PS : pozn.autorky :
Rozhodně si poslechněte píseň kterou jsem vám nechala v médiích. Krásně vystihuje situaci Růžičky i ji a Černodrápa.

Jaro bylo krásné období. Všude byly květiny ,které zrovna vykvetly nebo ještě vykvétají, sluneční paprsky nebyly tak úmorné jako v létě ,ale zároveň byly příjemně teplé a krásně hřály ,cvrkot cvrčků, bzučení hmyzu a zpěv ptáčků dodával zeleným a rozkvetlým lesům krásnou atmosféru, kořist doslova běhala pod tlapkami ,všechno bylo zelené a krásné. Tak proč se neradovala ? Proč neměla radost z tohohle krásného období,proč neměla radost z vůní květů a pylu, které cítila v čumáčku ,proč neměla radost z hebké trávy a koberců květin a mechu pod tlapkami ,proč neměla radost z teplé chutě štavnatého králíka rozlévající se jí v tlamě ? Proč se neradovala ze života ,z krásy jara a a z krásy všeho okolního světla a radosti ? Proč už neměla na tváři ten svůj typický úsměv z upřímnosti,ale proto že si ho tam musela vždycky falešně nasadit a usmívat se , přestože by nejradši křičela frustrací , bolestí,hněvem a vším co momentálně cítila ?
Důvod byl jednoduchý. Protože tady byl on.

ON......

Zdroj jejího utrpení ,zdroj jejího největšího strachu ,zdroj její bolesti a jejího trápení ,ale zároveň i té pitomé, nehynoucí lásky , kterou k němu stále cítila. Milovala ho pořád. Pořád její srdce rozlámané na tisíce malých kousků, hořelo obrovskou láskou,láskou ke kocourovi ,který jí ničí život , láskou k někomu kdo jí znepříjemňuje i pouhé dýchání čerstvého vzduchu. Stále ho milovala , stále k němu dost možná i vzhlížela. Přestože s jejím životem a jejím srdcem nadělal obrovskou paseku, pořád ho milovala. Ale nebyla to jen láska co k němu cítila. Ještě nikdy v životě nikoho tak nenáviděla jako Černodrápa. Bylo to neuvěřitelné kolik nenávisti a zároveň i lásky je schopná cítit. Obrovskou nenávist, spalující ,prudkou,hněvivou nenávist , která ji užírala,kterou cítila pokaždé když se na toho černého kocoura podívala. Byla to hrozně velká nenávist , taková ,kterou ještě nikdy v životě necítila. Nenávist,kterou kvůli strachu potlačovala v sobě. Cítila k němu tolik emocí. Nenávist,strach a lásku. Jak může tohle cítit k jednomu kocourovi ? Může vůbec tohle nějaká kočka vydržet ? Může vůbec nějaká kočka vydržet cítit ,bolest ,lásku , nenávist,strach a hněv ? A ještě ke všemu když jí je dennodenně ubližováno tím koho miluje ? Může to vůbec někdo zvládnout ? Přece není možné aby nějaká kočka tohle zvládla.....
Ale možné to přesto bylo. Nic nebylo pevnější než vůle a odhodlání Bílé Růže. Nic nebylo pevnější a silnější než její odvaha ,která ale přesto byla slabá. Neodešla od něj. Možná to bylo ze strachu ,možná z lásky ,možná z oddanosti. Nicméně trpěla a bála se dál. Ale zvládala to. Vždycky si utřela slzy a vstala. Alespoň prozatím....

Bílá Růže byla zrovna na lovecké hlídce. Na své tváři měla typický úsměv ,ale tentokrát už se z něj vytratilo veškeré světlo a veškerá radost ze života ,kterou kdysi cítila. Hebký mech jí hladil do tlapek pod , kterými jí jemně šustilo zelené listí. Čumáček měla plný vůní lesa a soustředila se na nejen výrazné pachy ,ale taky na jákykoliv nejmenší náznak dalších pachů. Na hlídce s ní byli Slunozáře a Stříbrný Motýl. Byla za jejich přítomnost docela vděčná , protože Motýl byl spíše tichý poslouchač a Slunozáře nebyla ten užvaněný typ jako například její sestra nebo třeba Sněhová Vločka. Spíš občas sem tam něco prohodila (většinou nějakou rýpavou nebo nemístnou poznámku ) ale jinak mlčela. Hlavně byla vděčná že jí teď nehrozí že by šla na hlídku s Rudodrápkou. Rudodrápka totiž oznámila že čeká koťata ,takže se přesunula do školky. Bílá Růže si mohla jen domýšlet co se stalo s otcem těch koťat. Nejspíš to byl jen nějaký další toulavý kocour ,podle toho co kdysi jako učednice viděla v lese , když Rudodrápka zabila cizího toulavého kocoura , protože se odmítl stát otcem jejích koťat. Očividně narazila na někoho kdo neodmítl.....
Bílá Růže si každým dnem plně uvědomovala tu chybu ,kterou udělala tehdy v lese. Odmítla, odmítla Rudodrápčin výcvik. Odmítla, protože si myslela že je to špatně. Ono to bylo špatně tak jako tak ,ale přece by nikoho nemusela zabít. Hlavní by bylo ,že by v sobě potlačila veškeré milé emoce , jakými byla například ta pitomá láska ,kvůli které je v téhle šlamastice.

,, Když se na tebe tak dívám vidím v tobě kočku, která jednou bude stejná jako já. Ale předtím si bude muset projít peklem."

Tehdy slova psychopatické mourky nebrala vážně. Tehdy si myslela ,že jí chce jen obrátit na svou stranu. Což nechtěla. Nechtěla být zlá,krutá ,nechtěla vraždit. A nechtěla to pořád. Pořád byla v Bílé Růži hodná kočka , která se příšerně bála toho, že bude zlá. Teď si však říkala jak mohla sakra Rudodrápka vědět to že si v životě bude procházet peklem. Měla snad nějakou zvláštní intuici ? Nějaký zvláštní šestý smysl ? Nebo byla prostě jen vnímavá ? Něco takového se Bílá Růže nikdy nedozvěděla a ani potom příliš nepátrala. Jen jí to vrtalo hlavou.
Tiše zavrčela a potřásla hlavou aby se zbavila myšlenek na Rudodrápku.
Nicméně zpět k novinkám ve Slunečním klanu. Koťata čekala se svým druhem Listodrápem také Kánětka. Bílá Růže měla odjakživa černohnědou válečnici docela ráda. Byla milá , trpělivá a nezdržovala zbytečným kecáním. Ve Sluneční klanu teď tedy měli dvě březí kočky. Šerosrstá už se dostala zpátky mezi válečnice a učitelem její Mlžinky (nyní Mlhy ) se stal nejnovější člen klanu jménem Vodopád. Přidal se k nim asi před týdnem a dost často zíral na Bílou Růži nebo se jí všelijak dvořil,což jí teda moc u Černodrápa nepomáhala ,takže hnědobílého mourka neměla příliš v lásce.

,,Kde jsi dnes byla "?! Vyjel po ní Černodráp jakmile si jí všimnul jak se vrací z hlídky. ,,Na hlídce. Vždyť jsi přece Drápa slyšel ne "? Zavrčela ,ale sklopila pohled k zemi. Neměla v plánu ho ještě více naštvat tím že se mu podívá do očí bez dovolení. ,, Očividně neslyšel. "odsekl a naježeně si jí prohlížel. ,,Pojď jdeme se projít".
V jeho hlase sice tentokrát nebyla žádná výhrůžka ,ale přesto jí z toho zamrazilo a projel jí strašný záchvěv strachu. ,, Dobře "zamumlala a vykročila za ním jako poslušný ocásek. ,,Stůjte "! Jasný a ostrý hlas Jinovatinky je zastavil. Ach sestřičko co to zase pro Hvězdný klan vyvádíš ?
Bílá Růže si povzdechla ,když se Černodráp podrážděně otočil a blýskl po Jinovatce tím nejzlejším pohledem jaký dokázal. ,,Co se děje drahá Jinovatko "? Zeptal se jí "mile".
,,Kam mou sestru vedeš "?
,,Do toho ti nic není ".
Bílá Růže je napjatě pozorovala. Nebylo pro ni přirozené jen mlčet,ale Černodráp by jí potrestal zato že mluví bez dovolení. ,,Ne ,to mi tedy je. Poslední dobou se k mé sestře chováš jinak. Už v očích nemá takový plamen a takovou jiskru jako předtím a pokaždé když se s tebou vrátí z lesa tak je podrápaná ! A ne ,těm řečím že jí napadla toulavá kočka odmítám uvěřit "! Zasyčela Jinovatka nepřátelsky. ,,Své družce bych nikdy neublížil Jinovatko "! Zavrčel Černodráp ostře. Své družce....
Moje sestra....
Oba dva o ní zase mluví jako o věci. Jako kdyby tady ani nebyla. ,,Dost "! Zavrčela protože už jí z toho bolela hlava. Černodráp i Jinovatka zmlkli a upřeli na Bílou překvapený pohled. Zakřičela na něj. Takže bude trest....
Nicméně teď jí to bylo jedno. Byla zaslepená vztekem , zaslepená tím ,že se nyní i její sestra chová jako kdyby byla věc (přestože věděla , že Jinovatka to s ní myslí co nejlépe). Byla prostě naštvaná a naštvaná nepřemýšlela nás tím co řekla. ,,Oba dva o mně mluvíme jako kdybych tady nebyla a oba dva o mně mluvíte jako o věci ! Což já nejsem ! Jinovatko já jsem taky živá bytost a půjdu si ,s kým budu chtít "! Vyštěkla na ně. Bylo až s podivem že si toho nikdo nevšiml ,když byli v táboře plném koček. ,, Samozřejmě Bílá. Jen mám o tebe strach "zamumlala sestra a sklopila uši. ,,Nemusíš. Já se o svou družku dovedu postarat "zavrčel Černodráp pevně,ale ten vztek v jeho hlase tentokrát slyšela i Jinovatka. Bílá Růže ale o sestřinu starost rozhodně nestála. Prostě se vydala za Černodrápem do lesa. Věděla že to přehnala. Zakřičela na něj před jinou kočkou.....
Bude trest....

,, Já se ti omluvám-".

,,Zmlkni "

Dobře to ji uzemnilo. Zavřela tlamičku a sklopila pohled ke svým předním tlapkám. Než se nadála ,už ležela na zemi pod jeho ostrými drápy. Byl naštvaný. Hodně ,hodně naštvaný. Nevěděla co se stalo za tu dobu co byla na hlídce ,ale s někým se očividně pohádal a teď si na ní potřeboval vylít vztek. Zabořil jí drápy do hrdla až nemohla dýchat a přitiskl jí k zemi. ,,Začínáš mě vážně štvát Růžičko "! Zasyčel. ,,Myslíš si ,že na mě taková nula jako ty bude křičet ?! Že máš na to snad právo ?!" Byl totálně rozzuřený. Takhle naštvaného ho ještě nikdy neviděla. Hvězdný klane co ho tak naštvalo ?!
Ledově modré oči měla vytřeštěné strachy. Omluvila by se mu ,ale drápy měl zaryté v jejím hrdle tak ,že nemohla skoro ani dýchat natož mluvit. ,,Poslouchej mě dobře. Doteď jsem byl hodný ,ale to se mění !"zavrčel nasupeně. Byl tak strašně moc rozzuřený.....
Otevřela tlamu aby se pokusila něco zachraptět ,ale vrazil jí facku. ,,Nemluv bez mého svolení "! Zaprskal. No to se mi tedy povedlo. Nechápala co ho takhle naštvalo. Ale věděla že dříve nebo později jí roztrhá hrdlo. Jeho drápy už byly blízko tepny. Byl naštvaný a nepřemýšlel. Teď se nemohla spoléhat na to že by dostal rozum a uvědomil si , že své hračce ubližuje. Co pro něj vlastně byla ?
Jeho hračka....
Jeho děvka....
Bylo by špatné kdyby jí zabil ? Jistěže ne. Alespoň by nemusela trpět. Už nikdy by neměla strach že jí ublíží.....
Její život byl zničený. Byl zničený, rozbitý a doslova příšerný. Ale přesto ho chtěla žít. Možná pořád doufala že se jednou ráno probudí,možná pořád doufala že Černodrápa jednou dožene karma nebo na něj třeba spadne strom.
Ale chtěla žít. Nechtěla aby ji zabil. Proto udělala další odvážnou věc ,kterou nečekala že udělá. Prostě natáhla tlapku a sevřela mezi drápy kámen ,který ležel nedaleko. Před očima už se jí dělalo černo a barevné mžitky. Už to dlouho nevydrží. Za chvíli jí ty drápy buďto podříznou hrdlo nebo se udusí. A ona nechtěla umřít. Tlapou se prudce rozmáchla a kamenem ho mrskla do spánku. Nebyla to úplně velká rána -kvůli tomu ,že byla oslabená - nicméně to stačilo na to ,aby se černý kocour zapotácel a uvolnil sevření. Prudce vstala na tlapky a chvíli na něj s vytřeštěnýma očima zírala. Hebký černý kožíšek na hlavě se mu barvil rudě a na spánku i čele měl velkou ránu. Zalapala po dechu a opřela se o strom aby se nadechla vzduchu , jenž jí byl odepřen. Napadlo ho.....
Bránila se.....
Bude trest.....
S vyděšeným pohledem v očích pozorovala ,jak se Černodráp ztěžka zvedá na tlapky. Teď se rozzuřil doběla. A jí zbývala jediná možnost. Prostě se otočila a co nejrychleji se rozběhla do tábora. Z hrdla jí řekl pramínek krve a tvořil si cestičku po její bílé srsti. Za sebou slyšela Černodrápovo zuřivé vrčení a šumění listí pod jeho mohutnými tlapami jak vyrazil za ní. Teď udělala další chybu. Přinejmenším ho naštvala ještě víc ,takže až ji chytí bude se modlit aby jí nezabil. Ale alespoň to byla známka toho ,že její zkrocení a zlomení nebude zadarmo. Že v sobě má pořád trošku pevné vůle,že v sobě má pořád naději.
A to bylo hlavní.

Další kapitola je na světě ! Popravdě měla vyjít už včera a rozhodně neměla být takhle dlouhá,ale předpokládám že vám to nevadí xd. Mimochodem je pravda že skoro za každou kapitolu píšu "Doufám že se vám líbila "?
No to je jedno xd
Vaše Luna 😘