Šedunka zrovna utíkala lesem s plnou tlamičkou úlovků, když si náhle uvědomila, že vlastně neví, kudy má jít zpátky. Zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Cítila jen staré pachy koček z Temného klanu. Chvíli hledala něco, co by jí pomohlo najít cestu do tábora, ale marně. Pach Kopřivy tu nebyl, takže tudy rozhodně neprošly. Už začala panikařit, když v tom......................... vyskočila z keře....... Smaragdička!
„Smaragdičko! Co tady děláš? Myslela jsem, že mě nikdo nenajde!“ zvolala Šedunka s úsměvem od ucha k uchu.
„Tady? To si děláš srandu! Tady by tě našla každá kočka!“ vykřikla Smaragdička s přehnaným zděšením.
„A navíc... Kopřiva mě poslala, abych tě našla.“ dodala. „Tak pojď! Nebo chceš tady trčet až do smrti?“ S těmito slovy se otočila, začala blednout a nakonec se úplně vytratila. Šedunka se lekla, až se jí z toho zatočila hlava. Najednou se zatáhlo a zaburácel hrom. Šedunka se podívala nahoru. Spatřila velká tmavá mračna, která se rychle mezi sebou honila. Znovu uslyšela hrom a také bojový výkřik. Koukla se před sebe, ale nikde nikdo. Otočila se a asi dvě liščí délky před ní, se vynořila ze stínů obrovského stromu postava s bledě červenýma očima. Přišla o kousek blíž a už bylo Šedunce jasné, kdo to je. Na její šedou, skoro černou srst dopadly první kapky deště. Ano, byla to Černonoc. Tvářila se, jako kdyby by ji nejradši zabila. Šedunka nevěděla co má dělat. Černonoc se začala k Šedunce přibližovat a vytasila drápy. Šedunka před ní couvala. Černonoc ale vyskočila a pak... Pak už Šedunka otevřela oči. Zamrkala a posadila se. V nočním tichu rozpoznala pochrupující Smaragdičku a ostatní učedníky. Takže to byl jen sen. Jenom hloupý sen. Proč se ho tak bála? Vždyť neměla mít důvod se bát, nebo ano? Ne, byl to přece jen sen. Avšak i sny mohou zabíjet. Jak? To ví jen ten, kdo to zažil. Šedunce přeběhl mráz po zádech, protože ucítila známý pach- pach patřící Černonoci. Jenže jak se sem Černonoc dostala? Měla být na noční hlídce. Šedunka dloubla packou do Smaragdiččina ramene. Smaragdička vzdychla a trošku sebou škubla.
„Co je? Co se děje? Jezevci napadli náš tábor?“ mňoukla Smaragdička a zívla si.
„Ne, ale víš přece, co jsem ti říkala po prohlídce našeho území s Kopřivou?“
„Jo, vím. Na to nejde zapomenout.“ řekla a konečně se posadila. „A co se teda děje?“
„Cítíš to?“
„Co?“
„No přece pach Černonoci.“
„Co tím myslíš?“
Šedunka nasála pach a trošku ji to zaskočilo.
„Ale v-vždyť tu p-před chvílí b-byla.“ zakoktala.
„Vážně? A nezdálo se ti to? Víš, některé kočky mohou mít i halucinace po snězení nějakého jídla.“
„Smaragdičko! Nevymýšlej si zase nějaký ty svoje blbosti.“ mňoukla Šedunka, která si už začínala myslet, že udělala chybu, když ji vzbudila.
„Počkej, něco cítím. Sice to je jen nepatrný pach, ale ano, cítím Černonoc.“
„Vážně? A já už si mys-,“
„Pssssst. Musíš být zticha, jinak nás někdo uslyší. Pojď za mnou.“ zašeptala Smaragdička a proplížila se ven, pryč z doupěte učedníků. Tam se rozhlédla a naznačila Šedunce, aby přišla k ní...

Ufffff... Takže tohle je už devátá kapitola. xD Snad se vám líbí. Tak ahuuuuuuuj! 🐱🐱🐱