Bílá kočička se vysoukala ze svého doupěte. Uslyšela hlas Černé tmy - její rádoby učitelky - pospíšila si k ní. Třeba mi dá zase nějaké úkoly, pomyslela si mezitím, co běžela.
   Zastavila u doupěte velitelky. Připadalo jí to divné. Tady přeci spí Rudá hvězda, ne? ptala se sama sebe. Je možné, že Černá tma mluví s ní? Pokrčila rameny a vydala se pryč.
   Najednou jí ale něco zarazilo. ,,A k čemu tu dobrosrdečnou kočindu asi tak potřebujem? K čemu, Rudá hvězdo? Víš, to by mě fakt hodně zajímalo....ona je obyčejná kočka a mi jí potřebujeme k nějaké pitomé věštbě? To tak." promluvil někdo a Bělinka se rychle otočila za sebe. Vycházelo to z doupěte Rudé hvězdy.
   ,,Říkám, že to by stačilo! Tak drž klapačku, Černá tmo!" vyrušil jí z přemýšlení naštvaný hlas. Byla to Rudá hvězda. Nemyslela Černá tma náhodou mě? přemýtala Bělinka, ale poslouchala dál. Takhle jí vyvedenou z míry jak živ neviděla.
   ,,Víš ty co? Tak já s tím končím." zavrčela naštvaně Černá tma do očí velitelky. ,,Proč jí to nemůžete říct? Proč si myslí, že tu je? To by mě fakt zajímalo. Ale ty jí furt "inteligentně nic neříkáš! Já s tím končím!" Bělinka už měla úplně jasno, o kom mluví.
   Museli mít na mysli jí. Bylo to až moc jasné. Znamenalo to snad, že přede mno Rudá hvězda něco tají? pomyslela si Bělinka. Jestli jo, tak ale co?
   Dál už jí to nezajímalo a šla radši trochu dál a sedla si. Uhýbala naštvaným obličejům koček, které začali směřovat k ní. Oni s tím nikdy nepřestanou, co? řekla si v duchu naštvaně.
   Zakryla si oči a lehla si. Přesto, i kdyby mě to mělo stát cokoliv, najdu Žluťáka! Najdu svého bráchu, i kdybych měla zemřít! pomyslela si a do hlavy se jí vlily vzpomínky na něho. Snažila potlačit slzy. Najdu ho! slíbila si.