Šedunka se po chvilce začala nudit. Ostatní byli na tom asi stejně, protože si Stříbřák lehl na zem a zavřel oči. Kopřiva se zapřemýšlela a podívala se na Šedunku.
"Ehm.. jak se jmenuješ kotě?" Zeptala se jí.
"Jmenuji se Šedunka." Mňoukla znuděně.
"Promiň, že se zase ptám, ale...... proč jsi překročila naši hranici?"
"Hele Kopřivo, ona ti nic nepoví." Řekl Popel a postavil se.
Šedunka nevěděla, co má říct,ale nakonec se rozhodla.
"No.... dalo by se říct, že....... hledám své pravé rodiče?" Mňoukla Šedunka a nervózně zahrabala tlapkami.
"Aha......." Odpověděla na to Kopřiva a už byla zticha.

Po chvilce dorazil velitel; jeho zelené oči nic neoznamovaly. Sedl si a začal mluvit.
"Bělovous mi řekl, že by jsme ji měli nechat tady, protože potřebujeme více koček. Vždyť víte..... nemáme mnoho kořisti." Mňoukl Temný.
"ALE VELITELI! TO NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ! CO KDYŽ BUDE ŘÍKAT VŠECHNY NAŠE PLÁNY BLESKOVÉMU KLANU!"Zařval Popel zděšeně.
Šedunka to nemohla vydržet. Musí najít své rodiče za každou cenu! Nemůže promarnit tuhle chvíli! Musí jednat.
" NE! SLIBUJU, ŽE BUDU VĚRNÁ VAŠEMU KLANU!" Zvolala Šedunka.
Velitel oněměl a otevřel tlamu. Nemohl uvěřit svým uším. Vlastně tomu nemohl uvěřit nikdo.
"O-opravdu?" Zeptal se ještě jednou Temný měsíc.
"Ano, opravdu." Odpověděla rozhodně Šedunka.
"A co ty Kopřivo a Stříbřáku? Co na to říkáte?" Temný měsíc se na ně podíval.
"No......... Já.......Myslím si, že by tu měla zůstat. Vyzkoušíme si ji." Mňoukl Stříbřák a koukl se na Kopřivu. Ta jen pokývala hlavou.
"Dobře............ V tom případě tady zůstaneš. A...... jak se jmenuješ?" Řekl Temný.
"Šedunka, tak se jmenuje." Odpověděla za ni Kopřiva.
"Aha...... Takže.....přidělím ti učitele. Ale nejdřív musím všem kočkám říct, co se stalo." Mňoukl Temný s obavami v očích.
Čeho se tak bojí? pomyslela si Šedunka, ale zároveň byla moc ráda, že jí dovolil tu zůstat.
"Šedunko,ty musíš zůstat tady. Stříbřák tě pohlídá."Řekl Temný a odešel ven z doupěte spolu s Kopřivou a Popelem.

Po pár minutách se ozvaly zděšené výkřiky a vrčení. Pak do doupěte vešla Kopřiva a kývla na ni, aby šla ven. Šedunka poslechla a pomalu šla na mýtinu. Uprostřed ní se tyčila vysoká skála a před ní stálo mnoho koček. Velitel seděl na ní a pozoroval dění pod sebou. Čekal, než se Šedunka dostane k němu a než se utiší ostatní kočky. Potřeboval přece přidělit Šedunce vhodného učitele.
"Jak jsem vám už jednou říkal, musím jí přidělit učitele." Mňoukl Temný, když se k němu Šedunka přiblížila.
"Takže........ kdo by ji chtěl učit?" Zeptal se a rozhlédl se kolem sebe. Všechny kočky mlčely, jen koťata si něco šeptala. Pak se Kopřiva pohnula a postavila se.
"Já, když to nikdo jiný neudělá." Pronesla nahlas.
Temný měsíc seskočil dolů a pokynul Šedunce, aby přistoupila. Šedunka se postavila přímo před něj.
"Šedunko, ty jsi už s výcvikem začala," Spustil. "Teď musíš dokončit výcvik válečnických dovedností s novým učitelem." Temný měsíc se otočil na Kopřivu: "Kopřivo, budeš pokračovat s Šedunčiným tréninkem. Máš ducha opravdové válečnice a já očekávám, že předáš této učednici všechno, co ses sama naučila."
Kopřiva vážně přikývla, popošla k Šedunce a dotkla se jí nosem.
Poté Temný ukončil shromáždění. Kopřiva se hned s Šedunkou odebrala na klidnější místo, kde by si spolu mohli promluvit. Bylo to místo porostlé břečťanem.
" Takžeeee..... Šedunko, tamhle je doupě léčitelky. " Mňoukla Kopřiva a ukázala ocáskem na velkou skálu, pod kterou rostly kopřivy. "A hned vedle je doupě starších."
Šedunka se ihned podívala, ale viděla jen nějaký malý otvor ve skále. Uvnitř prosvítalo světlo.
"Vedle nás je doupě válečníků a u něj doupě učedníků. Tam je školka. Myslím si, že víš, kde je doupě velitele, protože už jsi tam byla. A výcvik? S tím začneme zítra. Podíváme se spolu po našem území. A teď se běž seznámit s ostatními učedníky. Kdyby něco, tak na mě zavolej. Věřím, že svou rodinu najdeš." Zakončila Kopřiva.
"Dobře." Odpověděla Šedunka a už klusala k doupěti učedníků.
Před ním se zastavila a nadechla se. Klid Šedunko, oni ti nic neudělají. Jsou to jenom malá koťata. Teda doufám. Nádech...................Zamyslela se Šedunka. 
"Áááááá!" Vykřikla najednou, protože do ní vrazil nějaký malý šedý kocourek.
"Hej! Co tady děláš?! Dávej si na mě příště pozor!" Zařval rozzlobeně a uháněl někam pryč.
Šedunka na něj jednou prskla a šla si svou cestou.
"Pojď klidně dál." Ozvalo se uvnitř a z doupěte vykoukla černá kočička. Šedunka se jí nejdřív lekla, ale pak se zase uklidnila.
"J-jasně." Dostala ze sebe a šla za ní.
"Sedni si kam chceš. Jo a Šedáčka si nevšímej. Dneska ho seřval Blesk, takže měl co dělat, aby se nerozbrečel." Mňoukla ta černá kočička a v jejích smaragdově zelených očích se zablýsklo.
Cože?! Blesk?! pomyslela si Šedunka, vykulila oči a sedla si.
"Já se jmenuju Smaragdička a ty jsi Šedunka, že?" Zeptala se jí.
"Ano." Odpověděla zamyšleně Šedunka, která vůbec nevnímala. Zabývala se přemýšlení nad Bleskem. Musí to být velmi zvláštní kocour.

Tak a další kapitola je na světě! Doufám, že se vám líbila. Tak ahuuuuuuuuj! 🐱🐱🐱