--!!NOVĚ V POHLEDU VYPRAVEČE (MINULÝ ČAS)!!--

„Bože, co mám dělat?" říkala si Lirra. Celá zhroucená sklouzla po dveřích na podlahu vsedě. Nevěděla, co má udělat. Přece nemohla jen tak vejít do kuchyně a pozdravit ho. Celá vynervovaná si prohrábla rozklepanýma rukama vlasy a zaklela. Tohle se přece nemohlo stát, pomyslela si, tohle prostě ne! Z rukou ji vystřelil docela velký proud vody. Pohovka, dvě křesla, stůl a zeď byly zmáčený.

„C-co to má znamenat?! T-to jsem udělala já?" podívala se na svoje ruce a promnula si oči. „Já udělala kouzlo! Já udělala-"

Z kuchyně se ozvala veliká rána, ženský nářek, ďábelský smích a mužský křik. Lirra ještě znervózněla. Po tváři jí tekly pramínky slz. Ne, musím něco udělat. Prostě musím.

Zvedla se a začala skládat plán. Chodila sem a tam po místnosti. Chvílemi se uklidňovala, chvílemi panikařila.

„Uklidni se Lirro, to bude dobré," vedla pro sebe monolog. „Uklidni se."

Z ničeho nic se začala se třást zem. Lirra vyjekla a uskočila. Pod nohama ji křupala podlaha jako při zemětřesení. Obrazy na stěnách padaly na podlahu, některé spadly do díry vytvořenou rozdělením země. Váza s usušenými červenými růžemi, která byla položená na stole, se roztříštila na kousky skla. Lirra v bačkorách musela dávat veliký pozor, aby si střep nezapíchla do nohy. To by ještě zhoršilo její situaci.

Rychle vyběhla na chodbu, kde na zemi přeskočila rozbité zrcadlo, které bývalo křivě pověšené na bílé zdi vedle věšáku na kabát. To byl můj dárek! Země se třásla čím dál tím víc. Naneštěstí Lirra spadla a zapíchla si do lýtka malý střep z rozbitého zrcadla. To mi ještě scházelo.

„To je bolest! Ale musím si to vytáhnout. S tím bych nemohla chodit. Teče mi z toho krev!" vyndávala si z lýtka kus střepu. S nářky a s bolestí ho vyndala a hodila do půlky zkrvavělý kousek k botníku.

Zemětřesení ustalo. Lirra celá pohmožděná a rozlámaná vstala, ale podlomila se jí kolena. Rána na lýtku štípala a krvácela čím dál tím víc, ale musela něco dělat. V kuchyni je největší zlo. Opět vstala. Tentokrát úspěšně. „Tak to bychom měli...

Do kuchyně vedou dvoje dveře. Jedny z obývací místnosti a jedny z chodby, ve které jsem nyní já. Když vlezu dovnitř kuchyně, tak se můžu rychle zkusit schovat za kredence, sporák a myčku. Ale co dál? No nic, budu improvizovat. Buď přežiju," hlasitě polkla, „nebo zemřu."

Přišla potichu k bílým dveřím. Zhluboka se nadechla. Po tváři jí tekla další slza. Po lýtku pramínek krve. Na ruce se jí tvořila modřina od zemětřesení. Blonďaté kudrnaté dlouhé vlasy měla rozcuchané a zelektrizované, tak, že jí nepříjemně stoupaly nahoru. Pot tekl po jejím těle jako po vodopádu, ale i přesto si byla jistá, že musí zakročit.

Pomalu a potichu otevřela dveře. Zděsila se, ale neměla na reakci čas. Rychle zaběhla za kuchyňskou linku. Viděla katastrofu: Jídelní stůl byl převrácený u okna a chyběly mu tři dřevěné nohy. Na zemi spadávaly z polic bílé porcelánové talíře, jež se roztříštily na ostré kousky. Kožené, nyní rozpárané židle ležely převrácené na podlaze. Šedé závěsy na okna byly roztrhané, okno proděravěné. Liřřin otec byl promočený na kost, na ruce se mu nepěkně vybarvovala modřina a nohu měl popálenou. Z nosu mu tekla krev, pramínek krve mu stékal po hlavě. Ležel opřený o topení a pomalu ztrácel vědomí. Matka dívky, které se nyní choulila vleže k rohu místnosti, si počínala hůře. Šedé triko s dlouhými rukávy měla spálené od ohně, hnědé vlasy měla mokré, jako kdyby se ještě před chvílí koupala, na hnědých volných tříčtvrtečních kalhotách byly u noh i u kolen skvrny od krve. Na obličeji u očí měla dva ošklivě vyhlížející škrábance. Uprostřed místnosti byla postava v červené kápi. Ambredam.

Lirra skrčená za kuchyňskou linkou vyděšeně sebou klepala. Co jí to napadlo? Ona přece nemůže pomoc rodičům. Nebo ano?

„Konečně! Po dlouhých letech se tě můžu zbavit, Jacqueline, konečně! A udělám to rychlým způsobem. OHNĚM!" zakřičel Ambredam a z jeho rukou se vytvořilo podivné kouzlo. Vypadalo jako oheň a taky že to oheň byl. Lirra koutkem koukla sledovala celou scénu a viděla muže v červené kápi se dvěma rukama. S jednou lidskou (pravá), a s druhou (levá) zvláštní. Jakoby odumřelou. Sice měla tvar lidské ruky, ale vypadala, jako by na ní rostla uschlá hnědá tráva. „A ta tvoje dcerka mě nezastaví!"

To se ještě uvidí! Jen počkej, Ambredame! Jen počkej! pomyslela si Lirra. Nejradši by ze svého úkrytu vyběhla, ale byl by to pošetilý krok jejího plánu. Musí vyčkat, až bude Ambredam v nepozornosti, nebo oslabený (to byla menší pravděpodobnost). Pohlédla na otce. V bezvědomí. Pohlédla na matku. Ve smrtelném nebezpečí. Pohlédla na Ambredama. Skvěle se baví.

„Ne, prosím! Mám dceru! Prosím!" naříkala bezbranná Jacqueline. Ale nadarmo. Ambredam použil oheň, který mu šlehal z rukou na ni. Její nářek se rozlehl po celém domě. „Exteries," ještě vydechla po zničujícím ohni.

„KONEČNĚ!" ještě jednou zopakoval slova. Matka Lirry, celá spálená, se nehýbala. Lirra začala pochybovat. Přece nemůže být. Ne, to nemůže. Nemůže být MRTVÁ!

Ubohá Jacqueline nedýchala. Neudělala sebemenší náznak života. Dívka schovaná za kuchyňskou linkou začala panikařit, brečet.

„Po tolika letech jsem ji zabil. Zabil jsem Jacqueline Quell! Moji největší nepřítelkyni! A teď přijde na řadu její manžílek!" dodal Ambredam. Lirra chtěla hlasitě brečet, naříkat. Nevěděla, co má dělat. Její matka zemřela. Už nikdy neuslyší její slova. Nikdy už neucítí její tlučení srdce při objímání. To všechno je pryč. Pryč...

Najednou, z ničeho nic, Adrian se začal zvedat do vzduchu. Jeho tělo udělalo několik otoček a otevřel oči. Začaly se kolem něho objevovat malé trhliny zelených a modrých odstínů. Za jeho zády se objevila velká trhlina stejných barev. Liřřin otec rozpažil ruce a jeho tělo začalo svítit. Ambredam a schovaná Lirra, která všechno pozorovala, si museli zakrýt oči.

Světlo ustalo. Její otec měl stále oči otevřené. Už neměl na sobě normální oblečení. Byl oblečený do bílého hábitu, lemovaným žlutými pruhy u rukávů i u nohou. „Exteries."

Další záblesk světla. Tentokrát ještě oslnivější. Ambredam i Lirra si opět museli dát před oči ruku, nebo by oslepli. Záblesk světla zmizel. Trhliny pravděpodobně do jiné dimenze taktéž. Lirra celá zničená, vyjevená nechtěně vstala. Už byla viditelná. Naneštěstí si ji taky udivený Ambredam všiml. Když se s ním střetla pohledem, zpanikařila. Co jí to napadlo vylézt ze svého úkrytu?

„Ale, ale. Kdo pak tu byl? Kdo pak viděl smrt svoji matky a zmizení otce do Země Sfér?" zasmál se Ambredam. Lirra pouze nehybně stála. Vše, co se ten den stalo, se jí promítalo v hlavě. Smrt matky, zmizení jejího otce, únos sestry. Ale kde je babička?

„Někdo tu nemá co říct. Já bych už zaútočil být tebou. Nebo ty nemáš žádné schopnosti? Ty nejsi živel? Tak to bude snadná kořist. Pojď ke mně blíže!" vysmíval se Ambredam Liřře. Ta najednou, aniž by sama chtěla, se přisunula k Ambredamovi. Jako by ji něco ovládalo. Lirra se vzpírat nemohla. Někdo ji držel pomocí kouzla.

Dívka a muž si hleděli přímo do očí. Ambredam ji propaloval pohledem. Lirra hlasitě polkla strachy, co se bude dít. Z ničeho nic spadla před něho. Kouzlo povolilo. On na ni hleděl s úžasem i dokonce s malým strachem. „Ty jsi Lexa!"

„C-co?" řekla potichoučku Lirra. Nechtěla ho nějak ještě více popudit. A ani se nechtěla dozvědět víc. Co znamená, když je někdo Lexa?

„Máš štěstí. Nezabiju tě! Ale prokleju tě!"

Tak. Kapitolka u konce. Dala mi docela dost práce, takže doufám, že se líbila. Tentokrát byla z pohledu vypravěče. I další kapitolu budou vyprávěné tímto časem. Tak doufám, že vám to moc nevadí :). Napište mi dolů do komentářů, co si myslíte, že se s Lirrou stane a jak ji prokleje. Zatím AHOJ!

-Barbara123