Venku panovalo krásné zimní počasí. Sněžilo. A šestnáctiletá dívka s blonďatými, u konečků kudrnatými vlasy a bílou košilí s černými puntíky a dlouhými rukávy, se opírala o parapet okna a koukala na padající vločky. Byla doma sama. Mohla dělat, co chtěla.

Její rodiče jeli autem do centra Londýna koupit její milované starší sestře dárek k dvacátým prvním narozeninám. Ta taky není doma. Šla oslavit svoje narozeniny ke kamarádce, se kterou se zná už od základní školy.

„Kdyby tu se mnou byla moje kamarádka Demeter. Byla by s ní sranda," povzdychla si. Vždycky, když jí dívka zavolala, Demeter se s ní sejít odmítla a nakonec zůstala opět sama. „Kéž by!"

Začala si hrát s pramínkem svých vlasů a omotávat si ho kolem prstu. Na zasněžené ulici viděla partu lidí, která po sobě začala na levém chodníku házet sněhové koule a vzájemně se shazovat do hroud sněhu. Na pravé straně zase zahlédla mladého kluka v jejím věku, jenž měl zelené vlasy upravené na styl „pankáč", modrou bundu, černé džíny s řetězem. Spěchem už skoro běhal.

Dívce opřené o parapet okna nezbývalo nic, než si zapnout počítač a prohlížet si internet. Sedla si k němu, zapnula monitor, počítač, ale nefungoval. Zkusila to ještě jednou. Ne. Nezapnul se.

„To ne. Já ten referát musím dneska dodělat. No tak! Šlapej, ty jedna kraksno!" Vzteky do počítače kopla, ale tím si nepomohla. Možná to ještě více zhoršila. „Jak chceš! Počkej, až přijdou rodiče!"

Jen ať bys to neodnesla ty! v duchu si pro sebe říkala blonďatá dívka Lirra. Sedla si na židli k počítači a přemýšlela nahlas: „Když nemám nic na práci, nemůžu dělat ani referát, tak bych mohla kramařit."

Napadala ji spousta věcí. Prohlédnout byt, zda nenajde vánoční dárky, nebo si přečíst tajný deník její sestry. Nejvíc ji ale zajímalo tajemství, které skrývala její matka v soukromé skříňce na klíček. Co kdybych se jenom podívala, to přece neublíží, ne? Pouze nakouknout! Stále se rozhodovala, zda porušit maminčin zákaz. Ale ano! Udělám to. Rozhodla se dobře. Její život už obyčejný nebude.

Rozběhla se ze svého pokoje do malé kuchyňky v bílých odstínech. Otevřela skříňku, a v ní objevila jemně růžovou dřevěnou truhličku na klíček. Vzala ji do svých rukou, položila na kuchyňskou linku. „Chtělo by to klíček. Kam ho mamka, tedy už já schovala?"

Z kuchyňské skříňky vyndávala starožitné skleničky, hrnky, až objevila malinkou krabičku na náušnice, jejímž obsahem však náušnice nebyly, nýbrž klíček. Lirra vytáhla klíček, zastrčila ho do zámku skříňky.

Otočila klíčkem potichu, i když doma nikdo nebyl. I když, mám se podívat? Přece jen, mám to zakázané. Dostanu určitě trest. Ale co mě nezabije, to mě posílí, pomyslela si Lirra a otevřela skříňku.

Uvnitř uviděla jakýsi nažloutlý dopis. Vzala ho do ruky a opatrné si ho prohlížela. „To jsem blázen. Dopis? A jaká divná adresa odesílatele. Škola Živlů, Elementarilinia... A je otevřený."

S hlasitým polknutím vytáhla z dopisu papír s textem. Všeho se dotýkala jen tak namátkou, aby nic neponičila. Pro případ. „Co to je! Proč je tam moje jméno?!"

„Mo-moment! To je vtip. Ne, ne a ještě jednou ne. Škola Živlů? A kdo je Lucas Tepelord?!" udivená koukala a pročítala si ještě jednou dopis. Nechtěla tomu, co je napsáno v dopise, věřit, ale přece jen v ní byla malinká část, která tomu věřila. „Možná je to pravda... Ale nemám důkaz. A navíc, nikdy jsem nic kouzelného neudělala.

Nosia Elemen-," zarazila se uprostřed věty. Uvědomila si, že kdyby to pravda byla, ocitla by se před tou školou a nevěděla by, jak se vrátit zpátky. „Radši bych to říkat neměla."

Takže ty tomu věříš! Ty věříš, že existují kouzla! ozval se její vnitřní hlásek. Měl pravdu. Opravdu tomu trochu Lirra začala věřit. „Možná, že... že... je to pravda. Kouzla přeci jen e-existují."

Z toho šoku si musela sednout na židli od jídelního stolu. Přece to není možné. Kouzla neexistují, nebo ano? Měla tedy chodit už tři roky na takzvanou Školu Živlů?

***

Bylo slyšet zavrzání vrat i auto. Její rodiče se právě vrátili domů. Lirra to ovšem neslyšela. Pokojně spala v posteli ve svém pokoji. Musela se z toho všeho vyspat. Škola Živlů, kouzla, to je moc na šestnáctiletou dívku.

Liřřina matka vyšla z auta, v ruce držela několik tašek s nákupem a její manžel jí otevřel vchodové dveře. „Jsme doma zlatíčko!" vykřikla mamka a položila těžké tašky na podlahu.

Lirra otevřela svoje fialové oči. Protáhla se a podle budíku zjistila, že je sedm hodin večer. Také zaznamenala, že obrazovka počítače svítí.

Zaslechla otevření dveří a hluboký vyděšený nádech. Rychle vstala z postele a vyšla do kuchyně. Okamžitě se podívala na mamku, která v šoku stála ověšená taškami na místě s otevřenou pusou.

„Mami, víš, já-" začala Lirra a celá nervózní, co asi nastane. „Já nechtěla, ale-„

„Ale co? Proč? Co tě k tomu vedlo?! Vždyť víš, že jsem ti to zakázala. A kde jsi vůbec našla ten klíč? Ani už sama nevím, kde byl uchovaný," zeptala se rozzlobeně matka Lirry své dcery.

„Já... já už to prostě nevydržela. Chtěla jsem vědět, co v ní je. Klíč jsem našla u tebe ve skříni, když jsem si bez dovolení od tebe půjčila tričko," přiznala se Lirra a cítila se provinile. Ale zároveň byla šťastná, že ji otevřela. Bez toho by nikdy nezjistila, že vlastně ovládá magii. „A tedy... Přečetla jsem si ten dopis a-"

„No tak Lirro! Ty sis ho přečetla?"

„Ano, přečetla. A abych byla upřímná mami, nelituji toho. Proč jsi mi neřekla, že umím ovládat živel nebo element nebo jak to tam je napsané?"

„To je dlouhá historie. Bohužel máš právo to vědět," nešťastně si povzdychla matka a její vztek už zcela vyprchal. „Nechtěla jsem ti o tom říkat, ale..."

„Ale co, mami? A proč bohužel? Vždyť je to úžasné ovládat kouzla a používat je na různé věci!" představovala si Lirra, jak používá třeba sílu živlu ohně na zapálení krbu.

„Dceruško, tak to nefunguje. Musíš nejprve zjistit, ke kterému druhu živlu patříš. Naučit se ho ovládat trvá tak minimálně 6 let a to pouze pro základní využití. Ty největší mistři trávili polovinu svého života trénováním svého živlu, aby dostali titul Mistr Elementů," upozornila Lirru, která stejně tomu, co řekla, vůbec nerozuměla a nechápala pointu. „Není to jen tak!"

„Tak mi to vysvětli! Vysvětli mi, jak to funguje. Řekni mi, proč jsi mi zamlčela informace o kouzlech Elementů?" nutila Lirra svoji matku. Ta pouze povzdychla a posadila se na židli od jídelního stolu.

„Když to tak chceš... Posaď se tedy taky," vybídla žena jménem Jacqueline svoji dceru, aby se posadila naproti ní. Nechtěla ji říct celou pravdu, jelikož by to podle ní na šestnáctiletou dívku bylo příliš, ale také proto, že nechce, aby věděla všechno, co se odehrálo. „Začalo to jedním dnem...

Dnem, kdy se o mně dozvěděl jistý člověk posedlý temnotou, zlem a nenávistí kvůli jedné věci. Jmenoval se Ambredam. Tehdy jsem chodila na Školu Živlů do čtvrtého ročníku. Vše bylo normální. Byla jsem pilná žačka až natolik, že jsem se dostala mezi nejlepší z celé akademie. Dříve to znamenalo velikou slávu, ale také jsi měla spousty povinností."

„Jakých například?" přerušila maminčino vyprávění zvědavá Lirra.

„Například asistence učitelů u žáků, kteří svůj živel ovládali poněkud hůře než ostatní," odpověděla ji Jacqueline a dala se zas do vyprávění. „Ambredam se o mně dozvěděl a chtěl mě zabít, jelikož jsem byla silnější než on. Ale jak vidíš, moc se mu to nepovedlo," zasmála se a Lirra spolu s ní. V místnosti zavládlo ticho. Zpoza mraků vycházel měsíc v celé své kráse. Byl úplněk. I tisíce hvězd by nepřekonalo jeho zář.

Dívka, která nyní hloubala ve svých myšlenkách, si kroutila kudrnatý pramínek o svůj ukazováček. Takže kouzla existují. Je to neuvěřitelné...