Bylo divné snídat s myšlenkou, že jdou hned po jídle do klubu. Maeween vedle něj seděla s účesem v podobě koruny z dredů, stříbrným topem s širokým límcem a dlouhé černé sukně. Zřejmě vybírala oblečení tak, aby k sobě ladili. Na rozdíl od něj ale měla na tvářích trošku zlatých třpytek a jak Samson pochopil, zlatá nejspíš nebyla barvou, kterou by kdokoliv z následovníků filozofie zimy chtěl vidět. Ve tmě klubu ji ovšem nebude možné postřehnout.

Latres se prvně vztekal kvůli tomu, že nepojedou do hračkářství, ale následně se důvod jeho špatné nálady změnil, když se dozvěděl, že Samson a Maeween jdou do klubu bez něj.

„Jeho Veličenstvu je přeci dvacet!" namítl najednou a nafoukl tváře. Samsonovi znovu připomínal zlatovlasého křečka. „Mně je třicet, takže jsem starší!"

Maeween jen povzdechla a zavrtěla hlavou, ačkoli Latresův argument ji pobavil, vzhledem k tomu, že se nepatrně usmívala.

Po snídani si pro Latrese přišla Maeweenina služka Raiv, aby ho mohla odvést se učit. Když pak šli Samson a Maeween ke schodům do klubu, Samsona napadlo se zeptat na výuku.

„Do šestatřiceti let se děti učí doma." Samson si rychle zdejší roky přepočítal – dvanáct. „Můžou je učit rodiče, ale zpravidla mají učitelku."

„A co socializace? Pro děti je přeci podstatné trávit čas s jinými dětmi."

„Děti zpravidla rostou v komunitě. Třeba děti, které bydlí v jednom činžovním domě, tráví čas spolu. Děti aristokratů tráví čas ve čtvrti aristokratů. Stejně jsou na tom děti z chudinské čtvrti. Ani jedna skupinka se ale neohraničuje jedním prostorem. Občas podnikají výlety do hor Dasvanu nebo do hor Malých snů. Někdy je pouští i do Královských zahrad, ačkoli jsem dlouho neslyšela, že by tam mohly trávit čas jako kdysi."

Ačkoli se Samson chtěl zeptat, zdali to má na ně opravdu dobrý vliv – podle Maeweeniných slov se totiž skupiny mezi sebou nemísily, což nebylo moc dobré –, raději se rozhodl mlčet. Zase cítil jakýsi nátlak; sotva patrný z Maeweeniných posledních slov.

Klub je přivítal svou nezaměnitelnou atmosférou bezstarostnosti, radosti, pohody a uvolnění. Z repráků (asi? Samson vlastně ani nevěděl, odkud hudba hraje) se ozývala písnička v níž se objevovala slova „to je mé motto" připomínající filozofie jednotlivých magií.

„Pojďte," řekla Maeween nahlas, aby ji Samson přes tu hudbu slyšel, a vzala ho za ruku. Nechal se ochotně vést, jelikož ji nechtěl v tom davu ztratit.

Sešli po schodech do přízemí a prvně se odebrali k baru, kde Maeween objednala dva podivné neonové nápoje žluté barvy. Samson se na tekutý neon díval celkem nedůvěřivě, ale když viděl, s jakým potěšením ho Maeween pije, lokl si. Byla to kombinace něčeho, co se podobalo extrasladkému džusu s nepatrnou příměsí alkoholu. Sladkost se brzy jakoby rozpustila a zanechala po sobě chuť pomerančů. Nic podobného Samson doposud nepil a ačkoli nebyl zapáleným milovníkem sladkého, chutnalo mu. Maeween na něj skrze hluk hudby křikla, že kdyby chtěl něco méně sladkého, stačí říct. Když odmítl, potáhla ho na taneční parket.

Mezi vlnícími se těly ztratil Samson pojem o čase. Hudba z něj prakticky vytáhla všechny myšlenky, takže si připadal, že je zpátky ve svém světě. Jen kdyby před ním byla Matylda nebo někdo z jeho přátel (třeba David) a ne Maeween, tak by všechno bylo věrohodné. Jenže představa Matyldy po chvíli zmizela v nenávratnu. Viděl jen dívku tmavé pleti.

Neskutečně se změnila. Její pohyby byly ladné, promyšlené, při tom uvolněné. Vypadala jako někdo, kdo půjde z tanečního parketu rovnou před celou radu, aby mohl přednést nové idee. Nebo jako bojovnice, která měla za chvíli vyrazit kouzlit na pole boje, aby se bila za správnou věc. Samson se divil, že někdo může působit tak nespoutaně a zároveň sebraně. Bylo mu jasné, že je Maeween starší tak o dva, o tři roky, ale nenapadlo ho, že bude působit dospěle a hravě. Zkrátka, nepodobala se těm dívkám, které doposud poznal.

Položila mu ruce na ramena, pohybovala se v bocích a se zavřenýma očima zakláněla hlavu. Třpytky na jejích tvářích v blikavém bílém světle zářily jako tajemství vystavené všem na odiv, aniž by ho někdo doopravdy viděl. Samsonovi to přišlo jako výsměch Zimnímu tyranovi, jeho vojákům, jeho čistce, matce, zimě.

Na chvíli se ho zmocnilo přání uchopit někde uvnitř sebe rodící se magii a s její pomocí ihned rozmrazit všechny ledy jenom pro Maeween. Dokázal si představit, jak velkou radost by jí to udělalo. Dávala do kultu tolik; tolik se snažila i pro něj. Chtěl jí to nějak oplatit.

Zarazil se. Něco tu nesedělo. Konkrétně to byla Maeweenina tvář na jeho; její tělo, které cítil na tom svém.

Obalila ho její sladká vůně. Omamovala smysly, stejně jako sladký nápoj podobně medu zanechávajícím pachuť exotického ovoce.

Než ji od sebe stihl odstrčit, její teplé rty si našly jeho. Pocítil i její zkoumající jazyk, který byl pro Samsona poslední kapkou.

Nehledě na tlačící se dav kolem, ji od sebe odstrčil a otřel si pusu. Chvíli mrkal, jelikož měl pocit, že má před očima nějakou clonu. Mlha v hlavě naštěstí mizela. Musel si ale jít někam na chvíli sednout. Nejlépe někam, kde nebude Maeween a lidi. Napadlo ho jediné místo – nahoře na balkóně, kde se nacházel vchod do kultu. Muži, co tam stáli ho určitě pustí a on bude mít chvíli času se vzpamatovat.

Chtěl vodu, ale nemohl se odhodlat jít k baru. Prodíral se tedy skrze dav – lhostejný k tomu, zdali ho Maeween následuje – a vyšlapal shody na balkón. Po tom, co ho pustili, se svalil na gauč. Chtěl si promnout oči, ale včas si vzpomněl na řasenku a stíny. Trošku ho po podráždilo, ale navzdory tomu se tiše zasmál.

Brzy nehledě na hluk slyšel kroky na schodech, které nepochybně patřily Maeween.

Opřel lokty o kolena a pozvedl oči, aby na ni viděl. Vypadala trošku rozhozeně, když se na něj podívala. Samsona by mohlo napadnout, že i ona sama se stala „obětí" účinku toho nápoje (nepochyboval totiž, že barmanovi nařídila do něj něco nalít nebo nasypat), ale jelikož byla majitelkou klubu, silně o tom pochyboval.

Samson poklepal na místo vedle sebe, aby se posadila. Nechtěl, aby na sebe řvali přes hudbu.

Maeween se napjala. Vypadala tak, jak ji ještě nepoznal – ztraceně, nejistě, skoro jako malá holka. Buďto to, co viděl dole, byla přetvářka, nebo vliv toho koktejlu či co to bylo.

„Co bylo v tom nápoji?" zeptal se jí přímo. Výčitka v jeho hlase byla sotva patrná, ale věděl, že někdo jako Maeween ji tam určitě uslyší.

„Pouze Dimitta." I její hlas se změnil. Bylo v něm něco, co se podobalo kajícnosti, ale Samson si nebyl jistý úplně, vzhledem k účinkům té látky.

„Co je to?"

„Stimulant, o kterém jsem vám říkala."

„Stimulant nenavozuje city, které jsem nikdy neměl," řekl přímo.

Maeween se vedle něj nepatrně napjala, ale nic neřekla, čímž jen zdůraznila svou vinu. Nebylo vlastně ani podstatné, jestli mu do nápoje nechala nasypat něco jiného. Nasypala – to bylo to nejpodstatnější.

„Myslím si, že si už půjdu lehnout." Neměl náladu ani chuť teď nic řešit. Tanec aspoň v jednom zabral – byl unavený a chtělo se mu spát. Nepochyboval, že jakmile se jeho hlava setká s polštářem, usne.

Nečekal na Maeweeninu odpověď. Prostě odešel. Naštěstí si už stihl zapamatovat cestu od klubu do něčeho, co pro zatím nazýval svým pokojem. Prvně ale zamířil do koupelny, kde si umyl obličej. Drhnutím se zbavil řasenky u stínů.

Měl si vzít pyžamo. Úplně na něj zapomněl.

Když chtěl odejít, začala se mu točit hlava. Raději se proto usadil na zem a opřel se o stěnu. Musel počkat, než účinek drogy pomine. Mezi tím uvažoval nad tím, proč se mu z jejího vlivu vůbec podařilo vymanit. Maeween řekl, že ta látka navozuje pocity, které neměl, což byla pravda. Ano, obdivoval Maeween za to všechno, co zvládala a čím si prošla, ale aby se chtěl poddat magii a snést jí modré z nebe? To v žádném případě. Nejraději by svou magii přenechal někomu jinému. To by pak mělo za následek, že by se Maeweenina pozornost přesunula jinam, což by uvítal s otevřenou náručí. Proč ale zrovna tyhle pocity? Odpověď se nabízela sama – nejspíš chtěla, aby v ní spatřoval důvod zůstat v Glaceře; aby se do ní zamiloval.

Zavřel na chvíli oči a pomyslel na Matyldu. Ta by něco takového neudělala. Jenže tichý hlásek se ho zeptal: jsi si jistý? Kdybys byl její jedinou šancí na záchranu Kultu – celé země –, myslíš, že by tě nepřiměla se do ní zamilovat?

Otevřel oči. Nezlobil se na Maeween. Ani když udělala, co udělala. Jen mu to bylo nepříjemné. Zároveň jí rozuměl. Zároveň ho trošku trápilo, že ji a Kult Mírného slunce zklame, když po poražení Zimního tyrana řekne, že odchází.

Nebyl si jistý, jak dlouho seděl na zemi, ale když se mu zdálo, že se mu hlava konečně přestala točit a že už přemýšlí o něco jasněji, postavil se, aby si došel pro věci na převlečení.

Na chodbě uviděl, jak Raiv vede Latrese směrem k místnosti s velkým kruhovým stolem. Napadlo ho, že za chlapcem doběhne, zeptá se, jak se měl, a zároveň mu popřeje dobrou noc (i když třeba mohl být ještě den – Samson vážně ztratil pojem o čase). Běžet se mu ale zrovna po několika hodinách tance nechtělo, proto jen rychle vykročil.

Než se dostal do místnosti-rozcestí s menším skleněnám stolkem a krásným lustrem, všiml si, že za dveřmi s velkým kruhovým stolem v podobě slunce je nějak moc lidí a vzhledem k tomu, že nevečeřeli, šlo zřejmě o poradu. To ho zmátlo. Tak nějak očekával, že se případné porady zúčastní taky. Možná za ním poslali Malilena, který ho teď hledal po celém podzemním sídle.

Samson tedy vykročil ke dveřím, aby mohl ohlásit svou přítomnost, když zaslechl: „Jedná se o Jeho Veličenstvo." Ztuhl na místě s rukou nad klikou.

„Vaše Proroctvo, nepočkáme na Relivana?"

„Ten se určitě brzy připojí. Začneme bez něj," řekla Maeween pevně. „Svolala jsem vás, abych vám pověděla, že můj dnešní plán byl... neúspěšný."

Nevěřícné zalapání po dechu.

„Nevím, jestli barman přidal do nápoje málo Dimitty nebo zdali nemá Jeho Veličenstvo imunitu, ale v každém případě se mi ho k sobě nepodařilo připoutat naplno. Ještě stále se chce vrátit do svého světa. Vidím mu to na očích," povzdechla nešťastně.

„Udělala jste toho velmi mnoho, Vaše Proroctvo," hlas patřil muži s monoklem. „Možná teď je na čase na něj moc netlačit, dát mu prostor. Jeho Veličenstvo si potřebuje na náš svět a na naše zákony zvyknout. Za tyto tři dny toho na něj bylo mnoho, zvláště když se k tomu přičte událost u Větších doků."

Ozvalo se souhlasné zamručení.

„Jenže jeho magie roste. Kromě toho jsem měla vidinu. Do měsíce se sluneční magie projeví v plné míře." Hlas Maeween zněl tak jistě... Vůbec se nepodobal hlasu dívky, která chvíli pochybovala o své vidině a kterou musela chlácholit modrovlasá členka kultu. „Musíme jednat rychle."

„I tak se snažíte, Vaše Proroctvo – ten incident v koupelně... Tvrzení, že jsme hledali vládce jinde..."

S každým dalším slovem Samson bledl víc a víc. Většina z toho... byla lež? Nikdy nehledali jiného vládce slunce? A to, co se stalo v koupelně, bylo pokusem ho svést?

„Nerozumím tomu," řekla nakonec Maeween s rezignací v hlase. Bylo tak jednoduché si představit, jak zrovna hladila Latrese po vlasech. „Sluneční vládci byli známí tím, že byli mocichtiví. Jeho Veličenstvo ovšem takový není. Chce se vrátit nehledě na moc, nehledě na naši věrnost a nehledě na... mě."

„Nechce, abychom byli rodina?" ozval se najednou Latres. „Nechce být jako můj táta?"

Samsona bodlo u srdce. Velmi silně. Natolik, že musel udělat několik kroků zpátky, dokud nenarazil na stolek za sebou, na kterém zrovna velmi nevhodně stála váza. Nestihl ji chytit.

Někdo jiný ano.

„Veličenstvo?" pronesl Relivan tlumeně a mezi obočím se mu vytvořila zmatená a ustaraná vráska.

Samson se na něj zadíval v šoku.

Relivan byl členem kultu. Teď všem půjde vyslepičit, že je Samson slyšel, i když ani nevěděl, o čem přesně se bavili. Jenže na obličeji léčitele se překvapivě objevilo pochopení a odhodlání.

„Musíte pryč," řekl tiše.

Samson se zmohl pouze na nevěřícné přikývnutí.

„Pomůžu vám," dodal Relivan a v další chvíli ho už vedl směrem ke schodům. Tam mu pomohl do kožichu a pokračovali ve své cestě.

Muži hlídající VIP balkón je pustili – věděli o koho jde a nevypadalo to, že by byli nějak zmateni tím, že Jeho Veličenstvo jde jenom s šoférem bez Jejího Proroctva. V tu chvíli to ale bylo poslední věcí, která Samsona trápila. Chtěl se jen dostat pryč; co nejdál od těch lží.

Když se ocitli venku, bylo to poprvé, kdy zastal noc v tomhle světě. Dlouho se tím ovšem nezaobíral. Relivan mu totiž něco řekl – nejspíš něco na způsob počkejte tady – a hned zase zmizel ve Winteře. Samsona ale pohltila obava, že se možná šel vrátit za Maeween. V tu chvíli nemohl uvažovat logicky, proto si přes hlavu přehodil kožešinovou kapuci a přeběhl na druhou stranu ulice, aby se skryl v davu.

Nevěděl, kam jde. Potřeboval se prostě dostat pryč. Jenže asi po hodině, možná po dvou, si uvědomil, že stále nepřemýšlel moc jasně.

„Zatracená droga," pronesl skrze o sebe drkotající zuby. Neměl se chovat tak spontánně. Kam měl totiž teď jít? Vždyť tady nikoho neznal, neměl ani peníze! Nejspíš měl počkat na Relivana. Určitě šel jenom pro auto, ale Samsonova paranoia mu našeptala něco jiného a přiměla ho utéct naprosto zbytečně. Teď mu nezbývalo nic jiného než se potloukat nočními ulicemi Whitolisu v naději, že bude moct zalézt někam do tepla a prostě jednoduše přežít. Dál zatím myslet nechtěl.

Chvíli zvažoval možnost návratu do klubu; možná ho Relivan zrovna hledal; možná jen špatně pochopil to, co Maeween řekla, jenže ulice byly tak neznámé, že Samson ani nevěděl, v jaké části města se nachází.

Když uviděl, jak zpoza rohu na opačné straně vypochodovala asi skupinka šesti zimních vojáků s puškami, pro jistotu sklopil hlavu a pokusil se ještě více ztratit v kožichu. Nemyslel si, že ho hledají; vlastně to bylo nelogické, ale čím méně pozornosti poutal, tím lépe. Musel obejít jeden celý blok, jelikož se nějaká další skupinka vojáků zastavila uprostřed ulice a na něco se vyptávala mladého páru a Samson se vážně snažil nemyslet na to, že to s ním nemá co do činění.

Po nějaké době začal rozpoznávat malé domečky postavené na sobě – mířil přímo k chudinské čtvrti. Možná tam by mohl najít nějaký nocleh. Zároveň by ho složité cesty schovaly před zraky zimních vojáků. Třeba vážně byl jen zbytečně paranoidní, ale jeho obavy byly nejspíš zesílené drogou. Do rána už bude v pořádku.

Když vcházel do chudinské čtvrti, slíbil si, že nebude chodit příliš daleko, aby pak našel cestu do ulic Whitolisu. Jenže tam, kde si myslel, že zabočil doleva, se ocitl úplně jinde než očekával. V záchvatu tiché paniky se zkusil vrátit zpátky k východu ze čtvrti, ale už ho nedokázal najít. A co hůř – ruce mu mrzly stejně jako prsty na nohou. Chvíli se mu zdálo, že ho kožich už nehřeje vůbec. Kde byla jeho sluneční magie, když ji potřeboval? Mohla se mu takhle mstít?

V hrudi se mu něco napjalo. Byl to známý pocit, trošku konejšivý, ale Samson to svedl na drogu. Bylo iracionální se takto cítit uprostřed úzkých uliček chudinské čtvrti se zmrzlými končetinami a nosem. Nebo to nemusela ani být droga – ze zimy už mu začalo hrabat, zvláště když spatřil nějakou šmouhu, co se pohybovala po střechách jednotlivých řad na sebe postavených domečků. V jednu chvíli byla ta šmouha natolik reálná, že se rozběhl. Brzy ho ale začalo píchat v plicích. Studený vzduch mu skoro rozdíral vnitřnosti a srdce ten nápor nezvládalo. Už před tím mělo problém zahřívat tělo a teď mělo ještě rychleji pumpovat krev, aby se kyslík dostal tam, kam potřeboval.

Samson měl strach. Bylo to poprvé, kdy se tak neskutečně bál. Ten pocit dodatečně zesilovalo vědomí, že se ani nenacházel ve svém světě. Prostě tu zemře, zatímco ho budou jeho milovaní a blízcí pohřešovat. Nikdy se nedozví, co se s ním stalo. Nikdy se nedozví, že ho nazývali králem.

Samson si v té tmě nevšiml staršího muže, do kterého vrazil. Oba tak skončili s bolestným zaúpěním na zemi. Jemu mezi tím sletěla kožešinová kapuce. Oči se zlatými jiskrami si proto velmi jednoduše připoutaly pozornost muže, který si na nos nasadil brýle v obroučce.

„U všech magií, to jste vy!" vyřkl najednou, když poznal Samsonovu tvář.

Samson udýchaně a zmateně zamrkal. Točila se mu hlava. Vlastně ho bolela. Pak už viděl jen temnotu, do které se celkem s potěšením propadl.