Má drahá Elizabeth,

je tomu již měsíc, co jsme společně s tetou Sophií a strýčkem Jackem pohřbili našeho otce. Již v minulém dopise jsem ti psala, co pro mě tvoje přítomnost znamenala, když jsme se jako jediné jeho děti účastnili pohřbu. I když je Irina tvoje matka, tak tohle ji nikdy neodpustím, že nepřijela s našimi sourozenci na otcův pohřeb.

Nyní jsem na hradě sama a všechno je najednou tišší a klidnější. Cítím se tu bez otce či tebe sama. Mám zde sice Lucy s Kevinem, ale nejsou to mí praví rodiče. Z toho důvodu tě žádám zda nechceš přijet mě navštívit společně s mou neteří a synovcem. Vím, že je tvůj manžel zraněný z bitvy a jako správná žena mu musíš být po boku, ale hrad by vaším příjezdem opět ožil a já se zabývala i něčím jiným než vedením panství či touláním bezmyšlenkovitě po chodbách hradu či vyjížďky na koni bez cíle. To co mě kdysi naplňovalo životem, mě nyní o něj připravuje. Prosím o brzkou odpověď. S pozdravem tvá sestra baronka Eleanor, paní Calverských skal.

Odložila jsem brk na stůl a znovu si dopis přečetla. Nemohla jsem uvěřit tomu, kolik času již uběhlo do smrti otce a už vůbec od doby co jsem se s Eleanor viděla naposledy. Bohužel se tu po otcově pohřbu teta Sophie s jejím manželem dlouho nezdrželi a brzo odjeli zpátky k sobě na panství. Má teta měla v lásce velké štěstí, i když někteří lidé stále tvrdí, že její největší láska byl můj strýc William, který již zemřel. O příčině jeho smrti se nikdy nemluví, ale proč mi nikdo nikdy neřekl.

Na dveře od otcovi pracovny, v které jsem nyní trávila svůj čas, někdo zaklepal.

„Dále," řekla jsem a srolovala pergament do ruličky. Dala jsem vosk nad svíci a počkala dokud se trochu neroztavil. Poté jsem ho dala nad papír a nechala několik kapek skápnout na pergament. I hned poté jsem na vosk natiskla pečeť se znakem našeho rodu. Vzhlédla jsem a všimla si, jak mě Lucy s úsměvem pozoruje.

„Děje se něco?" zeptala jsem se jí a opřela se do opěradla židle.

„Stále si nemůžu zvyknout, že jsi nahradila Thomasovo místo, ale kvůli tomu jsem tě nevyrušila."

„Tak proč jsi sem přišla?" zeptala jsem se Lucy.

„Máš tady návštěvu," řekla Lucy a odstoupila od dveří. Na tváři stále měla ten spiklenecký úsměv a mě děsilo, že jsem netušila proč.

„Koho?" zeptala jsem se jí nejistě a zadívala se na dveře, které se znovu otevřeli. Tentokrát v nich stála osoba, po jejíž přítomnosti jsem toužila.

„Elizabeth, ráda tě vidím. Chtěla jsem ti zaslat dopis, ale jak vidím, tak už nemusím," řekla jsem jí.

„Taky tě ráda vidím." Rychle jsem se zvedla, obešla stůl a překonala vzdálenost mezi námi, abych mohla Elizabeth pořádně obejmout. Mít ji tu pro mě hodně znamenalo, aspoň na chvíli jsem se necítila sama.

„Netušila jsem, že přijedeš. Proč jsi nedala vědět? Přijela bych ti naproti nebo tě aspoň přivítala na nádvoří," spustila jsem horlivě na ni, když jsem se od ní odtáhla. "Přijela jsi sama nebo si sebou vzala i moji milovanou neteř se synovcem?" Elizabeth se na mě usmívala.

„Aira ani Richard se mnou nepřijeli, ale někdo jiný mi dělal společnost."

„Kdo?"

„Běž se podívat. Myslím, že zůstal na nádvoří." Nevím ani jak jsem se dostala ven z otcovi pracovny, ale zvědavost mě vedla. Zvedla jsem si sukni šatů a přímo utíkala na nádvoří, když jsem do někoho narazila. Netuším, kde se ve mně vzala ta radost. Možná, že mě Elizabetina návštěva udělala šťastnou a zaplnila tu díru v uvnitř mojí hrudě, přesně jak jsem já do někoho narazila.

Málem jsem upadla, kdyby mě silné ruce nechytily kolem pasu a pomohly mi se stabilitou. Prudce jsem vzhlédla a zadívala se do modrých očí, v kterých se člověk dokázal utopit. Ty oči jsem znala a já narazila do jejich majitele. Jen doufám, že to nikdo neviděl.

Odtáhla jsem se od Jana, který ze mě sundal ruce, když viděl, že dokážu stát na vlastních nohách.

„Princi," řekla jsme a poklonila se. Jan se na mě zářivě usmál. Přejel po mně pohledem a já jsem viděla, jak mu úsměv povadl, když zjistil barvu mých šatů.

„Stále truchlíš za svého otce?" zeptal se mě. Pohlédla jsem zpátky na zem a zadívala se ven z okenního rámu, který se v chodbě nacházel. Šlo z něj vidět přímo na nádvoří, kde nyní bylo hodně vojáků a koní. Aniž bych si to uvědomila, položila jsem svoji ruku na oba přívěsky a otočila se zděšeně na Jana. Pořádně jsem si ho prohlédla a zjistila, že na sobě má železnou košili, přes kterou měl plášť. Pokud jsem dobře věděla neměl důvod se takhle obléct, pokud mě přijel jen navštívit jako svoji snoubenku.

„Smím se zeptat, proč jste mě poctil vaši návštěvou?" zeptala jsme se nejistě a v ruce svírala přívěsky.

„Eleanor kolikrát ti mám opakovat, že mě můžeš nazývat..." Věděla jsem co chtěl říct, ale já potřebovala svoji odpověď.

„Pak tedy proč jsi zde Jane a proč tu s tebou jsou vojáci. Proč na sobě máš košili a proč..." Neměla jsem možnost dokončit svoji větu, protože nás vyrušil Kevin.

„Omlouvám se, jestli ruším, princi. Baronko, ale mám pro vás dopis, který si žádá okamžitého přečtení." Ve spěchu jsem si od něj vzala složený dopis, rozlomila pečeť a rozložila papír. Nikdy neznamenalo nic dobrého dopis, který si žádal okamžitou pozornost a stejně to bylo i u tohohle.

„Je to dopis od lorda Grehema. Na okraji panství se objevila armáda. Z jakých důvodů se o tom dovídám až teď, když mi lord Graham píše, že přes jeho část přiděleného panství projíždí armáda, která by měla být už dávno zničená?" zeptala jsem se šokovaně. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Král i ostatní říkali, že ho porazili, že zvítězili a nyní se rozpuštěná armáda procházela po mém panství. Mém panství, které jsem zdědila po otci, který zemřel v bitvě. Zemřel v bitvě pro nic, protože ta armáda byla zpátky.

„Nechte nás." Jen matně jsem slyšela, jak to Jan nařizuje Kevinovi zatímco se v mojí hrudi znovu otevřela znovu ta rána. Ta černá díra. Cítila jsem, jak mě Jan chytil za ruku a táhl zpátky do otcovi pracovny. V ruce jsem držela stále pergamen a uvažovala, proč otec musel zbytečně zemřít. Co teď budu dělat, když mám na svém území armádu. Bylo tu pro mě až příliš věcí, které jsem musela zajistit a vypořádat se s nimi.

Až když se zavřely dveře a Jan zatřásl s mojím tělem jsem se vzchopila. Musela jsem se postarat o panství, aby otec mohl být šťastný. Abych mu neudělala ostudu. Teď nebyl čas na to se složit jako nějaká křehká dáma. Byl čas vzchopit se a bojovat, i když beze zbraně. Přešla jsem ke stolu a vytáhla ze šuplíku volný pergamen.

„Eleanoro proč stále truchlíš? Už je to přes měsíc a ty ses stále nevrátila ke dvoru." Posadila jsem se ke stolu a uchopila do ruky brk. Možná, že bylo neslušné nevěnovat princi plnou pozornost, ale nyní pro mě byl hlavní můj lid.

„Král řekl, že dokud budu truchlit nemusím se vracet ke dvoru. Můj otec pro mne hodně znamenal a nejsem si jistá zda můj žal jen tak přebolí a já zahodím smuteční šaty a vyměním je za jiné, vhodnější," odpověděla jsem mu klidně, i když se moje tělo třepalo. Měla jsem třas v rukách a nemohla kvůli nim pořádně napsat rozkazy na papír.

„Ano můj otec, samozřejmě. Víš i to, že na dvoře kolují řeči o tom, že pro baronku Eleanor jsou důležitější její poddaní než její snoubenec. Přezdívají tě královnou lidu a tím se mi vysmívají. A aby toho nebylo málo snaží se mi dohodit dcery nejvýše postavených rodů." Z Janova hlasu bylo znát podráždění, ale já se potřebovala soustředit na vydání rozkazů. Musím se postarat o své lidi. Dlužím to otci i matce.

„Mrzí mě, že ti moje nepřítomnost u dvora způsobuje tolik problémů, ale věřím, že přítomnost mladých a atraktivních dam ti už tolik nevadila," pronesla jsem nepřítomně a snažila se věnovat tomu, aby se moje ruka netřepala. Jenže moje snažení bylo přerušeno, když mi byl brk vytrhnutý z ruky a já byla prudce vytáhnutá na nohy. Jan mě pevně držel a zatřásl se mnou.

„Ty to nechápeš. Chci abys zahodila smutek a vrátila se se mnou zpátky ke dvoru. Jsi moje snoubenka a je tvou povinností být se mnou na hradě." Chtěla jsem mu vytrhnout ruku ze sevření, ale nepustil mě.

„Jane, prosím pusť mě," požádala jsem ho. "Navíc mi král dovolil nevracet se ke dvoru dokud držím smutek."

„Můj otec je nemocný, Eleanoro. Jeho úsudek je rozostřený. Proč myslíš, že jsem sem přijel s armádou tě ochránit. Chci tě mít po svém boku."

„Mí lidé mě potřebují."

„Stále jen tvoji lidé. Copak ti vůbec nezáleží na tom, že si mě máš vzít?"

„Jane, přišla jsme o otce, nemíním ztratit i své panství či loajalitu svých poddaných." Jan mě znovu pevně chytil za ruku a stiskl. Stiskla jsem rty k sobě, abych nesykla, jak moc mě drtil za ruku.

„Stále opakuješ jedno a to samé. Jsi má snoubenka. Nikoho jiného, jen má a mě vadí, že mě necháváš na dvoře samotného a ostatní šlechtici si dělají naděje, že se naše zasnoubení zruší a budeš jejich, jenže to se nestane, protože budeš mou ženou. Jsi chytrá a krásná a já se o tebe nenechám připravit. Po bitvě se mnou odjedeš na hrad a bude svatba, přesně jak je domluvené," řekl Jan s výhružným podtónem v hlase.

„Ne. Nejdřív se postarám o své lidi a..." Přestala jsem mluvit, když jsem na tvář dostala facku. On mě opravdu udeřil? Moje hlava se jemně naklonila. Položila jsem si ruku a udeřené místo a šokovaně se podívala na Jana, který si rukou prohrábl vlasy.

„Nechtěl jsem to udělat, ale donutila jsi mě k tomu. Jelikož mi nedáváš na výběr ty, nedám ti na výběr ani já. Buď tě teď hned dám odvést pryč z hradu a tvoji lidé zůstanou bez ochrany vojska nebo tu zůstanu, ochráním tvé lidi a ty se mnou odjedeš ke dvoru a staneš se mou ženou ihned po našem příjezdu."

„Nemůžeš jen tak odjet. Svým odjezdem bys riskoval povstání lidu, protože jsi jim nepomohl, když na ně útočili," řekla jsem mu plná hněvu. Nejdřív mi dá facku a poté mi vyhrožuje.

„Jsem princ a pokaždé se najde důvod, jak se z toho dostat. Chci tebe a budu tě mít," odpověděl mi pevným hlasem.

„A co když řeknu ne? Co když si tě nechci vzít?" Nebylo slušné, abych se s princem takhle hádala, ale co jiného jsem mohla dělat. Nesnášela jsem, když mi někdo říkal co musím dělat nebo mě stavěl do pozice bez východiska a přesně to teď Jan dělal.

„Pak jak jsem již řekl tě odvezu. Vyber si. Buď zachráním tvůj lid nebo získám tebe a ty přijdeš o jejich náklonnost. Tak či tak se staneš mojí ženou." Přeběhl mi mráz po zádech, když Jan zesílil svůj stisk a byl ochotný kvůli mně obětovat životy svých poddaných. Pokud by jeho armáda odjela a nechala moje lidi bez pomoci, byl by to masakr. Muže by povraždili, ženy znásilněny a na děti jsem nemohla ani myslet. Věděl, že na tohle nemám. Nemohu tohle udělat svým lidem. Nemohu je nechat bez pomoci.

„Když zůstaneš a ochráníš mé lidi, pak s tebou odjedu a vezmu si tě, přesně jak chceš." Snažila jsem se, aby můj hlas byl pevný, ale nejsem si jistá, že to vyšlo. V očích mě začaly pálit slzy. Jan se na mě usmál a pustil mou ruku. Dlaní mi přejel po tváři. Měla jsem instinkt ucuknout, ale zůstala jsem stát. Jenom jsem odvrátila svůj pohled na stranu pryč od něj. Jeho dotek pro mě již nebyl tolik příjemný. Teď byl pro mě spíš odpudivý.

„Zítra za úsvitu vyjedu do boje. Odlož smutek do té doby." Cítila jsem jak se jeho rty přitiskly na moji tvář a musela se udržet, abych svou tvář nezkřivila do znechucené grimasy. "Miluju tě."

Zůstala jsem klidně stát, dokud se nezavřely dveře od otcovi pracovny. Jen co se tak stalo jsem se svalila do křesla a nechala svým slzám volný průchod. Nemůžu uvěřit, že mě znovu vydíral. Věděl, že nedovolím, aby se mým lidem něco stalo a využil toho.

Ani netuším, kdy se otevřely dveře a dovnitř vklouzla Lucy, která si naproti mně klekla, ale byla jsem ráda že tu byla. Nic neřekla, jen mě chytila za klepající se ruce a pevně je držela.

„Slyšela jsi nás?" zeptala jsem se jí. Lucy sklesle přikývla A pohladila mě po tváři na straně, kde mě Jan udeřil.

„Co by udělal otec nebo matka?" zeptala jsem se jí a setřela si hřbetem ruky slzy.

„Každý z vás by jednal jinak v takové situaci, ale ani jeden z vás by neriskoval život nevinných." Přikývla jsem a nechala se od Lucy obejmout. Byla jsem ráda za to, že tu pro mě ona s Kevinem vždycky byly. Oni byly mí druzí rodiče, kteří pro mě hodně znamenali. Lucy mi tím naznačila, že dělám správnou věc, i když mě to bude něco stát. Ještě nějakou dobu jsme tam zůstali jen tak se objímat, dokud jsem se od Lucy nenechala odvést do svého pokoje. Pamatuji si, že tam Lucy pro jistotu byla, když jsem usínala a chtěla tam i zůstat přes noc a já jí v tom nebránila. Díky její přítomnosti jsem se cítila v bezpečí.

Tak máte zde novou kapču, snad se líbila. Jan se nám hezky vybarvil, že? Těším se na vás u další kapitoly. :)