muži se na tváři objevil úsměv, který zkrášloval jeho tvář.

„Říkal jsem vám, že se ještě potkáme baronko, jen jsem nečekal, že tak brzo," odpověděl mi a nadzvedl ruku, na které visel náhrdelník, který jsem si předtím prohlížela. "Můžu?" zeptal se a stoupnul si za mne. Odhrnula jsem si vlasy na rameno a sledovala, jak se na krk vedle mého řetízku od matky přidává křížek od muže, který pro mě stále byl cizinec. Otočila jsem se k němu. Upřeně mě pozoroval. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří a polévá mě teplo.

„Proč jste mi ho dal? Kdo vlastně jste?" zeptala jsem se a dívala se mu rovnou do očí. Měl v nich takové jiskřičky.

„Sluší vám, baronko," odpověděl mi. Ani nevím, jak dlouho jsme tam jen tak stáli a pozorovali se, dokud se za námi neozvalo zakašlání.

„Baronko," ozval se za mnou mužský hlas. Ač nerada otočila jsem se a všimla si jednoho z našich vojáků. "Je čas odjet." Přikývla jsem a otočila se zpátky na svého cizince, který za mnou už nestál. Rozhlédla jsem se po davu lidí, ale nikde jsem ho neviděla. Přičichla jsem si k růži a usmála se. Naposledy jsem se podívala po davu, zda ho nezahlédnu, ale potom jsem se otočila a mířila zpátky do hradu.

Na nádvoří stáli vojáci v řadě sedící na koních čekající na nás, než se posadíme do kočárů či nasedneme na vlastní koně, přesně jak jsem měla v plánu já. Mířila jsem ke svému krásnému hnědákovi, když mě někdo chytil za ruku a vedl mě k jednomu z kočárů. Otočila jsem na tu osobu hlavu a našla Elizabeth, jak se na mě vesele usmívá.

„Dělej mi prosím společnost v kočáře," poprosila mě. Usmála jsem se na ni a přikývla. Přešli jsme až k jejímu kočáru a nasedli dovnitř. Dřevěné lavice i stěny byly potaženy kožešinami zvěře a dělali celý ten zmenšený prostor útulnějším. V kočáře už seděli Elizabeniny děti dcera Aira a syn Richard.

„Na to, že odjíždíme vypadáš šťastně, Eleanor. Přímo celá záříš. Povídej co se dneska dělo na trhu," řekla Elizabeth, když se za námi zavřely dveře. Ještě jsem si všimla, jak kolem nás prošel otec a potom se průvod rozjel. Přičichla jsem si k růži a přemýšlela, zda se mám Elizabeth svěřit.

„A ta růže v tom má nejspíš taky nějakou roli," vyzvídala dál a v očích ji svítily samou nedočkavostí.

„Potkala jsem jednoho muže," začala jsem a zadívala se ven z okna. Lidé nám uhýbali z cesty a někteří i na průvod mávali. Všichni se chovali stejně, ale přece jen se našel člověk, který pro mě v tom davu vynikal. Jen letmo sem zahlédla tvář svého cizince a rukou si šáhla na krk, zda tam opravdu bude řetízek, který mi daroval. Opravdu tam stále byl a potvrzoval mi, že je skutečný.

„A ta růže i náhrdelník jsou od něj?" zeptala se Elizabeth. Svěsila jsem ruku a opřela se o stěnu vozu.

„Ano. Prohlížela jsem si ho u jednoho stánku a potom ho tam i vrátila, jenže pak...pak jsem se zastavila u stánku s květinami a tam mi koupil růži a dal mi ten náhrdelník."

„Vypadá na pozorného muže. A jak vypadal?" vyzvídala dál Elizabeth.

„Černé vlasy, zelené oči. On je jiný. Muže jako on sem ještě nepoznala. Je tak tajemný a zároveň i pozorný a milý a ..."

„Zníš zamilovaně." Elizabeth se usmívala společně se mnou a já cítila, jak se červenám. Má pravdu? Možná. Zatřásla jsem hlavou, abych tu myšlenku zahnala.

„To je nemožné, jinak bysme museli otočit koně. Navíc se mám vdát za Jana a míním to dodržet. Pokud se máme jednou znovu setkat, pak se to stane," řekla jsme už smutněji a zadívala se ven z okna. Ucítila jsme na ruce dotyk a podívala se zpátky na Elizabeth, která mi stiskla ruku. Usmívala se na mě tím svým pohledem, že je tu ještě naděje.

„Všechno dobře dopadne," řekla povzbudivě. Zadívala jsem se na její děti. Záviděla jsem jí lásku, kterou měla i její děti, které ji dělali šťastnou. Zajímalo by mně, jestli jednou budu taky tak šťastná a zamilovaná jako ona.

Po většinu cesty jsme si povídali nebo četli. Většinu času jsme trávili ve voze a zastavovali pouze, když si koně či jezdci potřebovali odpočinout. Den před příjezdem na hrad se od nás Elizabeth odpojila a místo jízdy v kočáře jsem jela na koni. Bylo to pro mě příjemnější než jízda v kočáře.

Když jsem uviděla věže od hradu mísilo se ve mně několik pocitů. Strach, radost, smutek. Vzpomínala jsem na věci, které jsem na královském dvoře prožila společně s princem i bez něj.

Když jsme projížděli městem lidé nám uhýbali z cesty a se zvědavostí si nás prohlíželi. Až na velkém hradním nádvoří na nás čekal král s princem. Seskočila jsem z koně a moje nevlastní matka se sourozenci vystoupili z kočárů. Přešla jsem k otci, který stál v čele zastaveného průvodu. Král k nám sestoupil a my se všichni poklonili.

„Vítám vás zpátky u dvora, barone. A stejně tak i vaši rodinu," přivítal nás král. Není zvykem, aby král takhle vítal své šlechtice, ale my jsme nejspíš byly nějakou výjimkou, jinak si to nedokážu vysvětlit.

„Jsme poctěni, výsosti," odpověděl mu otec. Princovi a moje oči se spojily a já se v nich utápěla. Zapomněla jsem, jak hezké jsou jeho modré oči, ale tentokrát nebyly na něm uchvacující pouze oči nýbrž celá jeho postava. Zmohutněl a zmužněl. Měl hnědé vlasy a přes bradu a líce měl strniště. Byl nádherný, ale stále mi na něm něco chybělo. Přešel ke mně a já se znovu poklonila.

„Princi."

„Baronko. Smím vás doprovodit do vašich komnat?" zeptal se mě. Přikývla jsme a usmála se na něj.

„Jen netuším, které komnaty jsou mé," řekla jsem popravdě a sklonila zrak. Jako malý jsme si říkali jmény a vynechali veškeré pravidla etikety, ale netušila jsem zda i nyní se tak můžeme chovat.

„Ty samé co jste měla, pokud si teda pamatujete cestu." Nešlo si nevšimnout pobavení v jeho hlase. Podívala jsem se na něj a musela se taky usmát. Naznačil mi rukou, abych šla první a já vykročila k bočnímu schodišti směrem do pravého křídla hradu.

Chodby, které jsem už dlouho neviděla a neprocházela jimi mi nyní přišly tak známé. Dotkla jsem se stěny jedné z nich a vzpomínala, jak jsme tudy s Janem utíkali, když jsme hráli na honěnou. Pokaždé jsme dostali od našich učitelů vynadané za nevhodné chování, ale tehdy nám to bylo jedno. Usmála jsme se nad starými vzpomínkami.

„Sluší ti to, když se usmíváš, Eleanor," ozval se vedle mě Janův hlas.

„Děkuji za kompliment, princi," odpověděla jsem mu. Jan se vedle mě zasmál.

„Myslel jsem, že když projdeme uvítací ceremonií mojí snoubenky, pak si znovu budeme říkat jmény a ne vykat. Přece jen máme být manželé," řekl a otevřel mi dveře od mých komnat. Úsměv na mé tváři povadl. Prošla jsem kolem něj do mého starého pokoje. Byl stále stejný, dokonce o něj i museli pečovat, protože tu nikde nebyl nejmenší náznak prachu.

„Proč si mě chceš vzít?" zeptala jsem se a šla pokojem dál až k oknu. Cestou jsem se rozhlížela po pokoji, zda nenajdu něco co by naznačilo, že byl během mé nepřítomnosti používán, ale nic takového se nestalo. Všechen nábytek stál na svém místě a čekal jen na to až bude opět využit.

Slyšela jsem Janovi kroky, jak mě následoval pokojem k oknu. Potom kroky ustaly a já jsem ucítila jeho ruce na mých ramenech. Pomalu mě otočil a prsty na mé bradě mě donutil se na něj podívat.

„Otec i jeho rádci pro mě vybraly několik kandidátek, které by se staly mou ženou a mezi ni bylo i to malé odvážné vyžle, které se za dobu co jsem ji neviděl proměnilo v nádhernou ženu. Navíc bych si nemohl přát nikoho jiného po svém boku než to tvrdohlavé vyžle, které tu stojí přede mnou a nesmírně jí to sluší," pronesl skoro až šeptem, ale každé jeho slovo jsem slyšela zřetelně. Jeho proslov mě donutil se červenat a usmívat jako hlupák, jen když jsem si vzpomněla co všechno jsme spolu jako malý prováděli. Jan se ke mně naklonil a tentokrát ty slova opravdu pronesl šeptem a zpečetil je dlaní na mé tváři.

„Chyběla jsi mi, Eleanor." Zadívala jsem se mu do očí, v kterých proudilo něha, milost a ještě něco, co způsobovalo, že se mu v nich vytvořily drobné jiskřičky.

„Jsi ochotný si mě vzít nejen kvůli postu královny a tvé ženy či přání tvého otce, ale i z vlastní vůle, protože ke mně něco cítíš?" zeptala jsem se ho nejistě. Jan se usmál.

„Samozřejmě, že k tobě něco cítím, má tvrdohlavá Eleanoro. A jsem ochotný si tě vzít jen kvůli tomu, protože pokud jsou mé city stejné jako ty tvé a i ty mě máš ráda jen jako toho Jana, který ti prováděl naschvály a schovával se s tebou ve stájích, bude můj život lepší. Ty ho budeš dělat lepším." Jeho slova se pro mě stávala magnetem. Když mi bylo devět začala jsem číst hodně knížek, některé i s romantickým nádechem a navíc jsem vyrůstala z příběhu mých rodičů a jejich lásky, takže jsem mu dokázala uvěřit, že mě má rád.

Od dveří se ozvalo zaklepání a přerušilo tuhle krásnou chvíli. Ani jeden z nás to nebral na vědomí a dál jsme tam jen tak stály a pozorovaly se. Jan dokonce i uchopil mou ruku do své a přiložil si ji k srdci, aby jen dodal svým slovům na pravdě. Kdo ví zda by se tohle dělo kdybych před čtyřmi lety neodjela zpátky do mého rodného sídla. A to vše jen několik dní poté co se ze mě stala žena, jak královna mé první krvácení nazvala.

„Dále," prolomil nakonec Jan ticho a tím přerušil i tok mých myšlenek upínajících se k minulosti. Postavila jsme se na špičky a nahlédla mu přes rameno, kde se dveře od pokoje otevřely a dovnitř vešla jedna ze služebných.

„Omlouvám se zda vás ruším, můj pane a paní, ale král vás zve k večeři spolu s ním a královskou rodinou. Chtěla jsem se zeptat, zda budete chtít pomoct s přípravami." Pořádně jsem si prohlédla služebnou, která nás vyrušila. Byla to mladá dívka, možná jen o rok mladší než já. Měla na sobě hnědé šaty a svoje hnědé vlasy spletené do dlouhého copu, který jí sahal až do půli zad.

„Nechám tě se připravit, i když ti to sluší i teď. Uvidíme se opět u večeře," řekl Jan a políbil mě na hřbet ruky. Cítila jsem, jak se mi opět hrne teplo do tváře. Sledovala jsem, jak Jan odchází z pokoje a místo něj se dovnitř hrnou sloužící s mými zavazadly.

„Připravte mi koupel a vybalte mi věci," nakázala jsem sloužícím, kteří se okamžitě pustili do práce. Otočila jsem se zpátky k oknu a zadívala se skrz něj ven na obrovskou zahradu, kde se pohybovaly lidé. Zavzpomínala jsem na to, jak jsme po ní s Janem jako malý utíkaly a někdy si i hrály s dřevěnými meči. Celý tento hrad byl naplněný šťastnými vzpomínkami z našeho dětství. Teda až na smrt královny, která umřela rok po mém odchodu. Otec odjel na její pohřeb i se sourozenci, ale já jsem nemohla, protože jsem zrovna v té době onemocněla. Možná, že Elizabeth měla pravdu a budu s Janem šťastná, když jsem s ním prožila šťastné dětství. Má ruka se dotkla náhrdelníků na mém krku a mě se hned vybavila vzpomínka na mého cizince, který mi ho dal. Jeho nejspíš už nikdy neuvidím, ale Jan je má budoucnost a i přesto, že se královnou stát nechci a nikdy jsem nechtěla, pak mu budu stát po boku. Po boku muže, kterým se stal, po boku člověka, který mi miluje a neplete hlavu jen planými řeči, muži který mě zná a kterého znám já. Muže, s kterým budu sdílet budoucnost, lásku, život a vládu. On je má jistota v životě na rozdíl od cizince, který mi jen věnoval chvíli své pozornosti a kterého už nejspíš nikdy neuvidím.

Přeně jak jsem slíbila nejdéle za měsíc bude další díl a ten je tady. Snad za to čkání stál.

P.S: Vše nej Luci k narozkám, tahle kapitolka patří tobě. :)