,,Válečníci Stínového klanu, útok!"
      Žlutinka vyletěla ze školky a řítila se napřed táborem Stínového klanu. Její sourozenci, Oříšek a Jeřabinka, cupitali vedle ní.
       Oříšek uchvátil borovicovou šišku, která spadla na mýtinu z borovice, která tam větví přesahovala. ,,To je válečník Větrného klanu!" zaječel a odpálil šišku svou drobounkou hnědou tlapkou. ,,Padej z našeho teritoria!"
       ,,Pronásledují naše králíky!" zavrčela Jeřabinka a vytasila drápky.
,,Zloději kořisti!"
        Žlutinka skočila na zbloudilou větvičku z ostružiní, které obklopovalo jejich tábor; její tlapky se zamotaly a ona ztratila rovnováhu a sletěla dolů na smět nožiček a ocásku.
Ty zamotané tlapky se krčili v ostružiní, hrdlem mu vylezlo zavrčení. ,,Chtěl si, abych zakopla?" zakvičela, drápy Hrabala v listí. ,,Tak to máš!"
      Oříšek se začal rozhlížet po mýtině zúženýma jantarovýma očima. ,,Vidíš nějaké válečníky Větrného klanu na našem území?" zeptal se.
     Žlutinka spatřila skupinku starších, kteří se vzájemně myli a vyhříváli na mýtině. ,,Ano! Támhle!" mňoukla
      Oříšek a Jeřabinka jí sledovali, když se přes tvrdou hnědou zem rozběhla a skluzem se zastavila před staršími.
      ,,Válečníci Větrného klanu!" začala Žlutinka a pokusila se znít stejně důstojně jako jejich velitel, Cedrový měsíc. ,,Souhlasíte, že Stínový klan je nejlepší ze všech ostatních? Nebo chcete, abychom použili naše drápy na vaši kořist a přesvědčili vás?"
      Sýkora, jejíchž zrzavá srst se lesklá v teplém světle, vstala, a vyměnila s ostatními staršími pobavený pohled. ,,Ne, vy jste tak pro nás  nelítostní," mňoukla. ,,Nechceme bojovat."
       ,,Slibujete, že nikdy našem válečníkům nikdy na území Stínového klanu nepřekrížíte cestu?" zavrčela Jeřabinka.
      ,,Slibujeme." Ohnivá stříbrnka, matka Žlutinčiny matky, Jasné květiny, měla rozšířené oči a vyděšeně zírala nahoru na koťata.
      Ještěří zub sledoval tři koťata a postavil se na vyzáblé hnědé nohy. ,,Stínový klan je daleko víc silnější než my."
      ,,Jóóó!" Žlutinka vyskočila do vzduchu. ,,Stínový klan je nejlepší!"
V jejím rozrušení skočila na Oříška a bylo z nich klubko šedé a hnědé srsti.
       Já jsem nejlepší válečník nejlepšího klanu v lese! pomyslela si šťastně.
      Odtrhla se od Oříška.
,,Teď budeš ty válečník Větrného klanu," naléhala. ,,Znám hrůzostrašné bitevníní chvaty!"
      ,,Chvaty?" ozval se pohrdavý nakřáplý hlas. ,,Ty? Když si jen kotě!"
      Žlutinka se otočila a spatřila Zoubka a jeho bratra Spálíčka, stojících vedle sebe vzdálených jednu délku ocasu.
      ,,A co jste vy?" požadovala, stála v tváři v tvář tomu velkému tmavě mourovatému kocourovi. ,,Ty a Spálíček jste ještě koťaty."
      ,,Ale my budeme brzy učedníci," odsekl Zoubek. V tréninku budeme měsíce a měsíce před vámi."
      ,,Jo," Spálíček si olízl tlapky a poškrábat se na uchu. ,,A pak budeme válečníci."
      ,,Leda tak ve vašich snech!" Jeřabinka se postavila vedle Žlutinky, zatím co Oříšek z druhé strany. ,,I králíci by se stali lepšími válečníky než vy dva."
       Spálíček se přikrčil k zemi a napnul svaly, ale Zoubek mu zabránil ke skoku ocasem. ,,To není důležité," mňoukl pyšně. ,,Pojďte, skrčci, ukážeme vám opravdové bitevní chvaty."
      ,,Ty nejsi náš učitel!" Oříšek cvakl čelistmi. ,,Všichni ví jaká jsou pravia v našem zápase."
      ,,Váš zápas!" Zoubek vykulil oči. ,,Pak budete ječet ve školce, když Větrný klan doopravdy zaútočí."
      ,,Nebudeme!" zakřičela Jeřabinka.
       Zoubek s Spálíčkem jí neposlouchali a otočili se zády k mladším koťatům. ,,Zaútoč první," přikázal mu Spálíček. Zoubek ho švihl tlapou přes ucho. Spálíček se otočil a uchvátil mu ocas. Zoubek mu dal tlapky na zády a byl připraven mu do nich zarýt drápy.
      Žlutinka byla rozzlobená, nemohla starším kocourům pomoct. Svrběli jí tlapky, jak moc se k nim chtěla přidat, ale věděla, že kdyby to zkusila, její sourozenci by se jí jen vysmáli.
     ,,Pojď," postrčil jí Oříšek. ,,Půjdeme se podívat po nějakých myších v ostružiní."
      ,,Žádnou nechytíš, když tam budeš" mňoukl Zoubek a začal si čistil kožíšek od nečistot."
      ,,To neříkám tobě." Oříšek se naježil a zaskřípal zuby. ,,Mazlíčku!"
      Na chvíli pět koťat zmrzlo. Cítila, jak jí buší srdce. Stejně jako její sourozenci už mnohokrát slyšela, jak si starší povídají, kdo byl otec Zoubka a Spalíčka, a jestli pravým druhem Bouře byl mazlíček. Mladá kočka často zabloudila k domům dvounožců a ona se nikdy nezblížila s kocourem s klanu. Ale Žlutinka věděla, že to bylo něco, co by nahlas nikdy neřekla.
      Zoubek přišel vztekle s pevnýma nohama blíž k Oříškovi. ,,Jak si mě to nazval?" zavrčel nebezpečně tiše.
      Oříškovi oči byli rozšířené a vystrašené, ale necouvl. ,,Mazlíčku!" zopakoval.
      Ze Zoubková hrdla se prodralo nízké zavrčení. Spálíčkův pohled ztmavnul a vytasil drápy. Ani jeden z nich se ani omylem nepodobal měkkému, chlupatému mazlíčkovi. Žlutinka napnula svaly k obraně svého bratra.
      ,,Oříšku!"
      Žlutinka se otočila za hlasem její matky. Jasná květina stála u trnitého keře, který kril školku. Její zrzavý mourovatý ocas sebou mrzutě švihl.
      ,,Oříšku, jestli si nebudeš hrát rozumě, pak bude lepší, když zůstaneš tady. To platí i pro vás, Žlutinko a Jeřabinko. Nechci abyste bojovali."
      ,,To je nespavedlivé," zamumlal, když se tři koťata vlekla směrem kw školce. Strčil do borovicové větvičky, která se válela na zemi. ,,Oni si začali."
      ,,Jsou to jen stupidní mazlíčci," zašeptala Jeřabinka.
      Žlutinka neodporovala a když byli u trnitého keře ohlédla se přes rameno. Zoubek a Špalíček je stojící ve středu mýtiny pozorovali. Síla Zoubková hněvu jí vystrašila a fascinovala zároveň. Její otec, Kapraďák, vyprávěl příběhy o hlídkách, lovení, Schromáždění u Čtyř stromů a jak na koťata zaútočila liška. Žlutinka ho milovala a chtěla být jako on.
      Jak se musí cítit, když neví, kdo je jeho otec? Ještě k tomu, když je to mazlíček?
       Pak se setkal Zoubkův pohled se Žlutinčiným. S poplašným zapískáním prolezla trnitým keřem a vyklouzla do školky za svými sourozenci.