„Dimitriji, jestli něco zkusíš na mou sestru, tak..."

„Utrhneš mu ruce, pošleš ho na galeje, uděláš mu cejch na celý obličej a necháš ho sníst červy."

Daniel protočila oči k nebi. „Tohle slýchám od tebe pokaždé, když nasedá do kočáru. Ani se mnou jsi takový nebyl, a to jsem si měl tvou sestru brát."

„Ty..." Colin chtěl vymyslet něco co by Daniel zabránilo v úšklebku, ale nakonec se musel spokojit, jen s jedním možným. „Ty jsi něco jiného."

A úšklebek byl. „Tenkrát ne."

„Příště raději vezmi sebou opravdu chlapa, co umí jezdit nebo tenhle taky nosí vycpávky a falešné vousy?"

„Já JSEM CHLAP a umím jezdit na koni. Ale sám princ Daniel trval na tom, abych ochraňoval Její výsost princeznu v kočáře." Dimitrij skákal na Colinovo jedovaté provokování, jako žába na škorpióna.

„No nevím, moc mužů nemá tak dlouhé vlasy. A ani vousy nemáš, i když by ti měli už růst. A svaly...kde?"

„Jsem sice spíše muž knih a vědy, ale svou mužnost, sílu a odhodlanost vám klidně ukážu teď a tady!"

„Dimitriji raději ho ignoruj. Myslím, že v souboji s ním bys možná ukázal svou mužnost, ale za to by si zaplatil bolestí a zlomeninami." Utlumila ho Daniel i když jí samotnou překvapilo, jak prudce se její rádce zachoval.

Colin se před nimi na koni jen více napřímil. „Jestli myslel teda souboj..." Zamrmlal.

„Cože?" Nepochopila.

„To pochopí jen opravdoví muži."

„Ale na druhou stranu proto mě potřebuje. On má svaly, ale já mám mozek, který mu chybí." Pokračoval Dimitrij.

„Cha, a jak si myslíš, že ten tvůj mozek ti přesně pomůže vyhrát souboj na ostří meče, nebo při klání?" Princ se musel trochu pootočit, aby na ně dozadu viděl.

„Znáš David a Goliáš?"

„To je co? Pohádka od tvé chůvy?"

„To je pravda, že malý a slabý dokáže vyhrát nad velkým a silným i s pomocí kamínku a praku."

„Vždyť říkám pohádka."

Povzdechla si. Nechtěla to dál poslouchat, jak se dva dospělí muži škádlí jako děti. Tvé království jsme taky obelstili za pomocí vycpávky a vousů. Pomyslela si a pobídla koně, aby trochu přidal v chůzi.

Do hlavního města Portu zbývali ještě dva dny cesty, která vedla přes dvě města, kde bylo možno si odpočinout. První bylo Vélovo město, známé jako nejjižnější město Rosewallu. Díky obchodům s vedlejší zemí zde vzniklo něco jako přístaviště pro obchodníky, plné hostinců a různých ubytoven.

Vůně pečených selat se na ulici prala s drahými voňavkami a směsí odpadů.

„Lidé se zbláznili." Uniklo Daniel z úst, když viděla tu spoustu lidí. Vypadá to tu jako, když nás vítali v Dracmaedownu.

Koně by se jen tak tak stačili prodrat davem, ale kočár nikoli.

„Budeme muset nechat kočár a koně před branami. Kočí a dva strážní by měli ohlídat naše věci." Zhodnotil Colin a sesedl.

„Dobře." Souhlasila. podala uzdu jednomu z jezdců z Colinovi a Garnetiny družiny.

Mezitím Colin stačil zaklepat na dveře kočáru.

„Vystupovat panstvo. Je načase zvednout své spodničky a jít po svých."

„Takhle byste princi Coline neměl mluvit s vaší sestrou."

„Ale já nemluvil k ní." Ušklíbl se mladík a poodstoupil, aby mohl Dimitrij vystoupit a pomoct Garnet ven.

„Už mě začínalo bolet celé tělo a oči, jak jsem pořád četla." Protřela si jemně oční koutky.

„Ty sis vzala knihu?" Pokrčil Colin čelo, jak si snažil vzpomenout.

„Dimitrij mi ji dal, Básně o Télii, krásné královně."

„Neznám."

„To, protože málo čteš." Neodpustila si tentokrát Daniel a nabídla Garnet ruku.

„Nebude moc dobré, když se budeme reprezentovat tak jak jsme Vaše výsosti." Dimitrij se rozhlédl kolem sebe.

„V tom případě mě tak neoslovuj." Sykla.

„Co třeba, kdybychom byli výprava dvou šlechticů, kteří chtějí zkusit své štěstí na turnaji." Okamžitě navrhl Colin a podíval se s nadějí na Daniel.

„To zní dobře." Přikývla. „A já s Garnet budeme mladí novomanželé, kteří si chtějí touto zábavou zpříjemnit líbánky.

Garnet při Danieliných slovech se trochu začervenala a sklonila oči.

„A proč byste vy dva měli být manželé?" Dracmaedowský princ čekal spíše jinačejší reakci.

„Přesně na to jsem se chtěl taky zeptat. " Přidal se rádce.

„Protože manželé mají společný pokoj a Garnet nemůže spát sama a já... já nechci spát s vámi." Odpověděla chladně a vykročila.

Hostinec, který jim lidé doporučili byl přímo v centru města. Dostat se tam bylo asi největší utrpení pro mladou princeznu, které v tom davu neustále někdo šlapal na šaty.

„Jéj." Zabalancovala, když jí zase někdo šlápl na lem.

„Dávej pozor." Zmáčkla ji Daniel více ruku. A usmála se na ní.

„Dimitriji pojď mi s ní pomoc. Colin zvládne prorazit cestu."

„Jak si přejete Vaše-"

„Cts!" Sykla.

„Eeeeh. Pane." A vzal Garnet za druhou ruku.

Hostinskému se rozzářila tvář, když uviděl další hosty.

„Jen pojďte, pojďte dál. " Mával rukou na rozhlížejícího se Colina. „To jsou k nám družina. Odkud pak jste?"

„Chceme tu jen přespat zítra zase vyrážíme na cestu. Máte tu dva volné pokoje?" Princ ignoroval veškeré otázky a šel přímo na věc.

„Mám, mám." Přitakal hostinský. „Jen se obávám, že v jednom z nich nemám dost postelí. " Znovu si zkontroloval počet mužů a ženy. „Většinou jsou totiž lůžka po jednom nebo po dvou. Když ale počkáte, jsem schopen zařídit, aby jednu postel přenesli."

„Není potřeba." Vložila se do toho Daniel a přešla ke Colinovi. „Stačí nám dva dvoulůžkové pokoje. Zde pro mého švagra a jeho přítele a pro mne a mou choť." Mávla ke vchodu, kde stál Dimitrij s Garnet.

„Ohhh. Tak v tom případě, vše bude v pořádku." Usmál se muž a vytáhl dva velké kovové klíče a zavolal si k ruce rudovlasou, pihatou děvečku, aby ukázala pokoje.

Pokoje měli nedaleko od sebe. Garnet a Daniel byl na konci chodby a Colinův a Dimitrije jen o tři dveře blíž ke schodům.

„Bohužel samotnou koupel zde neposkytujeme. Mohu vám ale doporučit lázně ve vedlejší budově, kde je možnost se vykoupat i v soukromé místnosti." Odpověděla děvečka na Danielinu otázku o koupeli.

„Děkuji, já raději preferuji koupel na pokoji." Usmála se a zavřela dveře. I když už ani tím pokojem si nejsem jistá. Vybavila si vzpomínku z hostince U Zlatého lva a okamžitě zavrtěla hlavou.

„Děje se něco?" Zeptala se starostlivě Garnet, kdy ji takhle viděla.

„Ale nic jen jsem si vybavila noční můru."

Princezna seděla na velké posteli. Takovou, kterou Daniel viděla u svých rodičů. Seděla rovně jako pravítko. Tikala pohledem sem tam a stále si hrála s prsty.

„Víš, že jsou dveře zavřené." Upozornil ji princ.

„Vím."

Daniel na ní ještě chvilku koukala. „Tak proč se neuvolníš."

„Já jsem uvolněná."

„Znám hodně druhů uvolnění, ale tohle je to nejnapjatější nejnervóznější uvolnění, jaké jsem kdy viděl." Naklonila Daniel hlavu na stranu.

„Opravdu?"

Daniel vzdychla a sedla si k ní. „Není tu zrcadlo, tak mi pomoc zkontrolovat strniště a vycpávky, jo?" Snažila se o svůj normální jemný dívčí hlas, aby Garnet připomněla, že není v pokoji s mužem.

„Jak?" Garnet si konečně přestala hrát s prsty a zaměřila se na Daniel.

„Prostě když uvidíš, že mi někde něco odpadává, přimáčkneš to. A když mi něco vykukuje, zastrčíš to. " Vstala a upažila před Garnet.

Princezna se nad tím trochu zasmála a taky vstala. Začala Daniel obcházet a kontrolovat.

„Vše se zdá být na svém místě." Porovnávala všechno od shora dolů.

„V tom případě jedině dobře." Spojila Daniel ruce nad hlavou a protáhla se ze strany na stranu. „Škoda, že Tempory zatrhl můj návrh na vycpávky na zadek. To by byla příjemnější cesta." Našpulila trochu zlostně rty.

Garnet se neudržela k dalšímu malému zachichotání.

„No konečně." Všiml si toho princ a taky se usmál.

„Když jsou zavřené dveře, tak se nemusíš bát být tím, kdo jsi. Když se chceš smát, směj se, když chceš nadávat, nadávej, když chceš být ženou, buď ženou. Nebo mužem, pokud chceš být muž."

„To se lehko řekne. Já nikdy neměla zavřené dveře. Vždy mě někdo hlídal." Sklopila hlavu.

„V tom případě je potřeba to vypustit. Ber to takhle. Teď nejsi princezna Garnet z Dracmaedownu. Teď si půvabná mladá žena mladého obchodníka. Takže dělej to, co chceš. Nedrž se pravidel dvora, jestli chceš být pyšná a zlá, buď. Já si vymyslím, že jsem byl donucen být manžel fúrie." Dloubla dívku do žeber. A pak znovu a znovu.

Malé chichotání se prolomilo ve smích. Dlouhý smích. „Nech toho, to lechtá. Hihihihi. ÁÁÁÁuuuu! Nééé. Dóst. ÍÍÍÍÍÍ." A skončil, když se obě dívky svalily na postel a zhluboka oddychovaly.

„Uf. Tak co...lepší?" Zeptala se Daniel mezi nádechy.

Princezna na to jen přikývla.

Pak bylo ticho, kdy se koukaly jen na mouchy u stropu, a které prolomila zase Garnet.

„Někdy dost závidím bratrovi."

„Nechápu proč?"

„Protože se chová, tak jak se chová."

„Povýšeně, snobsky, arogantně. Můžu pokračovat mám toho celý seznam."

„Ale je svůj. Nezajímá ho, co si otec myslí, co si myslí okolí."

„Mělo by. Možná by si konečně uvědomil, jak je otravný. ¨

„Já se už od dětství učila chovat, jak mám. Poslušně. Dělat vše, co se ode mne očekává. Reprezentovat svého otce, bratra a po tom, co mi bude vybrán i manžela. Nemajíc nikdy svobodnou vůli se rozhodnout nebo něco říct proti. Vlastně ani nevím, jak se mám chovat jako neprincezna."

Daniel poslouchala každé její slovo. V hlavě jí naskočilo nesčetné množství věcí, jak by ji mohla přivést na lepší náladu, ale najednou jí všechny nápady připadaly hloupé. Věděla, že i kdyby jí rodiče nechali žít jako děvče. Dávali by jí svobodu. Garnet platila daň za to, že je dcerou krále ve velkém království.

„Musí to být těžké, co?" Zmohla se jen na to.

„Asi je těžší nosit pořád vlasy do culíku a vousy ne?" Sedla si dívka.

Daniel zavrtěla hlavou. „Stále můžu být Daniel."

„Tenhle turnaj může být moje naděje. Naděje, že se najde nějaký vysoce postavený muž, do kterého se zamiluji a otec mi ho schválí."

„A co když ne?"

„Princů a vysoce postavených mužů je hodně."

„Ale co když se nezamiluješ?"

Garnet opět sklonila hlavu. Nevěděla, jak na to odpovědět. Nejspíš se zase podřídí otcovu rozhodnutí.

„Jestli ti ani tohle nevyjde, tak si tě vezmu. V Rosewallu budeš více svobodná a myslím, že i tvoje aféry budou více z lásky." Mrkla na ni.

„Ty bys to vážně udělala...teda udělal."

„Dřív nebo později se taky budu muset oženit jako král. Aby byl můj lid a tvůj otec ujistit následníků. Myslím, že to bude více bezpečnější s kamarádkou, které můžu věřit."

„Už vidím, jak by se na to Colin tvářil." Zasnila se Garnet při pomyšlení na svého bratra.

„Raději mu to nebudeme říkat. Vem me si to jako naše malé tajemství."

Z chodby se ozvalo zaťukání na dveře.

„V-Pane. Je čas na večeři." Ozval se Dimitrijův hlas.

„Ten si nikdy nedá pokoj." Povzdechla si Daniel a ještě jednou si přejela jemně po vousech.

„Mě připadá roztomilý." Garnet si stoupla.

„Kdyby za tebou běhal celý den a připomínal ti tvé povinnosti už by ti roztomilý nepřipadal."

Nabídla jí rámě.

„Můžeme drahá choti?"

„Ano drahý muži." Zachichotala se princezna ještě naposled, než Daniel otevřela dveře.