Sedla jsem si na velkou červenou sedačku. Koukla jsem na Steva který, stál se založeníma rukama na hrudi.
Stark si vzal skleničku na limonádu a nalil tak asi stoprocentní alkohol.

"Takže ......"

"Melisa Beecham. "

Řekla jsem svoje jméno a čekala, kdy Ital něco řekne.

"Takže Beecham, dáme si pravidla. "

"Pravidla?"

"Ano, Fury mi dal tebe na starost a jsi v něm domě takže první pravidlo zní. Žádný tvoje věci, jako je například spodní prádlo a v nejhorším....."

"Jo chápu. "

"Druhý. Nedokneš ne baru a nepůjdeš do mé ložnice. Třetí, když přijde Pepper budeš v pokoji. A čtvrti, žádný hluk."

"Beru a kde budu mít pokoj?"

"Nech se jen překvapit snad se ti bude líbit. "

"A když ne tak...tak tě počuram. "

Udělala jsem si s něho srandu a šla za ním do výtahu.

"Cože?"

"Nic. "

Dveře se zavřeli a já se Koukla do zrcadla. Čím víc jsem vypadala jako mrtvola než normální člověk. Rukou jsem si zajela do masných a nezdravých vlasů a pak si sáhla na pleť.

Ital otevřel dveře a pustil mě jako první dovnitř. Pokoj se skládal moderním stylem, který určitě stal víc než noví Maserati. Šla jsem mě skříni a otevřela jí. Krásné pověsene oblečení podle barvy. Zavřela jsem skříň která ještě pokračovala. Koukla jsem se na itala a on je nadzvedl jedno obočí. Co vůbec všichni s tím obočím mají? Machrujou že ho umí nadzvednout? Taky to umím.

"Než si vemeš to oblečení tak se umí."

"Nejsem špína. "

"No jen aby jinak se jmenuju Tony Stark. "

Neříkal to už? Kývla jsem a Stark vypadnul. Šla jsem ke skříni, vzala čisté oblečení a šla do dveří, které by měly vést do koupelny.

Po dlouhé době zase čistá a voňavá. Otevřela jsem jednu skříň a z ní vyndala fén. Zapla jsem ho u zásuvky vedle zrcadla. Zapla jsem fén a rukou utřela zamlžené zrcadlo. Zavřela jsem oči a nechala se teplem unášet. Nebo spíš hlavu. Otevřela jsem oči, fén uklidila, vzala hřeben, který byl ve skříni a česala vlasy.

Dveře výtahu se otevřely a já šla do kuchyně. Moderní, prázdná, ale krásná kuchyně s všemi věci na vaření. Zajímalo by mě kolik Ital utratil za tak velkou kuchyň. Otevřela jsem skříň a na mě se smutně koukala Nuttela. Vzala jsem ji a hned ji otevřela. Porozhledla jsem se po lince, až jsem našla rohlíky. Vzala jsem je a z šuplíku vzala nůž a začala mazat.

"Ty si ale drzá. "

Otočila jsem se a viděla Itala. Měl pravdu tohle je hodně drzý.

"Jestli chceš tak to tu nechám a umřu hlady. "

"Spíš bylo od tebe drzý vzít snad tu nejlepší čokoládovou pomazánku, kterou já mám. "

Vzala jsem Nuttelu do ruky a Koukla se jakou to má chuť. Kakao a oříšky.

"Já vím, ale smutně na mě koukala. "

"Měla bys pak jít do pokoje."

"A to proč? Jsi snad můj vychovatel?"

Řekla jsem a vzala si namazáný rohlík a kousla do něj.

"Ale jsi v mém domě. "

"Nafoukanče. "

"Cože?"

Spolkla jsem jídlo a přišla k němu blíž.

"N-A-F-O-U-K-A-N-Č-E."

"Nejsem nafoukanej. "

"Tak si nehorázně trapnej. "

"Chováš se jako malý dítě."

"A nejsem."

Rohlík, který jsem nedojedla jsem flakla na italuv obličej a jako primadona šla k výtahu.

"To si přehnala. "

"A co mě donutí se bát?"

Otočila jsem se a Ital držel v jedné ruce lžičku a v druhé třešňovou marmeládu. Kde ji vůbec vzal?

"Že by tohle?"

"To neuděláš. "

"A co kdyby ano?"

"Zkusíš a budeš mít peklo. "

"Tak mi řekni, proč bych s měl bát TEBE?"

Řekl Ital a vymrštil svou zbraň na mě. Jako ve zpomaleném filmu vše probíhalo, nebo jak v Metrixu. Klekla jsem si a Ital nabíral munici. Hodil a mě napadl šílený nápad.

"Alerte Ascenderae!"

Vykřikla jsem a marmeláda, která na mě letěla změnila směr na strop. Postavila jsem se a prst, který sloužil jako hůlka jsem dala do normální pozice.

"Jak si to udělala?"

"Kouzlo. "

Výtah cinkl a do mě někdo narazil. Otočila jsem se a já viděla černocha s docela velkým frňakem. Šla jsem pár kroků dozadu a černoch se Koukl na itala. Měl pravdu měla jsem jít do pokoje. Jsem magor.

"Proč držíš tu marmeládu ?"

Řekl černoch a já se Koukla na itala. Ital v lžičce měl další munici a mě napadla další šílenost.

"Carpe Retractum. "

Řekla jsem a marmoška šla ke mě. Když byla skoro u mě rychlé jsem uhla. Otočila jsem se a viděla výsledek. Marmoška přistála na černochovy.

"Tony. "

"Já to nehodil. "

"Tak mi řekni, kdo drží lžičku a marmeládu?"

"Tak jo, držím to, ale neznamená to že já to hodil."

"Opravdu ?"

"Jo byla to ona. "

Řekl Ital a ukázal na mě. Já udělala nevina výraz a nic neřekla. Asi byl blbi nápad udělat 'kouzlo' nebo-li přitáhnout k sobě marmošku.

Jak tak čas uběhl od hádky a oběda který uvařil James Rhodes nebo-li Iron Patriot jsem stravila v pokoji a zkoušela hledat něco o me rodině. Ale jak táž jsem nic nenašla a začala mít v srdci bolest která nešla vymazat. Asi je divný že to říkám v minulém čase. Proč ? Protože teď sedím ve skříni a brečím. Já vím měla bych se stydět ale když jste nic nezjistili něco o vaší rodině a vše mysl vám říká 'Tvoje rodina je mrtva' tak jste na bodu smutku.

Jsem naprosto nula která má pošahany kouzla nebo co to je. Kdybych aspoň věděla že je mám tam s tím něco udělám ale já jsem debil a s deníkem ven nepůjdeš. Chtěla bych teď být doma s Cleo a hrát hry na PlayStation 3 nebo vyrábět. Docela mi to chyby načež jí třeba nepotkam. Zavrzaní dveří se rozneslo po celém pokoji. Ještě víc jsem k sobě přitáhla kolena a víc je rukama obejmula. Zkusila nezlykat a dýchat potichu.

"Meliso ?"

"Kde jsi ?"

Mluvil známý hlas který jsem nemohla dát k nějaké osobě protože v hlavě mi probíhaly osoby z rodiny. Muž otevřel dveře skříně a na mě se vrhlo světlo. Muž si kleknul a já si jen položila hlavu na kolena.

"Meliso stalo se něco ?"

"Ne. Nech mě být. "

Začala jsem zlykat a popotahovala rýmu zpět do nosu.

"Meliso. Děje se něco ?"

"Nech mě Steve. Už nemám něco na čem by mi záleželo."

"Meliso...."

Ukázala jsem na notebook na posteli a plakala dál. Kdo by řekl že v pokoji bude notebook ? Vzhledla jsem k Stevovi a ten vzal notebook otevřel ho a za pár sekund měl chápavý a smutný výraz.
Vstala jsem a šla k Stevovi.

"Nic jsem nenašla. Žádná známka..po rodině... Hledala jsem na Twitteru....Facebooku... Instragramu..prostě všude."

Steve vytáhnul z kapsy kapesník a jeden ní dál. Vzala jsem ho a vysmrkala se.

"To mi je líto. "

"Víš moje teta vždy říkala že na každýho se vaří polivčička. Nikdy jsem to nechápala ale pak jsem to pochopila. "

"A co to znamená ?"

"Že na každého dojde to zlé. "