Trošku očekával, že koupelna bude vypadat jako muzejní expozice z dob známých secesních malířů a architektů, a měl pravdu.

Přímo naproti vchodu se nacházela vana, do které by se pohodlně vešly dva lidi. Stála na nožkách z mědi. Samozřejmě, že se jednalo o ornamenty, které se táhly výš po vaně, až k jejímu okraji.

Levá strana koupelny pak kopírovala pravou. Samson měl pocit, že kdyby ze svého místa udělal pomyslnou linii, tak by se obě shodovaly s přesností na milimetry.

Naproti sobě stály stolky z těžkého bílého kamene, ve kterých bylo velké umyvadlo s dekorativními kohoutky. Na zdi pak visela velká kruhová zrcadla. Když se do jednoho z nich zadíval, skrze odraz chvíli bezmyšlenkovitě pozoroval druhou stranu koupelny.

Samson si uvědomoval, že by tu všechno mohlo vypadat střídměji, co se týče ornamentů, ale zřejmě byl tento styl natolik součástí tohoto světa, jako telefony, notebooky, tablety a další technologické vymoženosti byly součástí jeho. Nezabýval se ovšem prostorem příliš dlouho. Chtěl na záchod a pak se tedy rovnou i umýt. Pak ho už jen čekalo se během oblékání dát nějak myšlenkově do pořádku, aby mohl novému dni čelit aspoň důstojně, ačkoli věděl, že ho dneska bude určitě čekat jedno překvapení za druhým.

Jakmile skončil s ranní očistou, musel poprosit Malilena, který stál celou dobu za dveřmi, o pomoc. Celou záležitost s oblékáním totiž, no, podcenil. Se spodním prádlem s kalhotami si poradil. S košilí, která se zapínala vzadu na krku, už měl větší problémy. Měla ještě ke všemu límeček, který si chtěl Samson dát dolů, ale Malilen mu oznámil, že se v tomhle světě takto límec nenosí. Ostatně nebyl ani moc vysoký. Samson se tak cítil jako kněz v církvi, akorát s bílým límcem.

Přes jedno rameno si měl přehodit něco, co vypadalo jako kápě, ale při tom to kápí nebylo. Jedno rameno a ruka se tak ocitly kompletně zakryté a zbytek toho oděvu se připevnil k druhému rameni, přičemž zůstával stále na zádech.

Malilen mu pak pomohl maximálně uhladit vlasy a když se Samson podíval do zrcadla, dostal pocit, že se vážně dívá na někoho s reálným královským titulem. Zároveň si uvědomoval, že to stále byl on. Nakonec se mu zachtělo se vrátit ke svému normálnímu oblečení, ale věděl, že to nepřichází v úvahu. Jeho oblečení bylo až moc jiné; až moc jednoduché. Tady si potrpěli na specifický styl. Mohl by se vsadit, že by na celém tomhle světě (nebo aspoň v Glaceře) nenašel obyčejný kus oděvu bez ornamentů. Plus vlastně ani nevěděl, jaké je venku počasí, vzhledem k tomu, že tu nikde nebyla žádná okna. Jasně, mluvilo se o „Zimním tyranovi", ale... souviselo to nějak vyloženě se zimou? Bůh ví. Podle oblečení, které mu Malilen donesl, bylo ale očividné, že venku nebylo 30°C, takže by kraťasy a tričko z jeho světa tak či tak nemělo smysl zvažovat.

„V tomhle nebudete poutat tolik pozornosti," okomentoval jeho vzezření Malilen. „Sice se takové prosté oblečení pro Vaše Veličenstvo nesluší, ale jedná se o nutné opatření."

„V mém světě by tohle oblečení zcela jistě pozornost vzbudilo," řekl na to Samson a podíval se na Malilena. Pod jeho hnědýma očima si všiml černých kruhů. Nepatrně se zamračil. „Ty jsi vážně stál celou noc za dveřmi té místnosti, kde jsem spal?"

Malilen sklopil pohled ve vystihující odpovědi.

„Hrozí mi snad nějaké nebezpečí?" napadlo Samsona automaticky.

Malilenovy oči se setkaly s jeho. Samson ihned podle prudké změny v jeho tváři věděl, že uslyší námitku.

„Sídlo Kultu Mírného slunce je jedním z nejbezpečnějších míst ve Whitolisu! Jen členové kultu mají přístup a pokaždé se nechávají pečlivě kontrolovat! Tady vám žádné nebezpečí nehrozí, Veličenstvo!"

Samsona to navedlo na další myšlenku: „Takže ti to přikázala Maeween?"

Malilen se trošku uklidnil. „Její Proroctvo mi nic takového nenařizovala, Vaše Veličenstvo," když to řekl, sklopil nepatrně hlavu. „Jen jsem nevěděl, zdali se třeba v noci neprobudíte; zdali něco nebudete chtít."

Samsona napadlo, že v něm vážně viděli naději na záchranu. S tou myšlenkou přišla jakási pomyslná nezvyklá tíha, kterou pocítil na ramenou. Nepodobala se nervozitě z testu, vědomí hrozících rodičovských výčitek nebo smutku z hádky s někým z přátel. Tohle byla tíha, se kterou by se běžný dvacetiletý mladík potýkat prostě neměl: jako kdyby měl být každou chvíli vyslán do boje. Nejraději by se v tu chvíli posadil na zem do tureckého sedu, řekl, že nikam nepůjde a aby ho poslali domů. Kdyby se ozvaly námitky (a ty by se ozvaly zcela jistě), vykřikl by: „Ale já nejsem na takovou roli vhodný, když ke mně chováte tak, jak se chováte!" Zase si ale vzpomněl na mámina slova ohledně očekávání.

Promnul si oči a povzdechl. Zastavil myšlenky. Přiměl se soustředit na realitu a nehrotit to. Bude vše řešit postupně.

„Malilene, mám na tebe prosbu," řekl klidně.

Sluha se potěšeně narovnal a usmál se jako člověk, který se snaží potlačit široký úsměv. „Cokoliv, Veličenstvo."

„Nezůstávej na noc u dveří. Choď spát. Nechci mít na svědomí... nositele ohně se spánkovou deprivací." Nebylo těžké říct „nositel ohně", jen to stále byl nezvyk.

„Dobře, Veličenstvo." Malilen nepatrně sklonil hlavu. Nevypadal moc nadšeně, ale Samson nechtěl, aby se mu celá ta věc se „sluhou krále" nedostala do hlavy.

„Chtěl jsem se tě zeptat," řekl trošku zamyšleně a počkal, než se na něj Malilen znovu podívá. „Nevadí, když Maeween oslovuji jménem v její nepřítomnosti? Nebo jak to vůbec je?"

„Vůbec to nevadí, Veličenstvo. Všichni Její Proroctvo oslovujeme ,Vaše Proroctvo' kvůli prorockému daru, ale titulem Její Proroctvo převyšujete. Všichni včetně Jejího Proroctva tudíž počítají s tím, že budete Její Proroctvo oslovovat jménem," vysvětlil sluha.

Samson se zkusil v tom počtu „Jejích Proroctev" neztratit, ale tu nejpodstatnější informaci dostal – vůbec nevadilo, že ji říkal jménem. Přikývl tedy a pomalu vykročil ke dveřím na chodbu. Začínal mít celkem hlad a pamatoval na to, že Maeween ho s Latresem čekají u snídaně. Mohl si představit, jak před nimi leží něco na způsob anglické snídaně, ale oni nejí, protože se „Jeho Veličenstvo, sluneční král Samson, ještě nedostavil".

„A je tu někdo, koho bych měl oslovovat nějakým titulem?" ptal se dál Malilena.

„Leda tak kdyby tu byl Zimní tyran," uchechtl se sluha a otevřel Samsonovi dveře. „Jste král, Veličenstvo. Nikdo výš než vy už není."

Vyšli na chodbu a vykročili do jejího nitra.

„Ještě by mě zajímalo – magie je ve vašem světě něčím běžným, ale co prorocký dar? Nepatří taky náhodou mezi magické vlastnosti?"

„Jak jsem zmiňoval, Veličenstvo, jsem špatný na vysvětlování, ale zkusím vám to trošku... přiblížit," povzdechl a chvíli si něco brblal pod nos, jako kdyby se snažil vytvořit si pro sebe nějakou rychlou strukturu. „Začnu trošku ze široka," podíval se na Samsona, aby se ujistil, že může spustit.

Samson trošku překvapeně kývl. Nečekal, že bude muset dávat někomu svolení, aby mohl mluvit.

„Jelikož náš Kult vlastní návod na výrobu stroje, kterým lze cestovat do vašeho světa – tomu stroji říkáme ,Zeměcest' – nejednou jsme za posledních sedmdesát let k vám na Zemi podnikli cestu. Rád bych vám vysvětlil, jak přesně Zeměcest funguje, ale zkusím být stručnější. Z počátku jsme na Zem vždycky vyslali určitou skupinu členů, aby mohly provést výzkum. Jenže po roce – u vás to jsou čtyři měsíce – začaly cítit, že přicházejí o své magické síly, proto se do našeho světa ihned vraceli. Měli jsme domluvu, že po jednom roce budeme otevírat portál na jednom konkrétním místě a – ale to už zbytečně zacházím do podrobností, omluvte mě, Veličenstvo."

„V pořádku, pokračuj." Jo, Samson v tom měl trošku bordel. Zeptal se na prorocký dar a dozvídá se místo toho věci z okraje. Zároveň neměl dost odhodlání Malilena zarazit.

„No, zkrátka, skrze ty výzkumy zjistili například to, že jeden rok na Zemi se rovná třem rokům tady. Taky ale přišli na to, že magie se určitým způsobem podobá tomu, čemu vy říkáte... ,duše'?" zakončil svůj proslov otázkou a podíval se na Samsona, aby mu správnost slova potvrdil či vyvrátil.

„Ano, říkáme tomu duše," přitakal Samson. „Takže, jestli tě chápu správně, magie je něco, co vychází zevnitř?" zarazil se. „Počkat, to je vlastně logické, tak co to melu."

Malilela jeho poznámka pobavila, což vyjádřil pouze úsměvem. „Myslel jsem to tak, že u vás je ,duše' stále něčím... neprozkoumaným, ne? A magie je na tom úplně stejně."

„Ale vždyť ji dokážete skvěle ovládat," namítl Samson a nakrčil obočí.

„To ano, ale neznáme její hranice. Učenci z Královské akademie tvrdí, že ani nevyužíváme veškerý magický potenciál."

Jako potenciál lidského mozku, napadlo Samsona. „A co teda prorocký dar?" naváděl Malilena k původnímu tématu.

„Ten je zřejmě stejně tak podivuhodný jako ve vašem světě, akorát v tom našem je nejspíš... lepší?" pokrčil rameny. „Nejspíš je to ale způsobeno tím, že je náš svět více nakloněn magii než ten váš."

„To by dávalo smysl," přikývl Samson. „A Maeween se tedy nemýlí?"

„Její Proroctvo se doposud ani jednou nezmýlila. Předpověděla okupaci Alvenie. Varovala aristokraty Skardu, i když věděla, že je to k ničemu. Stejně tak předpověděla narození Latrese a vyřkla, že bude nositelem vody. Předpověděla i mnoho dalších věcí a všechny se vyplnili," usmál se Malilen.

Samson si všiml, že už došli do místnosti se stolkem, lustrem a kobercem. „Jen rychle poslední otázka – pokud teda chápu správně, tak nejde předurčit, nositelem jaké magie bude nenarozené dítě," spíše konstatoval.

„Ne," zavrtěl Malilen hlavou. „Stejně jako se nedá říct, zdali se narodí chlapec nebo dívka."

„A prej že ti nejde vysvětlování," poplácal Samson Malilena přátelsky po rameni. „Podle mě se ti to daří celkem obstojně, jen potřebuješ více tréninku."

Na Malilenových rtech se znovu objevil náznak potlačování širokého úsměvu. „Děkuji vám, Vaše Veličenstvo." Když se mu Malilen podíval do očí, Samson pocítil píchnutí zklamání. Díval se na něj stejně jako Maeween dneska ráno – jako poddaný na krále, ne jako člověk na člověka.

Zastesklo se mu po Trevorovi a jeho hloupých poznámkách o bylinkách na spaní; po Davidovi a jeho monolozích sestávajících z nekonečných řetězců otázek. V poslední řadě se mu zastesklo po Matyldě. Chtěl by s ní toto dobrodružství sdílet, ale nikdy by se nehodlal ji vytrhnout z jejího života. Chtěl by jí aspoň dát vědět, že je v pořádku, stejně jako tátovi. Přes ten... Zemětras-či-jak-že-se-ta-věc-jmenuje by to možná mohl zkusit. Možná by se ale hodilo zjistit, jak funguje – při nejhorším by se mohl tiše vypařit... Jenže Samson tu možnost ihned zamítl. Dokázal si jasně představit sílu následných výčitek.

Malilen mu otevřel dveře do místnosti, kde se minulý večer večeřelo. Teď u velkého kruhovitého stolu seděla na svém místě pouze Maeween s Latresem vedle sebe. Naštěstí na něj nečekali a snídali. Chlapec měl před sebou lívance s ovocem a něčím, co vypadalo jako med. Maeween se ládovala omeletou, do které byla zabalená rajčata, sýr a šunka. Na stole nechyběly dvě dekorativní konvice s čajem, hrníčky ze stejného setu, skleničky s vodou a džusy.

„Dobrou chuť a dobré... ráno?" pozdravil Samson nejistě.

„Výfofti!" řekl Latres s plnou pusou lívanců. Vypadal jako křeček.

„Latresi, víš přeci, že se s plnou pusou nemluví," pohladila ho Maeween po hlavě a pak se koukla na Samsona. „I vám dobré ráno, Veličenstvo, a moc děkujeme." V očích jí zářily jakési jiskřičky.

Samsonovi po chvíli došlo, že myslí na událost v koupelně a raději od ní odvrátil pohled. „Kde jsou všichni?" zeptal se raději a šel se posadit vedle Maeween. Teprve v tu chvíli postřehl, že jeho židle se liší nejvíc – měla nejvyšší opěradlo, nejvíce ornamentů a nejspíš i nejvíce zlata.

„Někteří ještě spí, jiní se už věnují svým povinnostem a pracím," vysvětlila Maeweeen. „Xensi, přineseš prosím snídani pro Jeho Veličenstvo?" obrátila se na někoho, kdo stál ve stínech. Vystoupil z nich nějaký muž, uklonil se na náznak souhlasu a zmizel ve vedlejší místnosti.

„Můžu na vás mít nějaké otázky?" zeptal se Samson.

„Jakékoliv otázky jsou vítané a očekávané, Veličenstvo."

„Nemohl bych do svého světa poslat aspoň dopis, aby všichni věděli, že jsem v pořádku?"

„Sluncežel, Veličenstvo," povzdechla. Ramena jí nepatrně poklesla. „Stroj na cestování mezi světy totiž funguje jen jednou."

Ramena poklesla i Samsonovi a než se stihl zeptat na detaily, Maeween znovu promluvila: „Doposud jsme nepřišli na to, jak se tohoto nedostatku zbavit, ačkoli na tom pracujeme. Než sestrojíme nový, bude to trvat rok. Rychleji ho vyrobit nezvládneme."

Samson si vzpomněl, že Malilen zmiňoval nějaký roční interval. „Proč ho vlastně nedokážete postavit rychleji?"

„Pro jeho výrobu si musíme nechávat některé součástky dovážet. Kdybychom jich nakoupili víc naráz, mohlo by to vzbudit pozornost, což je v dnešní době poslední, co chceme, zvláště když se občas jedná o těžko dostupné součástky," vysvětlila Maeween. Zrovna když to dořekla, na stůl před Samsona přilevitovala jeho snídaně. Na talíři byly kapsičky plněné marmeládou, zapečený chleba ve vejci a malým salátem, skořicový čaj, džus (podle barvy nejspíš pomerančový) a voda.

V žaludku mu hlasitě zakručelo.

Latres vyprskl smíchy a i Maeween se pokusila decentně skrýt úsměv, ačkoli se jí to moc nedařilo.

„Můj žaludek vám právě popřál dobré ráno a dobrou chuť," řekl Samson pobaveně a hned se pustil do zapečeného chleba.

„Omlouváme se, Veličenstvo," pronesla po chvíli Maeween.

„Nic se neděje. Jsem zvyklý na smích z mého kručení v žaludku. Mí přátelé o tom nejednou vtipkovali." Samson nabodl na vidličku rajče a strčil si ho s kouskem chleba do pusy. S polknutím zahnal vzpomínky na svůj tým, na Matyldu, na tátu a zvláště na nadcházející zápas, kterého se nezúčastní.

„Ohledně stroje na cestování – Malilen vám něco pověděl?" změnila Maeween najednou téma.

„A neměl?" pozvedl Samson jedno obočí a pohlédl na ni, zatímco se napil džusu, který byl vážně pomerančový.

„Ne, to vůbec nevadí, jen teď nevím, co všechno vám řekl," vysvětlila.

„Řekl mi, jak se jmenuje, ačkoli jsem si název nezapamatoval. Mluvil i o tom, že s jeho pomocí jste zkoumali Zemi. Už už mi chtěl povědět o tom, jak funguje, ale ptal jsem se ho původně na něco jiného, takže tu část vynechal."

„Se Zeměcestem je to celkem jednoduché – v našem světě existuje místo, které je totožné s místem ve vašem světě. To místo vypočítali vědci za dob vlády posledního slunečního krále. Pro aktivaci Zeměcestu je potřeba do něj obraz přenést, což děláme za pomocí magie, a jelikož je naladěn na váš svět, otevírá tam pak portál toho místa, jehož obraz jsme do něj přenesli."

Samson si ihned vzpomněl na portál v Maeweenině vidině. „Proto jste byli schopni otevřít portál v mém pokoji – viděla jste ho."

Maeween s úsměvem přikývla.

Zarazil se a podezíravě se na ni podíval. „Doufám, že ho teď nebudete používat jako svou cestovatelskou destinaci."

Dívka překvapeně zamrkala a pak se zasmála. „Toho se nemusíte obávat, Veličenstvo," ujistila ho.

„Jediný případ, kdy bych chtěl, aby se v mém pokoji objevil portál, je, až se budu vracet domů."

Nevšiml si, jak se Maeweenin výraz změnil, jelikož se už věnoval svému jídlu.

Od své snídaně se doslova nemohl odtrhnout. Měl pocit, že lepší plněné taštičky nepoznal a v tu chvíli měl chuť Maeween říct, zdali by je nemohl dostávat každé ráno. Nechtěl ale být jako Robert, který jednu dobu nejedl nic jiného než Lilyiny špagety. Kvůli svým italským kořenům ovládala Lilyina rodina jakýmsi tajným receptem na přípravu boloňských špaget a Robert se jich nemohl nabažit. Dlouho mu to ale nevydřelo – skoro po dvou týdnech to vzdal a řekl: „Lily, nic proti tobě, ale špagety už asi nechci vidět do konce života." Lily si to naštěstí osobně nevzala. Popravdě to ona byla tou, kdo Robertovi připomínal, že jich jednou bude mít dost a Robert měl tehdy tak málo rozumu, že jí neustále oponoval.

Když konečně dosnídali a vstali od stolu, Samson si všiml, že Maeween má pro změnu černé kalhoty s puky a vysokým pasem. Bílou košili s širokými rukávy, na kterých byly vyšité motivy přírodních linií, postřehl už před tím, ale myslel si, že je součástí šatů. Hlavně ale na sobě neměla nic zlatého, což podle něj k Maeween tak nějak patřilo.

Prorok si všimla, jak si ji s pozvednutým obočím prohlíží. „Neviděl jste ženu v kalhotách, Veličenstvo?" zeptala se ho pobaveně a Latres se zasmál. Ten měl pohodlné kalhoty s kšandami a hnědý svetr s přírodními motivy.

„Viděl, jen jsem tak nějak automaticky očekával, že tu ženy nosí jenom šaty," pousmál se, „To je tím, že když někdo řekne ,království', tak se mi vybaví muži v oblecích a ženy v šatech," vysvětlil.

„V našem světě může šaty nosit kdokoliv. Vyrábí se i speciální šaty pro muže a chlapce. Ostatně jednu dobu aristokraté nosili jenom šaty," řekla Maeween, přisunula židli ke stolu a vzala Latrese za ruku.

„Tak to v našem světě muži šaty nikdy nenosili. Až na malé výjimky teda," pronesl s pozvednutým obočím a představil si Davida v šatech. K popukání. „Třeba na to ještě nejsme zralí," dodal a pokrčil rameny.

Zamířili ven z místnosti do vedlejší s menším stolkem. Tam už na ně čekaly tři ženy s něčím, co vypadalo jako kožešinové kabáty. Samson nemohl poznat, z jakého jsou zvířete a možná to raději ani vědět nechtěl. Napadlo ho, že kdyby ho v tom kožichu viděl nějaký zastánce PETA nebo Greenpeace, asi by ho vlastníma rukama uškrtil. Vnitřek se ale tak nějak lišil od kabátů, které znal.

„Co se děje, Veličenstvo?" zeptal se ho najednou Latres, kterému Maeween pomohla zapnout poslední knoflík. Ve svém dětském kožichu a čepici s malým motivem vlků vypadal jako skřítek.

„U nás není zrovna moc populární nosit kožichy," vysvětlil Samson a nepatrně rozpažil ruce, aby se podíval na rukávy.

„S tím si nemusíte dělat starosti, Veličenstvo," promluvila Maeween, která ve svém bílém kožichu působila jako pravá aristokratka. Krk měla zakrytý černou vlněnou šálou. Na ruce si natahovala rukavice. „Naše kožichy se vyrábí z chlupů, které byly ze zvířat vyčesány. Zbytek dodělá magie. Nemáme potřebu je kvůli tomu zabíjet."

Samson klasicky v překvapení uslyšel jen první část. „Vyčesány ze zvířat? Jak je to pro Boha možné?" Podíval se na skleněný stůl, v jehož odraze si prohlížel Maeween i Latrese z jiného úhlu. Chlapec se věnoval svým rukavicím, zatímco Maeween se s hlavou nepatrně skloněnou na stranu dívala na Samsona.

„Jednotliví nositelé magií se dělí i mezi sebou. Mezi nositeli země jsou ti, co dokážou komunikovat se zvířaty a ti, co dokážou vyrábět různé předměty za použití přírodních materiálů. To oni potom vyrábí takové věci, jako jsou tyhle kožichy," vysvětlila Maeween a vzala Latrese za ruku. Zamířili do další chodby, která byla širší než ty, které už Samson znal.

„Fajn, dobře, okay," přikyvoval s obočím až někde na čele a díval se různě po místnosti. Bůh ví, co všechno tu bylo vlastně vyrobeno za pomocí magie. Možná všechno. Tenhle svět ho nepřestával překvapovat. Myslel si, že všichni jsou na tom tak nějak s magií stejně, ale ona se ještě dělila. Skvělé. „Dělí se i sluneční magie?" zeptal se pro jistotu.

„Ne, ta je jednotná stejně jako zimní a noční magie."

„O můj bože, noční?"

Latres vybuchl smíchy a Samson se mu upřímně nedivil. Pro něj jsou to určitě triviální informace, které zná od malička.

Maeween chlapce napomenula a pak se otočila k Samsonovi. „Omluvte ho, Veličenstvo."

„V pořádku, já bych se na jeho místě smál taky," přiznal. „Ale celou dobu byla řeč o vládci slunce a o Zimním tyranovi. Odkud se vzal... nositel noci?"

„Vládce noci," opravila ho Maeween. „Vládci magií jsou jedineční, jelikož jejich moc nikdo nemá. My ostatní jsme nositeli."

„Takže nositelé ohně, země, vody a vzduchu a vládci slunce, zimy a... noci?"

„Přesně tak."

„Fajn, ale stále mám pocit, že tomu úplně nerozumím."

Maeween se dotkla jeho předloktí. Podíval se jí do očí.

„Myslím, že až budeme venku, tak vše pochopíte."