Na první den toho na něj bylo moc, proto nemohl usnout. V tu chvíli si přál mít stejně jako Matylda schovaný sáček s levandulí pod polštářem. Třeba by mu to pomohlo.

To, že je v jiném světě – magickém světě; ve světě, kde naprosto každý ovládal nějakým druhem magie živlů – už celkem zpracoval. Záchrana země a následné kralování už bylo něco jiného. Jasně, už na večeři slyšel na „Vaše Veličenstvo", ale něco jiného bylo se s podobnou rolí sžít.

„Sžít? Já se s tím ani sžít nechci," zašeptal do tmy a doufal, že za dveřmi nestojí Malilen – údajně jeho „sluha", který ho před tím odvedl na poradu Kultu a ve kterém Samson na chvíli viděl řešení všech problémů Glacery. Ostatně bylo jedno, zdali ho slyšel nebo ne. Samson na poradě řekl minimálně dvacetkrát, že králem být nechce a to i když mu Maeween znovu (také minimálně dvacetkrát) pověděla o probuzení jeho magie.

„Nechci být zlý, ale uvědomujete si, že jsem teď v podstatě váš vězeň?" zeptal se jí nakonec.

Ozvalo se několik šokovaných zalapání po dechu.

„Mám právo pochybovat o vidinách, protože s nimi nemám zkušenosti," začal vysvětlovat, aby nebyl pochopen špatně. „Zároveň po mně něco chcete. Něco, co zkrátka není v mých silách a hlavně něco, co nechci já. Ještě k tomu přidejte fakt, že jsem sem byl zatažen bez souhlasu a kromě toho i omráčen." K poslednímu bodu ovšem důkazy neměl, jelikož na hlavě žádnou bouli nenašel. Stejně tak se mohl do něčeho praštit doma, ačkoli to bylo málo pravděpodobné. V souvislosti s boulí se dotkl prsty hrbolku na šíji. „A ještě se mi tu něco objevilo."

„Rozumím vám, Vaše Veličenstvo," promluvila Maeween trpělivě. „Na šíji máte čip, který je připojen k vaší míše. Je to proto, abyste rozuměl naší řeči; abyste v ní dokázal číst, psát, myslet a mluvit." Tím se vysvětlilo, proč už neslyšel ten latinsko-dánský jazyk. „Pokud budete chtít, můžeme vám ho bez problémů odstranit, ovšem to se budete muset našemu jazyku učit a sluncežel nemáme žádné materiály ve vašem jazyce. Co se týče omráčení – museli jsme jednat rychle. Původně jsme plánovali získat váš souhlas pro vstup do našeho světa, jenže vy jste nepřicházel. Neměli jsme na výběr. Všechny vaše pohmožděniny jsme ale zahojili, včetně podlitin."

Samson pozvedl ruku, aby se podíval na místo pod loktem, kde se mu po tréninku udělala modřina. Byla vážně pryč. Ani stopa.

„Zbytek vám sluncežel ospravedlnit nedokážu. Vaše pochyby vám nevyvrátím, jelikož mé vidiny nejsou jako magie – přicházejí nečekaně. Nemůžu vám tudíž potvrdit jejich pravdivost," rozvedla nepatrně rukama. „Budeme ale dělat vše, co je v našich silách, abyste se tu jako vězeň necítil. Provedeme vás po Whitolisu a zajistíme cokoliv, co si budete přát."

„Jenže já bych se chtěl vrátit," oponoval klidně Samson. „Nepochopte mě špatně – jsem vděčný za to, že se snažíte udělat mé pobývání tady snadnější, ale co vám vlastně brání v tom najít jiného vládce sluneční magie?"

„To, že takový neexistuje," řekl muž s monoklem, polkl, na chvíli se podíval na vůdkyni a pak pokračoval: „Hledali jsme, Vaše Veličenstvo, a nejen v Glaceře. Navštívili jsme Skard a cestovali do Lenie a Davie. Nikde se vládce slunce nenašel. Zoufali jsme, ale po tom, co Její Proroctvo měla vidinu, jsme získali naději." Mnozí souhlasně přikývli.

„Věřte nám," promluvila znovu Maeween. „Kdyby vládce slunce v našem světě opravdu existoval, nebyl byste tu."

Samson si prohlédl tváře všech přítomných. Všichni vypadali ponuře a on si uvědomil, že je to z vyčerpání z těch cest, z nejistot. Nakolik bylo pro ně těžké svádět se sebou vnitřní boj, kde se neustále přely naděje a pochybnosti? On sám vlastně nevěděl, ale dokázal si představit, jak vysilující to bylo. A teď tu seděl a v podstatě jim říkal, že jim nepomůže. Zamračil se nad tou myšlenkou. Velmi nerad působil jako někdo, kdo nechce pomoct, takže zkusil rychle najít příčinu, co ho nutilo se takto chovat. Částečně to bylo jeho tíhou ke stálosti – jiný svět znamenal změnu v základu; změnu, na kterou se nejspíš necítil připraven. Člověk ale není nikdy připraven na změny. Tady šlo o něco jiného a Samsonovi to po chvíli došlo – nevěřil ve své schopnosti, což ovšem zase bylo způsobeno neznámou situací. Možná proto bylo na čase uvěřit ve vidinu stejně jako v ni věřili všichni přítomní. Ta modrovlasá žena přeci řekla, že se Maeween zatím nikdy nemýlila. Rozhodl se tedy tomu dát šanci.

Povzdechl. „Dobře." Měl pocit, že se atmosféra nepatrně uvolnila. „Zkusím vám věřit a pomoct. To kralování ale ještě zvážím."

Maeween se usmála. „Samozřejmě, Vaše Veličenstvo."

Tušil, že její slova sloužila pouze jako signál uzavření tématu, ale zároveň věděl, co jí kolovalo hlavou – už ho viděla na trůnu s korunou na hlavě (pokud se tedy v tomhle světě sedělo na trůnu s korunou na hlavě).

Porada byla zřejmě u konce, jelikož následovala večeře. Samson nevěděl, co má vlastně očekávat, ale jídlo naštěstí nevypadalo nějak nepřirozeně. Popravdě vypadalo celkem podobně tomu, co se jedno i v jeho světě. Ryba, kterou měl na talíři, vypadala jako pražma se sladce vonící omáčkou. Podle chuti poznal, že se jedná o mango. Jako přílohu měl zapečené brambory s rozmarýnem, k pití pohár vody a dokonce i víno, které před tím odmítl a které teď uvítal.

Když donesli desert, Latres radostně vykřikl: „Ovoce v bílé čokoládě!" Samson nejedl sladké před spaním, proto se rozhodl malému aristokratovi udělat radost a dal mu svůj. Chlapcův potěšený výraz určitě stál za to. Samsona při tom napadlo, že ačkoli je Latresovi... třicet (stále to bylo šílené s tím věkem; vždyť jemu bylo šedesát! Pochyboval, že si na to zvykne), stále měl zřejmě rozum desetiletého dítěte. Trojnásobný věk tudíž v tomhle světě neovlivňoval psychický a mentální vývoj.

U večeře panovala velmi příjemná atmosféra; jako kdyby s jídlem odešlo veškeré napětí, které do té doby v místnosti panovalo. Maeween mu začala povídat o tom, kam ho další den odvede a jaká místa musí určitě navštívit. Ne že by Samson pořádně věděl, o čem mluví, ale Maeweenino vysvětlování mu aspoň trošku nastínilo, o co přesně se jedná (jen nerozuměl tomu, proč by měli chodit navštěvovat Královskou Akademii, ale raději mlčel).

Občas pohlédla na Latrese. V jejím obličeji se vždycky objevila ne-li přímo mateřská něha, kterou Samson viděl z profilu. Trošku ho to zmátlo, ale nechtěl se na nic ptát, jelikož šlo o osobnější otázku. Zároveň Maeween věnovala pozornost i ostatním členům kultu – když si všimla, že někomu chybí voda nebo víno, poprosila (ne přikázala, ale poprosila) někoho ze sluhů, aby dotyčnému ten či onen nápoj dolili. Starších členů se ptala, zdali nenarazili v pražmě na kost a u modrovlásky se pak ptala na kvalitu rozmarýnu (byla nositelkou magie země).

Když Maeween znovu věnovala pozornost Samsonovi, začala se ho vyptávat na jeho svět, ale slova se mu při nádechu zasekla v hrdle. Měl mít přeci další den zápas. Tedy podle měřítek tohoto světa za tři dny – možná už dokonce za dva –, ale stejně – nepřijde. To uvědomění z něj vysálo veškerou radost.

„Omluvte mě," řekl ponuře. „Rád bych si šel lehnout."

Pokud si Maeween všimla jeho poblednutí a prudké změny nálady, nedala to nijak najevo.

„Samozřejmě, Veličenstvo. Malilen vás odvede zpátky," ukázala na muže, který ho sem přivedl.

Samson popřál všem dobrou noc a odešel za Malilenem.

Teď ležel v posteli bez jediné patrné šance usnout. Okolnosti na něj doléhaly ještě větší vahou. Fakt, že se nedostaví na zápas, že táta nejspíš zavolá policii, že nejspíš zavolá i mámě (pokud se jí vůbec dovolá, když teď zařizuje výstavu někde až v Singapuru), ale hlavně, že přijdou obavy. A co Matylda? A jeho přátelé? Tady čas plynul pomaleji než tam. Kolik měsíců uběhne, než se vrátí?

Samson se převalil na bok v naději, že se tím zbaví aspoň části nezvyklých obav, ale ty se stále domáhaly jeho pozornosti. Do toho se zase připletly i pochybnosti ohledně celé akce v tomhle světě – zachránit celou zemi a stát se králem. Nemyslitelné. Naprosto. Ze všech nejméně vhodných lidí na tuto roli zrovna on. Zároveň mu teprve teď v klidu pokoje došlo, že Kult přeci nemusel mít dobré úmysly. Přimělo ho to se dokonce praštit dlaní do obličeje. Zase pro jednou byl nejspíš moc spolehlivým až naivním. Už ale bylo pozdě plakat nad rozlitým mlékem a tak se nad tím zamyslel, aby si mohl nějaké špatné úmysly Maeween a spol. vyvrátit.

Za prvé tu bylo jejich chování, respektive Maeweenino. Působilo velmi nenuceně, velmi... mateřsky. Určitě ne jako přetvářka. Jenže co on vlastně mohl o nějaké přetvářce vědět, když se s ní ani pořádně nesetkal. Z druhé stany, co jiného mu zbývalo, než Kultu prostě důvěřovat? Moc na výběr totiž neměl. Pro teď mu muselo stačit řešit postupné problémy podle toho, jak se objevovaly. Ani to ho ale moc neuklidnilo. Nejraději by si to už všechno konečně ujasnil. Nejraději by se vrátil, utekl od problémů tohoto světa. Sakra, jak moc se chtěl vrátit...

„Stačí," zastavil šeptem své myšlenky. Přiměl si si vzpomenout na své první tréninky. Tehdy měl pocit, že se mu nejen nic nedaří, ale že zároveň nezapadá mezi své spoluhráče. Táta mu tehdy řekl: „Každý se v životě setkáváme s tím, na co naše síly vystačí. Pokud máš pocit, že to nezvládneš, můžeš udělat krok zpátky, ale časem se s podobnou situací setkáš znovu. Tak či tak ji budeš muset překonat, ale jen proto, že na to síly máš." Samson se pak vzchopil. První myšlenkou, která mu pomohla na dalším tréninku, byla: Mé síly jsou dostačující a teď si to dokážu. Ta slova ho nabyla energií, která ho přiměla se překonat v každém aspektu o trošku víc – jeden klik navíc, jedno kolečko navíc, jeden skok navíc, jeden úsměv navíc. A zvládl to.

Jako echem se mu v hlavě rozezněla další tátova rada, kterou mu řekl před prvním zápasem: „Místo pochyb se raději zaměř na to, co můžeš udělat; co ti jde. Místo toho, aby sis řekl: ,Dneska nedám ani jeden gól', si řekni ,Dostanu se k brance co nejblíž, stejně jako se mi to dařilo před tím'. Nechtěj sám od sebe zázraky. Pamatuj na to, čeho jsi schopný."

Pokud se objevil v Glaceře, znamenalo to, že má dostatek sil tenhle svět zachránit. Zároveň pokud ho pohltí pochybnosti, bude myslet v první řadě na to, co může udělat. Tím v každém případě pomůže víc a možná se tak rychleji dostane domů.

S pocitem křehkého zadostiučinění se mu konečně podařilo propadnout do bezesného spánku.

Když se začal probouzet další den, pochopitelně doufal, že to všechno bylo jen snem. Zároveň si uvědomoval, že bylo příliš banální si myslet, že to sen byl. Zas tak špatně na tom nebyl, aby nedokázal odlišit realitu od fantazie spícího mozku, zvláště když došlo na naprostou tmu v jeho pokoji. Doma v jeho pokoji bylo koneckonců okno. Tady byly jen betonové stěny (zřejmě).

Posadil se a promnul si oči. Sice se moc nevyspal, ale cítil se v pořádku. Tomu nejspíš napomáhaly závěry, ke kterým dospěl minulou noc. Chtěl vstát, ale jelikož neměl před tím možnost si svůj pokoj pořádně prohlédnout, nechtěl riskovat náraz do nějakého stolku, židle či dalšího nábytku. Místo toho zkusmo zavolal: „Ehm, Malilene?" Netušil, zdali za dveřmi nositel ohně vůbec byl, ale za pokus to stálo.

Po chvíli se otevřely. Snad tam nestál celou noc.

„Dobré ráno, Vaše Veličenstvo. Jak se vám spalo?" zeptal se ho ihned muž energicky a stejně jako minulý večer vešel dovnitř, aby rozsvítil lampu. Tentokrát Samson reagoval klidněji na malý plamínek, který se objevil na jeho ukazováčku, stejně jako na rudou v jeho očích.

„Jo, dobrý, asi..." A teď přišla chvíle, kdy si musel vymyslet, proč ho sem vůbec zavolal. „Chtěl bych se umýt," vyhrkl první věc, která ho napadla (spíš se mu nechtělo říkat, že potřebuje na záchod).

„Zajisté, Veličenstvo. Odvedu vás do koupelny, kde vám připravím oblečení. Následně se vydáte na snídani s Jejím Proroctvem a panem Latresem a po té vás čeká prohlídka Whitolisu."

Samson zamrkal. Nečekal, že na něj hned po ránu bude vyvalen celý plán prakticky na celý den. Na něco takového potřeboval prvně vypít hrnek černé kávy, v tomhle případě extra silné. Nehodlal si ovšem stěžovat. I když měl v tomhle světě status „Jeho Veličenstva / vládce slunce / koho-čeho", nehodlal se chovat jako snob. To se raději nechá zadusit bramborami s rozmarýnem. Vylezl tedy z postele a následoval Malilena dlouhou chodbou do koupelny.

Sluha se zastavil přede dveřmi z matného skla, na kterém samozřejmě nechyběly ornamenty. „Račte dovnitř, Veličenstvo. Já vám zatím donesu oblečení." Malilen se uklonil a vykročil do nitra chodby.

Samson otevřel dveře a ztuhl. Naskytl se mu pohled na tmavá odhalená záda. Podle účesu ihned poznal, že se dívá na nahou Maeween. Ta se pootočila a podívala se mu přímo do očí.

„Můj Bože, omlouvám se!" vyhrkl a zavřel dveře. Ruku nechal na klice, protože se zkrátka sekl. Zvládl se pouze druhou rukou praštit do obličeje. Nepochyboval, že zrudl až za ušima.

Zpoza dveří se ozval tichý smích. Za matným sklem rozpoznal Maeweeninu siluetu. Natáhla se po klice a Samson tak dal rychle svou ruku pryč.

Když otevřela dveře, usmívala se. V tmavě hnědých očích pobavení. Měla na sobě zlatý župan převázaný páskem.

„Vážně se moc omlouvám. Netušil jsem, že jste uvnitř," spustil ihned.

„U slunce, Vaše Veličenstvo, nic se neděje," zasmála se zvonivě. „Malilen vám nejspíš zapomněl říct, že budeme koupelnu sdílet. Jelikož se musíme skrývat, nemůžeme si dovolit větší prostory a luxus, který si Vaše Veličenstvo zaslouží."

Samson konec věty pořádně neslyšel, jelikož se zarazil nad prostředkem. „Musíte se skrývat?"

Pobavení s Maeweeniných očí zmizelo. „Sluncežel."

„To souvisí se... Zimním králem, že?"

„Po tom, co si pro sebe získala trůn jeho matka, všechny sluneční kulty byly zakázány. Některé se rozpadly, jiné se musely začít schovávat. Mnohé ale takové štěstí neměly. Včetně našeho."

Samson zatnul čelisti. „Co se stalo s vašim kultem?"

Maeween sklopila hlavu a pevně v obou rukou sevřela proužek županu. „Pomohl poslednímu slunečnímu králi v útěku," těžce polkla. „Přežili pouze dva členové – má matka a matka Latrese. K nim... se už dostal Zimní tyran." Měla na krajíčku a Samsona bolelo Maeween takto vidět. Přijít tak rychle o matku, vést kult, mít prorocký dar – Maeween toho měla na ramenou příliš hodně. Při tom se snažila o své členy starat, jak nejlépe dokázala – nepochyboval o tom. A teď se ke všem jejím problémům přidal ještě on. A co teprve Latres, kterému bylo v deset?

Samson si ihned vyčítal své pochybnosti z minulého večera. Jak se mohl vzpírat jim pomoct, když zcela zřejmě trpěli více než kdy trpěl on?

„Upřímnou soustrast," zašeptal. „Nevím, jaké to je – přijít o blízkého člověka podobným způsobem –, ale vím, že nikdo si takovou zkušenost nezaslouží. Je to příliš kruté."

Maeween na něj pohlédla jako na paprsek naděje. Chvíli mlčela a pak ne-li zbožně zašeptala: „Slova pravého krále."

Samson od ní odvrátil pohled. Měl pocit, že její slova překroutila smysl toho, co řekl, ale... Vlastně to tak bylo – řekl ta slova jako člověk člověku, ne jako král svému poddanému.

„Vaše Proroctvo!" ozvalo se vedle nich.

Samson a Maeween pohlédli na Malilena, který v rukou držel složenou kupičku oblečení. Tvářil se naprosto šokovaně. Nevěděl přeci, že Maeween byla celou dobu v koupelně.

„U všemocného slunce, moc se vám omlouvám!" vyhrkl a kdyby nedržel oblečení, tak by nejspíš padl na kolena a uklonil by se až k zemi. Takhle aspoň sklonil hlavu co nejvíc ke své hrudi.

„Malilene, nic se neděje," řekla Maeween pobaveně. I když měla na rtech jemný úsměv, Samson stejně viděl zbytky zármutku v jejích očích. „Nevěděl jsi, že jsem tu byla. Všechno je v pořádku."

„Příště budu obezřetnější, Vaše Proroctvo!" vyčetl si Malilen, který stále stál se skloněnou hlavou.

„Spíš já za tebou příště pošlu Raiv, aby tě informovala," řekla a podívala se zpátky na Samsona. „Vaše Veličenstvo, sejdeme se u snídaně," nepatrně se uklonila a vykročila na opačnou stranu do nitra chodby.

Bože, den teprve začal a Samson se už stal součástí trapné chvilky, tragédie a nedorozumění. Měl tudíž menší motivaci se těšit na zbytek dne.

***

Pozn. autorky: Doufám, že překvápko bylo efektivní :D Radosti tím ale nekončí – již příští týden (20. 12.) můžete očekávat další kapitolu a aby toho nebylo málo, 24. 12. budou zveřejněny rovnou tři kapitoly! Tak snad jsem vás nalákala a doufám, že se na další čtení budete těšit! 

Vaše AnnieMirai