"Cože?"

"Prostě nevím jestli to jsou kouzla nebo magie. "

"Udělala jste vůbec ten výbuch vy?"

"Ano jen......"

Koukla jsem se na svou nohy, kde byla kapsa a v té kapse hůlka.

"Jen?"

"Tohle. "

Řekla jsem a vytáhla hůlku. Nějak to z něj vytáhnu.

"Kus tyrkysového dřeva?"

"Zní to asi bláznivě, ale je to tak. "

"Tak chcete říct, že vy umíte kouzlit?"

"Ano. "

"Tak mi něco vyčarujte. "

"Lumos. "

Řekla jsem a dala hůlku směrem nahoru na strop. Koukla jsem se na špičku hůlky.

"Viděl jsem hodně bláznů, ale...."

"Lumos!"

Rychlé jsem vykřikla a na špičce hůlky se udělalo světlo.
Zavřené oči jsem a pak je otevřela. Párkrát jsem zamachla hůlkou a světlo zmizelo. Koukla jsem se na Furyka a ten jen měl otevřenou pusu do kořán, že by tam mohlo vletět rejno včel. Furyk zavřel pusu, ale zas jí otevřel.

"Řeknu Vám viděl jsem hodně divných věci, ale abyste vykouzlila světlo na špičce kusů dřeva jsem ještě neviděl."

"Je to hůlka. Ale k věci, nevím jestli to jsou kouzla nebo magie. "

"Ale teď k mému plánu. Řekla jste mi kde jste. To beru, ale jak jste se naučila kouzlit?"

"Em .......sny?"

"Sny?"

O dvě hodiny a padesát pět minut později

Po dvou hodinovém rozhovoru jsme šli do laborky za doktorem Brucem. Otevřela jsem dveře a moje oči hned uvítali lůžko. Hlavně až mi nic nepíchají.

"Doktore. "

"Fury. "

Řekl. Pozdravil? Odpověděl? Bruce. Co já vím na tohle nejsem chytrá.

"Chcete udělat testy?"

"Ano. "

"Všechny?"

"Jen krev a DNA. "

Nedělali jste to už? Dr mi ukázal židli s výhledem na chodbu. Kývla jsem a šla si poslušně sednout. Dr přišel s prázdnou skumavkou a jehlou a sedl  si naproti mě.

"Můžu tedy?"

Zeptal se a já kývla. Koukla jsem se na chodbu procházejícími agenti. Štiplavý dotek, který způsobila jehla v žile jsem, jsme se ani nekoukla.

"Už to bude. "

"To je dobrý. "

"Bojíte se jehel?"

"Trošku. "

"A proč?"

"No ani ne jehel, spíš se mi dělá trošku šoufl z té krve. Jinak, když jsem byla malá tak jsem měla tak hodně zranění."

"Zranění?"

"Jo. Lezla jsem po skříních a někdy mi to nevyšlo a spadla jsem. Nebo na horách. Kdybych neměla lano asi bych byla mrtvá. "

"Kolik vám je?"

"Bylo mi patnáct než mě unesla tajná organizace jménem Hydra, jak mi řekl Fury, ale teď mi je dvacet. "

"Takže pět let. "

"Ano. "

Koukla jsem se na ruku a pak na doktora, který něco dělal na mikroskopu. Vstala jsem a šla k Doktorovi.

"Chcete se kouknout?"

Kývla jsem a doktor trošku ustoupil a já se koukla. Malé buňky se neustále měnily barvu, které jsem ani neviděla v životě. Ale hodně tam bylo fialové a tyrkysové.

"To je...."

"Divné. "

"Žádná buňka nemůže měnit barvu každou sekundu. "

Řekla jsem a sedla si na židli vedle stolu.

"Ano jak to ...?"

"Vím? V sedmi třídě jsem milovala přírodopis a hodně jsme se učily o buňkách. Jaký je rok?"

"2016. Myslel jsem že si nic nebude pamatovat. "

"No, člověk se mýlí. Můžu jít?"

"Měl by přijít Fury."

Jako zázrakem se otevřely dveře a v nich stal Fury s PokerFury. Nebo-li jeho výraz. Šla jsem k němu a stoupla si před něj jako on a pokusila udělat jeho vyraz.

"Jestli se snažíte mě naštvat, tak si mě nepřejte."

"To vás tak rozčiluje, když se člověk snaží udělat váš výraz?"

"Ano. "

"A to proč?"

"Doktore máte výsledky?"

Zeptal se a přišel k doktorovi. Chlap jak hora a trpělivost na nule. Povzdechla jsem si a šla k nim. Jsou horší než holky.

"Výsledky nemáme, ale víme jen co dělají buňky."

Ukázal doktor na mikroskop a Fury se mi, ale ani ne půl minuty a hned se koukl na mě.

"Je normální, že buňky mají každou sekundu jinou barvu?"

"Ne, ale ještě nevíme jaké jsou výsledky. "

"A do kdy by měly být?"

"Nejpozději do dvou týdnů. "

"Ano. "

Usmála jsem se a ukázala asi své špinavé zuby.

"Vy teď půjdete na pobyt s Starkem. "

"Statkem?"

"Starkem. "

"To je ten Ital?"

"Ano. "

"A kdy se jde?"

"Pojedete s Rogersem."

Kývla jsem a Fury hned šel pryč a já se ho snažila dohonit. Super budu s Italem. Nikdy jsem neměla s Italame dobrý kamarádský vztah.

Sedla jsem si do kouta letounu a přitáhla si kolena k sobě. Nevím proč, ale cítila jsem se tak.......osamoceně. Jako bych měla umřít, i když umřít by bylo dobrý, když nemáte nic a nikoho na kom by mi záleželo. Dala jsem hlavu na kolena a zavřela oči.

"Blbý den?"

Kývla jsem hlavou, ale na osobu se nekoukla.

"Co se stalo?"

Zatřepala jsem ramena ve znaku, že nevím.

"Nevíš?"

Zatřepala jsem znovu a koukla se na osobu.

"Proč tě to tak zajímá?"

"Chci ti pomoct. "

Dala jsem nohy od sebe a opřela se. Svůj pohled jsem upoutala k dveřím, které vedly na záchod.

"Myslela jsem že si mě 'nechal'."

Řekla jsem a slovo nechal udělala rukama uzovky.

"Pospíchal jsem. A proč by tě nechal?"

"Znáš mě sotva den. "

"Vím, jaký to je se ocitnout v jiném roce. Ale podle mě, si to brala......"

"Divoce?"

"Normálně. Chovala si se jako puberťačka. "

Přitáhla jsem si nohy sobě a rukuma je obejmula.

"Už nejsem. "

"Jak to?"

"Byla jsem v Hydře pět let. "

"A kolik ti je?"

"Dvacet. "

"Takže ti bylo patnáct ?"

"Jo. Měla jsem jít s rodinou do Afriky pomoct chudím dětem."

"A tebe to bavilo?"

"Jo vidět šťastný výraz rodin a děti, když jim dáš léky. Jídlo nebo když jim pomůžeš. "

"To je hezký. "

"Jo a teď o to přijdu. "

"Jen pět let. "

"Ale i tich pět let mohlo být dobrý. "

"Lepší než osmdesát let. "

Koukla jsem se na něj a dala svou hlavu na jeho biceps.

"Jo. Ale ty si aspoň spal. "

"Ale v zimě. "

Řekl a já se trošku zasmala. Dveře od záchoda se otevřely a přišel k nám Ital. Koukla jsem se mu do obličeje a pak na jeho vousy. Ví vůbec co je to žiletka?

"Bavíte se dobře?"

Zeptal se a založil si ruce na hrudi. Jako spalšena jsem kývla, že ano.

"Víš co je to žiletka?"

Zeptala jsem se ho po splašenem kývání hlavou. Ital se otočil a zmizel někde v dveřích. No asi mám osobu, na které bych si mohla utahovát. Noví styl zábavy, celá já!