U stolu zavládlo dlouhé ticho. Princ Daniel i Garnet zůstaly zamrznuty na místě a jen hleděly do smějící se Arinovi tváře.

„Ehm," odkašlala si, „to vám taky budu muset odmítnout pánové." Nervózně položila pohár s vodou.

„Jak to?" Otázka, která patří ke každé takové situaci.

Dokonce se i Sora k Daniel obrátil i tělem.

Cítila, jak jí hrdlo vyschlo. Stačil jeden pohled na jejího rádce a věděla, že jestli dřív nebo později něco neřekne, zavládne chaos způsobený omylem Dimitrijem.

Nadechla se.

„Ach ano! Málem jsem zapomněl!" Hlas hučícího vodopádu prolomil ledy velkého napětí. Colin se plácl do čela, jako by si teď vzpomněl. „Moje sestra musí mít stráž u dveří, jinak neusne."

Opřel se, dal si ruce za hlavu a s úsměvem, který se dal přirovnat jedině ďáblu, hleděl na prince Daniela.

Mizera. Cítila, jak si zarývá své nehty do kůže své dlaně, měla co dělat, aby se udržela. Proč to pro umučené děláš? Bavíš se? Vypadá to, jako bys to měl naplánované nejmíň rok dopředu.

„Aha," pochopil Arin, „v tom případě tě nebudu dále nutit, snad se nám poštěstí jindy.

Doufám, že nikdy. Pomyslela si Daniel a pak se s Garnet konečně postavily a chystaly se odejít. Jak to udělaly, oba rytíři vstali též a věnovali Garnet krátkou úklonu.

„Dobře se vyspěte Vaše Výsosti." I když Arin mluvil potichu. Daniel se neubránila podívat se kolem sebe a krátce na něj zlostně syknout.

Už aby to skončilo.

„Děkuji," princezna udělala malé pukrle.

„Mám jít s vámi také?" ozval se Dimitrij.

„Ne!" Daniel zavrtěla hlavou a zastavila svého rádce. „Užijte si lázně a dejte pozor, ať to nepřeženete s pitím. Kdo ví, kdy někteří z vás uvidí zelenookou dlouhovlasou krásku s alabastrovým tělem." Jinými slovy, hlídej Colina ať nevletí do nějaké dívčí sekce.

Muži se na to zmateně zatvářili, krom Colina ten spíše zrudl, ale to už Daniel bylo jedno.

Teď už jen otočka na podpatku a rychle do pokoje.

Pár schodů a...

„To je naposled, co jsem se nechala přemluvit Dracmaedownskými!" Daniel udeřila pěstí do stěny co mohla. A zároveň toho litovala, jelikož jí ruka začala brnět a otékat. „Kruci." Zasupěla a sedla si na postel.

„Neměla by ses takhle rozčilovat, akorát si ublížíš." Garnet si sedla vedla ní a vzala jí její zraněnou ruku. Na rozdíl od Daniel teplých dlaní ona je měla jako led.

„Neuklidňovala jsem tě před tím já?" Jak rychle se dokáží věci změnit. Věnovala princezně lehký úsměv a vzdychla, zatřepajíc rukou, aby jí Garnet pustila. „Já se takhle nerozčiluji. - Normálně." Dodala po krátké odmlce. „Jen s vámi jsem vždy taková, taková..." Vybavila si, jak poprvé na ně křičela na Fulkově pohřbu. Jak jim vyčítala, že nemůže být normální, jak proklínala jejich otce.

„Promiň," řekla nakonec se skleslým obličejem. Namísto dalšího povídání na tohle téma si rozpustila vlasy a nechala krátké havraní prameny projet mezi prsty. Aspoň něco. Na vousy se neopovážila sáhnout. Nebylo tu zrcadlo, a i lepidlo nechala u věcí v kočáře.

„Colin měl pravdu, měla si je delší." Jsou ti dva dvojčata, ale jeden je démon z hlubin a druhý anděl Garnet.

Zasmála se: „Ha, měla si vidět, jak matka reagovala, když jsem si je ostříhala víc. Takhle je můžu nosit sem tam rozpuštěné a být stále za muže." Znovu si je prohrábla.

I Daniel chyběl ten kus vlasů, o který přišla, ale něco za něco. Stejně jí pak zase narostou.

„No, je na čase jít spát." Daniel si začala sundávat vestu. Konečně se na chvilku odpočine od těch dřevěných vycpávek.

„Um," Garnet vypadala jako by si na něco vzpomněla.

****

Lázně ve vedlejším domě byly obrovské. Stěny vyskládané kachličkami, zdobené sloupy. A vůně vody a bylin. Zde si lze vybrat různé variace kúr. Ale pro širší veřejnost tu byla velká lázeň.

Spolu se šlechtici, princem a Dimitrijem se tu v horké vodě smáčelo spousta dalších mužů.

„Aaaah." Ulevil si Colin, když se celý ponořil. „Docela by mne zajímalo, kde berou tolik horké vody. Služebné mají co dělat nanosit do jedné kádě, když se chci umýt."

„No. Musí mít nejdříve napojený zdroj na stále tekoucí vodu, ať už to je pramen nebo řeka. Pak obrovské topné sudy, v niž se voda ohřívá a tlakem se vhání do potrubí po celém domě. Je to dost práce, ale i rychlý mechanismus."

„Páni, příteli, ty jsi nějaký učený." Arin plácl Dimitrije silně do zad, až málem rádce sebou plácl do vody.

„N-né. Jen trochu čtu." Snažil se mladík vybalancovat ránu.

„A s kým vůbec budeš bojovat." Soro se konečně ozval po dlouhé době, dívajíc se na Colina.

„Vsadím se, že se moc nikdy neusměješ." Začínal si ho dobírat princ.

„To musí být buď pořádně napitý nebo nesmí být kolem moc lidí. Pak se mu říká Mistr skála." I do něho si Arin plácl, ale se Sorovým svalnatým tělem to ani nepohnulo. „Tak teď však vážně. To budeš bojovat s ním?" ukázal na Dimitrije. „Možná může být dobrý v soutěži čtení a vědy, ale se zbraní...nevím nevím. Nevypadá, že by moc trénoval jako my tři."

Měl pravdu v porovnání Soro a Dimitrije, Dimitrij vypadal jako malá návnadová rybka, která byla určena k snědení velkým žralokem. Učence se však Arinova slova viditelně dotkla, chtěl okamžitě něco namítnout: „To-!"

„Ale ne, budu bojovat společně s princem." Mávl Colin rukou dovzduchu, jakovy odháněl ony myšlenky, že by bojoval s Dimitrijem.

Tenhle tupoun je opravdu na nervy, už chápu, proč má vždy Jeho Výsost nervy nadranc. Zaskřípal rádce zuby.

Arin i Soro se na sebe podívali.

„S jakým princem? Víte Vaše veličenstvo, že vy a váš společník nesmíte být nijak rodově spjatí." Odvážil se Arim namítnout.

„Vy jste ho opravdu nepoznali? Vždyť mu sloužíte." Na Colinovi tváři se objevil výsměšný úšklebek.

„Daniel." Soro to vyslovil až mrazivě.

„Vaše-! Coli-! Pane!" Dimitrij se zamračil na prince. Proč prozrazuje i jeho identitu, nabubřelec. Tohle by se Daniely nelíbilo

„On?" otevřel Arim ústa nevěřícně, „on je 'princ, co má rád ošklivky'? Myslel jsem, že bude vypadat ošklivě, slabě a zatím."

„To jste ho opravdu nikdy neviděli, že ho neznáte ani nepoznáte? Už podle jména, ne? Ale je pravda, že je stejně více v knihách než u meče."

„My osobně jsme se setkali jen s králem, prince jsme nikdy nespatřili, jen slyšeli, co se o něm povídá. A takové jméno má každý druhý. Navíc jsme mysleli, že i on je z Dracmaedownu." Arin i Soro se zdáli být velice překvapeni.

„Ale Vaše Výsosti, proč zrovna se chcete párovat s princem druhé země? Vsadil bych se, že u vás je spousta mnohem silnějších a udatnějších rytířů, kteří by jen prosili na kolenou bojovat po vašem boku. Nezdá se vám, že si tak pohoršujete k vítězství s tímhle princovským podivínem." Arin se svým smělým slovům zasmál, ale vzápětí přestal, když ho Colin popadl za rameno a přitáhl si ho velice blízko k sobě, že se jejich špičky nosu dotýkaly.

Soro se okamžitě přiřítil k Arinovi, aby svého přítele v meči chránil, ale Dimitrij mu zablokoval cestu. „Nech je mluvit." Zněl v ten moment stejně vážně jako Soro.

Rozhodně na sebe upozornili pohledy všech přítomných.

„Dávej si pozor!" Colin vypadal hrozivěji, a i jeho hlas zněl naštvaně, „tady mluvíš o svém princi a mém příteli, který mi zachránil i život. Nikomu jinému bych svůj život nesvěřil jenom jemu." Pustil ho.

„Dimitriji jdeme. Uvidíme se na turnaji pánové. A doufám, že s vaší porážkou." Colin se rozloučil, vylezl zlostně z vody a za ním i Dimitrij.

Nenamáhal se znovu oblékat celý. Nechtěl tu strávit už ani chvilku. Natáhl si jen kalhoty a zbytek si hodil přes rameno.

„Počkejte na mne pane!" Dlouhovlasému mladíkovi nic nezbývalo než to udělat tak jak princ. Jen kalhoty a zbytek, jak uzlíček si vzít do rukou.

„Princ podivín jasně, ať je." Mumlal si zlostně Colin.

„Pane!"

Jakoby rádce ani neslyšel. Šel rázně a rychleji a rychleji.

„Coline!"

„Co?!" Vykřikl zlostí a otočil se za svým jménem.

„Pane počkejte proboha, chápu i nechápu, že vás ten šlechtic naštval, ale kvůli tomu si nebudeme ničit zdraví." Ukázal na jejich holé hrudníky. Navíc je to i trochu tvoje vina, že o ni začal takhle mluvit.

„Začni se otužovat. Hostinec je hned vedle." Odsekl mu Colin, přesto zmírnil rychlost chůze, aby mu Dimitrij stačil.

Když šli po schodech do svého pokoje, Dimitrij se ozval znova: „Nečekal jsem, že Vás to tak vezme."

„A tebe to neurazilo. Já něco takového slyšet na sebe, už by ten muž byl na šibenici." Zamračil se. „Rytíři ke slávě, spíše jako rytíři do háje. Urážet ji takhle."

„Tohle slýchávám o princi Danielu na každém kroku. Předtím mi to vadilo, snažil jsem se ho bránit argumenty a bůh dosvědčí, že i nějaké bitky byly. Ale pak mi Jeho výsost zakázala to dělat. Prý s tím žije od narození, zvykl si a nijak mu to nevadí. Nemám prý zasahovat, když něco takového uslyším, to byl jeho rozkaz a já ho musím respektovat." Sklonil hlavu a pár mokrých vlasu mu spadlo do obličeje. „Nemuselo by to být, kdybyste neprozradil, kdo je." Dodal více potichu.

„Cs, je vidět, jak moc si sebe váží." Znovu princ odsekl a vzal za kliku pokoje.

„Vaše Výsosti?" Dimitrij to málem vykřikl.

Z Colinovi tváře rázem zmizel všechen vztek a přišel úšklebek. „Ale, ale, ale?"

Oba muži vešli dovnitř.

Daniel seděla na posteli blíže u okna s velkým vakem, kolem sebe měla poházené mužské oblečení. Když uviděla polonahé muže, rychle se otočila.

„Pro rány upálených zaživa. To je vám takové horko, že musíte chodit z lázní mokří a nazí!"

„Omlouvám se!" Dimitrij si okamžitě zakryl oblečením svoji hruď.

„Vždyť máme kalhoty?" Jakoby se ani nechumelilo Colin přešel blíže. „Navíc tohle má být náš pokoj a tohle je moje postel a moje věci. Jak já tohle mám chápat, že tu vidím dívku s vousy?"

Narážel na její rozpuštěné vlasy a košili bez vycpávek, která nezakrývala její ženskost.

„Je vidět, že jsi zase pil." Hlas se jí nikterak nezměnil. Začala se rychleji hrabat ve věcech. Jen si vak přitiskla více k hrudi, aby ji zakryl. „Tvá sestra si k tobě dala noční košili, jsem tu, abych ji jí přinesla, nic víc, nic míň."

„Navíc to je má postel," ozval se Dimitrij, konečně probraný z překvapení„a i mé věci, jak koukám. Myslím, že jste vzal špatný vak pane."

„Hups, promiň Dimitriji."

Rychle vstala, a přitom botou šlápla na Colinovu nohu.

„Au!"

„Promiň. Lháři."

„Nemám pocit, že se omlouváš."

Daniel nijak nereagovala. Naopak jen jeho směrem nastavila ruku. „Košili."

„Cs." Princ odhodil svoje věci z lázní na svou pravou postel a vytáhl z ní svůj vak. Garnetina košile byla hned navrchu. „Na." Hodil to prudce po ní.

„Hej!" Košile trefila Danielin obličej, že musela zavřít oči a udělat krok zpět, přitom klopýtla o svou nohu a trochu zavrávorala.

„Pane!"

Uslyšela Dimitrije.

Sice to nebyl, žádný hrozící pádu, ale něčí ruce si ji přitáhly a teď byla v objetí dotýkajíc se svým hrudníkem druhého hrudníku. Dělící je jen tenká vrstva košile.

Dlouhé vlasy ji zašimraly na nose.

„Jste v pořádku pane?"

„Dimitriji!" Odstrčila ho. Okamžitě sklonila tvář, ale nezabránila rudé barvě, která naplňovala její tváře.

No tak Daniel tohle ne, jsi muž! Tohle muži nedělají.

„Děkuji." Řekla do prostoru a rychle otevřela dveře, ještě na chvilku se zastavila a prozkoumala situaci. „Dobrou noc. "

Zmizela se zabouchnutím.

Dimitrij jen nechápavě sledoval její reakci a s bouchnutím dveří nadskočil. Pak se otočil na zaraženého Colina. 

„Udělal jsem něco co se Jeho výsosti nelíbilo?" zněl jako smutné ztracené štěně.

„Jo." Colin mněl znovu naštvaný hlas a otočil se k rádci zády. 

Po zbytek noci bylo v mužském pokoji, velmi tiché napětí.