Bolest....
Zklamání....
Vztek....
Nenávist....
Zoufalství....
Strach....
Nenávist...

Chtěla pozvednout hlavu ale nešlo to. Celé tělo ji hrozně bolelo. Srst měla slepenou vlastní krví a ještě v životě nezažila takovou bolest. Tohle nebyl její druh. Tohle byla zrůda. Zrůda,psychopat , blázen. Jak jí to vůbec mohl udělat ? Tuhle otázku si pokládala dennodenně. Černodráp jí stejně chytil. Vždycky ji chytil a utíkat byla hloupost. Byla hloupost ho i praštit do hlavy a to si teď pamatovala. Jestli neumře ,bude si to pamatovat pořád. Dnes byl ten den ,kdy byla pevná vůle Bílé Růže zlomená na kusy ,stejně jako její ubohé srdce. Nenáviděla se. Nenáviděla se tak strašně moc. Možná měl Černodráp pravdu. Možná opravdu byla nula co nestála za nic....
Byla nula. Samozřejmě že byla. Byla tak ubohá a slabá, tak blbá že jí nedošlo ,že to je jen jeho hra jak se do něj zamilovat. Byla tak blbá že odmítla Rudodrápčin výcvik. A teď byla v maléru. Měla už zcela zničený život, život roztrhaný na kusy. Rozervaný na kusy stejně jako své blbé srdce ,které se zamilovalo. Proč se musela zamilovat ? Tuhle otázku si také v životě pokládala tolikrát....
Povedlo se jí nějak zvednou hlavu a pomalu zamrkat. Viděla před sebou jen rozmazanou ,hustou mlhou a vzdálené vrcholky stromů. Byla už hluboká noc a na nebi se třpytily hvězdy. Ale ona je neviděla. Celé tělo měla pokryté hlubokými škrábanci a ranami. Měla rozdrásané boky a rozervané břicho ,přes , které měla i velký šrám po ,kterém jí tam určitě zůstane jizva. Její levá přední tlapka byla nepřirozeně ohnutá a zlomená. Její záda a zbylé tlapky byly také rozpárané. Jediné čeho se ten parchant téměř nedotkl byl její obličej. Nechtěl si svou hračku poničit jizvami na tváři. Samozřejmě jí dal pár facek ,ale žádné hluboké rány.
V hlavě si stále přehrávala to ,co se před pár minutami dělo.

Utíkala lesem.
Vnímala pouze křoupání větviček pod svými tlapkami a intenzivní bolest v hrdle. Hvězdný klane prosím ať mě nenajde pomyslela si zoufale. Opět jí Hvězdný klan nepomohl. Nikdy jí nepomohli. Jeho zuřivé vrčení bylo tak hlasité až jí bubnovalo v uších. Ještě přidala. Z ledově modrých očí jí tekly slzy a tvořily si cestičku po její bílé srsti po které lehce stékala i krev z rány na hrdle. Když ji nezabil předtím ,teď jí zabije určitě. Měla ale náskok...
Rána na hlavě ho zpomalovala.
Nevšimla si bohužel mohutného kořene skrytého mezi listím a klopýtla. Skutálela se z prudkého svahu a bolestně zamručela když se uhodila do boku. ,,Kde seš ty zatracená děvko ?!" Ozval se jeho prudký řev. Ztěžka se zvedla na tlapky a co nejtiššeji doběhla ke smrku nedaleko. Schovala se za něj a schoulila se do klubíčka. Nechávala slzy volně stékat po tvářích a u toho se třásla strachy. Tak moc se bála....
Jeho kroky se trošku ztišily. ,,Víš že se nemůžeš schovávat věčně ! Jestli utečeš,zabiju tvou sestru a pak si tě najdu a zabiju i tebe ,ty zatracená děvko ! Nejsi nic víc než jen kus hadru ! Zabořila tvář do listí,aby utlumila vzlyky. Náhle nemohla uvěřit tomu ,že Černodrápa milovala. Kroky se ztišily ještě víc a Bílé se zdálo že už odchází. Jenže mladá válečnice se opět bolestně mýlila. Opatrně vykoukla zpoza stromu a zmohla se jen na zděšený výkřik ,když se setkala se zlostným pohledem jantarových očí a ostrými drápy.

Chci umřít. Tohle byla první myšlenka ,která ji napadla. Zatraceně,proč nemůže umřít ?! Hvězdný klane já chci umřít ! Nevidíte to ?! Neslyšíte mně ?!
Proč ji Hvězdný klan neslyšel ? Proč ještě dýchala ? Vždycky se příliš bála sebevraždy a smrti ale nyní....nyní se jí to zdálo jako jediná možnost. Jako jediný útěk před neskutečným utrpením....
Povedlo se jí zvednout přední část svého zkrvaveného těla. Roztřeseně se nadechla a zvedla se znovu.

Jinovatko prosím odpusť mi to ,ale já už to tady nezvládnu. Věřím že si někdy najdeš druha a budete mít skvělá a nádherná koťata. Věřím že to zvládneš i beze mě. Ráda bych tu s tebou byla ,ale já to nezvládnu. Už dál takhle nemůžu žít.

Z posledních sil vstala. Nechtěla se podřezat. Ne ona věděla kam míří. Bála se smrti,strašně moc se bála ale zároveň ji chtěla. Chtěla umřít. Opět z ní vyšel přidušený vzlyk ,když vzpomínala na Černodrápovo předstírané já. Na to ,jak byl hodný a milý.... Na to jak byl něžný....
Už tomu byl ale konec. Belhala se dál. Každý krok byl pro ni těžší a těžší ale ona už nechtěla žít. Chtěla smrt. Mířila k jedné skále. Občas si tam chodila posedět jako učednice a věděla moc dobře kde to je. Bylo to daleko od tábora. Hodně daleko. Nikdo se ji nepokusí zastavit. Jediná kočka v klanu ,které na ní záleželo byla Jinovatka. Ale ona se s tím vyrovná. Opět vzlykla bolestí když zlomenou tlapkou zavadila do kopřiv. Už jenom kousek.....
První paprsky úsvitu vykoukly zpoza mraků a Bílá Růže se posadila. Chtěla si naposledy vychutnat východ slunce.

Ztěžka se belhala dál. Pod skálou byla jen rovná, travnatá půda a často se tu slétavaly vrány. Alespoň poslouží jako potrava pro ostatní zvířata ,alespoň konečně k něčemu bude. Nějakým neznámým zázrakem se jí povedlo rozběhnout. Belhala se po třech tlapkách největší rychlostí jakou dokázala vyvinout.

Řekl jsi mi že jsem anděl... A andělé umí létat.

Věděla že její život za chvíli skončí. Půjde do Hvězdného klanu nebo do Temného lesa ?
To brzo zjistí...
Bílá Růže se odrazila....
A něčí ostré tesáky ji popadly za zátylek. Visela z okraje skály ,stačilo aby ji ta kočka pustila a spadla by. ,,Pusť mě "zachraptěla ať už to byl kdokoliv. Kočka jí opatrně vytáhla ,ale Bílá přesto párkrát bolestně sykla když se ranami dotkla trávy. A jakmile jí ta kočka vytáhla rozbrečela se. Rozbrečela se jako nikdy v životě. Slzy jí máčely kožíšek a mísily se s krví. Natáhla rozechvělý čumáček a zabořila ho do bílé srsti. Samozřejmě že to byla Jinovatka...
Její sestřička....
Brečela nahlas a dlouze. Celé tělo se jí otřásalo a konečně ze sebe dostávala všechny ty potlačované emoce ,všechny ty falešné úsměvy....
Jinovatka jí nenadávala. Jen jí začala opatrně čistit rány. ,,Pst sestřičko. To bude dobré ano ? To bude dobré "zašeptala jí do ucha. Bílá Růže nevěděla jak dlouho plakala ,ale věděla že to nebyla krátka doba. Jinovatka u ní jen trpělivě seděla a konejšila ji. Konečně se vybrečela a v mezích možnostech se cítila trošku lépe. Konečně to ze sebe dostala. Když se odtáhla , nechtěně tak umožnila Jinovatce výhled na její rány. Bílá kočka zděšeně vytřeštila oči a otevřela tlamu. ,,Co ti to ten šmejd udělal ? Já ho zabiju "! Zavrčela Jinovatka a prudce vytasila drápy. ,,Ne. Uděláš to ještě horší. Obě víme ,že bojovat moc dobře neumíš sestřičko. "zamumlala Bílá. ,,Bílá...Vážně ses chtěla zabít "? Zeptala se Jinovatka jemně. ,,Už jsem to nemohla vydržet. Nemůžu už s ním být ! Nemůžu a zároveň musím chápeš "?! Zavrčela prudce. Vnímala že se celá třese ale zrak se jí opět rozpuštěl. ,,Takhle už to dál být nesmí. Řekneme to Potoční Hvězdě."zavrčela Jinovatka. ,,Ne ! Ne Potoční ne "! Vyhrkla Bílá Růže prudce. Nebylo to tím že by Černodrápa chránila. Nebylo ,bylo to něco jiného.... Nechtěla aby její bývalá učitelka viděla jak strašně slabá je. Že se neumí ubránit svému druhovi. ,,Neřekneme to nikomu. On se nezmění a jinak nás obě zabije "zavrčela tiše Bílá Růže. ,,Takže to necháš být ? Já chápu že ho miluješ ale "- Jinovatka neměla příležitost větu dokončit. ,,Miluju ? Vážně si myslíš že ho miluju ? Že k němu ještě cítím lásku ? Nenávidím ho ! Nenávidím a nenávidím "! Vřískla Bílá a začala si zběsile trhat tlapku. Cítila že potřebuje krev. Musí mít krev... Alespoň na chvíli se to potlačí. ,,Přestaň ! Neubližuj si "! Zavrčela Jinovatka a jemně jí tlapky přidržela. ,,Když se zabiješ necháš ho vyhrát. To chceš ?" Řekla Jinovatka a starostlivě ale i přísně se na ni podívala. Bílá Růže jen zavrtěla hlavou. ,, Ne "hlesla tiše. ,,Dobře. Teď půjdeme za Ostružinosrstou jasné ?"
Bílá Růže věděla že to nebyla ani tak otázka ,jako spíš rozkaz ,takže jen přikývla. Neměla sílu na to jí odporovat. Opatrně se opřela o sestru a pomalu spolu s ní šla do tábora. Byla vděčná za to ,že Jinovatku má. Byla to ta nejlepší sestra na světě.

V léčitelském doupěti se probudila až pozdě večer. Nikoho moc nezajímalo ,co se jí stalo , protože se všichni starali a dvě nová koťata v jejich klanu Jiskřinku a Světlušku. Bylo již strašně špatně, úplně neuvěřilně špatně a věděla že na to pomůže jen jedna věc. Teď by se měla zvednout, jít na území dvounožců nebo na území jiného klanu a nějakou kočku kuchnout. Bylo jí už jedno,jestli to bude kotě nebo dospělá kočka. Prostě chtěla zabíjet. Chtěla krev. To jediné jí mohlo pomoct. Přesto ale zůstala ležet v pelíšku. Měla by to udělat.
Ale ona pořád chtěla být hodná kočka....
Pořád chtěla pomáhat. ,,Jak ti je "? Zeptala se mile Ostružinosrstá a vešla dovnitř. ,,Lépe. Děkuju za optání"usmála se Bílá Růže mile.

Úsměv dokáže skrýt tolik bolesti....

~ Šedivý kocour se soucitným pohledem naslouchal jejímu vyprávění. Muselo být hrozné si něco takového prožívat. Náhle se bíla kočka rozplakala. Cukl sebou ,už se mu to několikrát stalo, kočky z Temného lesa často při svém vyprávění brečely ,ale nevěděl jak jí má utěšit. ,,Jen klid. Už je po všem ano ? "Zamumlá jemně. Neví jak jinak ji uklidnit. ,,Proto ten příběh vyprávím takhle. Z pohledu třetí osoby. Protože jsem tak znechucená vlastní slabostí že bych to nemohla vyprávět jinak "zavrčela bílá kočka v slzách. Šedivý kocour si ji soucitně prohlížel. ,,Chceš pauzu "? Zamumlal. ,,Ano. "přikývla bílá kočka a ladně vstala. ,,Hned přijdu. Musím se jít uklidnit"zamumlala a zvedla se na tlapky. Šedivý kocour věděl moc dobře co pro tyhle kočky znamená uklidnění. Za chvíli už uslyšel hlasitý vřískot a bolestné sténání. Za chvíli se bílá kočka vrátila s kožichem pokrytým krví. ,,Tak můžeme pokračovat "zavrčela s úsměvem ,zhluboka se nadechla a opět dala do vyprávění. ~

Za chvíli se nám v příběhu objeví někdo,kdo bude taky velice důležitá postava v Růžiččině životě xd. Myslíte v dobrém nebo špatném slova smyslu ?
To uvidíme u další kapitoly. Vaše Luna 😘