Michal si připadal, jako by vzbudil z nějakého divného snu. Zkoumavě si prohlížel krabičku s mastí.  Znovu ji otevřel a přičichl si k zelenkavé hmotě. Slabě voněla po nějakých bylinkách. Pak letmo koukl na hodinky, strčil krabičku do kapsy a rychlým krokem zamířil do baru U Havrana.

Lucie už čtvrt hodiny seděla u jejich oblíbeného stolku a brčkem upíjela Lordova kanárka. Na první pohled se zdálo, že jí to čekání nevadí, ale poťukávající špička pravé boty ji usvědčovala z neklidu. Konečně dveře baru otevřela ta správná osoba. Udýchaný Michal s omluvným výrazem ve tváři.

„Zdržel ses!" oznámila mu přísně neoddiskutovatenou skutečnost.

„Já vím, promiň," Michal se tvářil provinile a pokusil se Lucii políbit. Ta mu blahosklonně nastavila tvář a pak mu naznačila, aby se posadil

„Ale až ti , Luci, budu vyprávět..." Michal stačil vyslovit jen pár slov, když byli barmanem dotázáni, zdali si budou přát to samé jako vždy. Přikývli, barman odešel a Lucie vyzvala Michala aby pokračoval.

„Od rána se dějí dost divné věci. A myslím tím opravdu divné. Začalo to u Brdečkové. Na první pohled bys řekla, že to je taková milá babča, která peče štrůdl a krmí kočky. Dnes jí úplně přeskočilo. Přilepila na židli nějakou slečnu a držela ji zavřenou v ložnici." Michal se významně odmlčel a čekal, co Lucie řekne na tak zvláštní věc. Tu však zaujalo něco jiného.

„Tys byl u Brdečkové v ložnici s cizí ženskou?"

Michal si nemohl nepovšimnout žárlivého tónu a trochu se tomu usmál.

„Kterou Brdečková přilepila na židli," zdůraznil Michal absurdní čin staré paní.

„A tys ji odlepil, že?" utrousila Lucie trochu jedovatě.

„Ne, to udělala Brdečková a pak umřela," řekl Michal tajuplně.

„A ta slečna?"

„Ta mi slíbila odměnu. Chtěla abych k ní dnes večer přišel, že mi něco dá," Michal se pokoušel vysvětlit, že se vlastně nic nestalo, ale dost nešikovně.

„A ona ti dala, a proto jsi přišel pozdě!" odsekla Lucie příkře.

„Jo. Teda, ne! Ne!" Michal se vyděsil, co to vlastně řekl a snažil se to zachránit. „Lucie, podívej se." Vytáhl kulatou krabičku a položil ji před Lucii. „Dostal jsem od ní tuhle mastičku. Říkala, že léčí všechny choroby. Já vím, zní to jako naprostá blbost. Taky mě napadlo, že ta ženská mohla být prostě blázen. Ale stejně mi to vrtá v hlavě. Brdečková o ní tvrdila, že je Smrt."

„A ty tomu věříš?" Když Lucie pozorovala Michalovo chování, žárlivost ji sice přešla, zato se jí však zmocnila obava, jestli i jemu trochu nepřeskočilo. Barman v té chvíli donesl čaje a tiše zmizel.

„Já nevím. Divný ale je, že bydlí v posledním domě na Převislé. Za hřbitovem, chápeš? Má majordoma, který vypadá, jako by vypadl z hororu a v celém domě jí hoří svíčky. To není normální. Asi jsem tam neměl chodit." řekl Michal sklesle a napil se čaje. Lucie vzala do ruky onu kulatou krabičku a začala ji zkoumat. Odklopila víčko a přivoněla k obsahu. Nezdál se ničím vyjímečný.

„Mělo by se to vyzkoušet. Říkala ti, jak se s tím zachází?"

„Stačí, prý, potřít libovolné místo na těle. Jenom se před tím musíš podívat, jestli nestojí někde poblíž. To by pak znamenalo, že dotyčnému už nic nepomůže a brzy zemře."

„Protože ona je Smrt," konstatovala suše Lucie a Michal se rozpačitě usmál.

„Tak to vyzkoušíme," Lucie se zahleděla na pána u stolu vedle baru. Seděl tam s nějakou starší dámou a než Michal přišel svěřoval se jí, že ho dnes pekelně bolí hlava. Vstala a zamířila k nim s mastičkou v ruce. Přiznala se jim, že zaslechla o čem hovořili a nabídla pomoc. Pán souhlasil a za chvíli se nestačil divit. „To je naprostý zázrak! Kde se to dá koupit?" 

„Bohužel," omluvila se Lucie a vysvětlila, že se jedná o tajný rodinný recept a vrátila se za Michalem.

„Uvědomuješ si, co to znamená?" Michal kývl. Tahle mastička byla nejen nadějí pro mnoho nemocných, ale i lék na jeho nevalnou finanční situaci. Jen to museli uchopit za správný konec.