Minarai-san, chvějící se chladem s prokřehlými prsty se postavila, pokusila se rozloučit s muži u stolu, kteří se tak propadli do svého rozhovoru až pro ně její existence byla irelevantní. Sama si uvědomovala, že by beztak nedokázala sledovat jejich myšlenky, ač se o to před tím pokoušela.

Vyšla na ulici a došlo jí, že vidí.

Vidí i to ostatní.

Tvory a postavy i předměty, které ostatní nevnímají. Její vědomí a podvědomí začaly mezi sebou bojovat. Zatočila se jí hlava a zhoupl se žaludek.

Dala se do běhu, jednak proto, aby se zahřála a jednak proto, aby jediné nad čím bude přemýšlet byl pomalu docházející dech, zběsilý tlukot srdce a ubývající síla.

Vběhla do svého dvoupokojového bytu, kde se opřela zády o dveře co v této poloze zamknula.

„Výtejte doma, paní,“ ozval se jemný, sametový hlas.

Rozhlédla se, na parapetu oka seděla mužská postava:

„Jsem domácí skřítek,“ představila se.

Minarai-san se rozšířili oči:

„Skřítek," vydechla to slovo.

Ten se zvedl a došel k ní, kde se hluboce poklonil:

„Ano. Domácí skřítek a vy jste má paní, jsem rád, že se konečně vidíme," když se narovnal přesahoval sto šedesáti centimetrovou ženu asi o dvacet centimetrů.

Neměla ještě ani šanci strávit onu informaci a hlavně fyzickou formu skřítka, kdy pokračoval:

„Dvojčata mi říkala, že se vaše probuzení spustilo v kavárně. Také říkali, že to vypadá na reinkarnační vzpomínky. Šišo-san a Smrtka o tom diskutují, nejsou si však jistí. Scheduler snad tvrdí, že jde i o nějaký úskok  démonů," jeho hlas zvážněl.

Stále opřená o vchodové dveře opětovně přikývla:

„Dvojčata?“ vše co se dozvídala s sebou přinášelo daleko více otázek. Musí začít jen tím vrcholem ledovce, ke dnu se proklouže postupně.

Skřítek se usmál:

„Duchové, bratr a sestra, doprovázejí vás od vašeho narození, jsou to vaši starší sourozenci, kterým nebylo dáno žít. Nenarodili se, ale jejich duše se rozhodly nepřejít a zůstat s vámi," vysvětlil jí, jakoby to vše naprosto vysvětlovalo.

Zavřela své tmavé oči, v duchu napočítala do pěti.

Skřítek je vyšší jak ona, její nenarození sourozenci dělají špionážní činnost co dál?

„Běžte se ponořit do vody. Bansh, už připravila vanu. Dala do ní sůl a byliny, které vás zklidní a ochrání od našeho světa. Já dokončím obsypání bytu, aby jsme měli jistotu, že si nedovolí vás znovu v noci navštívit," dostalo se jí odpovědi na nevyslovenou otázku.

Otevřela oči a udiveně se podívala na domácího skřítka:

„Jak vám mám říkat?" Hned si pomyslela, kolik let bude muset prožít v pokládání dotazů, než bude moci nějaký sama zodpovědět.

Začervenal se:

„Paní, taková pocta. Jménem mi neříkal nikdo už desítky let. Jmenuji se Živan, k vašim službám," znovu se uklonil a postavil se s úsměvem, „vaše, Banshee, si říká Bansh a dvojčata, ty se titulují bratr a sestra, což by pro vás stejně byli, tak to nebude tak složité," usmál se. Bylo vidět,. že je na svá slova hrdý.

Vysoký, šlachovitý muž. V lidském světě by mu tipla něco kolem čtyřiceti let. Pečlivě upravené vousy, zastřižené do kulata kolem dolní čelisti, však holé tváře a žádný porost pod nosem. Připomínal jí měsíček. Oči se mu s emocemi měnily od světle zelené k opálově černé.

Přikývla, ten den už po nesčetné, odložila kabelku, zula se z bot. Přesně podle Živanova pokynu, se vydala do koupelny.  Čekajíc, kdy uvidí vílu smrti. Svou osobní vílu smrti.

Opatrně se rozhlédla v maličké koupelně, které dominovala plně napuštěná vana, na jejíž hladině se v jemných vlnkách pohupovaly různobarevné květy. Vše vonělo jak nejomamnější zahrada.

„Bansh?" Zašeptala jen tak do prostoru, bála se, co nebo koho uvidí.

„Jsem tady,“ ozvalo se z rohu, kde na skříňce na ručníky seděla drobná, světlovlasá dívka v bílých, splývavých šatech s vodovýma očma.

Minarai-san, se ulevilo:

„Ráda vás poznávám, děkuji za tu vanu, hezky to voní," poděkovala, nevěda c jinak povědět.

Poloprůhledná bytost, sklouzla ze skříňky a postavila se blíž k Minarai-san:

„To nestojí za řeč. Dnes si odpočinete, skřítek už zabezpečil byt. Mrzí mě, že jsme vás vylekali, ale díky vašemu rychlému probuzení, jste v našem světě, trochu jako maják," podala další informace, které přinesly znovu plno neznámého.

Proplula zavřenými dveřmi a Minarai-san osaměla.

Svlékla se, ponořila se do vody, nechala se uklidnit příjemnou vůní. Zakázala si přemýšlet nad věcmi, které stejně už nezmění.

Zabalená v županu s turbanem na hlavě se vydala do obýváčku s kuchyňkou.

Živana a ani Bansh neviděla.

Nakoukla do ložnice a tam u okna uviděla něco, co identifikovala za své nenarozené sourozence. V podstatě neměli nějaký konkrétní tvar, jen odráželi světlo a tím vytvářeli lesklou obrubu své existence.

„Ahoj sestro, vypadáš už lépe," oslovil jí jeden z odrazů.

„Má pravdu, pohlídáme, aby už za tebou nechodili," ozvala se jemněji druhá obruba kohosi.

„Ach, děkuji. A nejspíše, ahoj?" Pozdravila je, Minarai-san, obezřetně.
„Vy jste tedy moji nenarození sourozenci? Živan, říkal bratr a sestra?" ujistila se.

Duchové se přiblížili a jejich viditelnost se zhoršila:

„Ano, zatím nás moc nevidíš ale bude to lepší, až dokončíš probuzení," povrdili jí .

Poposunula si na nose brýle:

„To mi bude pořád taková zima? Nebo se to pak srovná?" znovu se roztřásla a hmouřila oči tam kde tušila, že je bratr nebo sestra?

„To netuším, sestro. Každý vnímá své probuzení jinak," nedal jí žádné ujištění nejspíše bratr.

Křečovitě se usmála:

„Aha Došla ke skříni a vytáhla tlustý, pletený svetr, který nerada nosila pro jeho tloušťku a přílišnou hřejivost. Teď jí přišel ideální.

„Bratře a sestro, omlouvám se, že se ptám, ale proč jste zůstali? Narodila jsem se před vámi, nebo až po vás?"

Odpověděl jemnější hlas:

„Nenarodili jsme se před tebou, ale počkali jsme na tebe. Věděli jsme, že ty poneseš rodový znak,"upřesnila, nejspíše sestra.

Žena, zabalená v tlustém svetru, kamaších a pletených ponožkách s kulichem na hlavě pookřála:

„Jakého rodu?" dychtivě čekala na odpověď. Konečně by se její spirála nevědomosti mohla rozvíjet opačným směrem.

„Našeho rodu," pověděl lakotnicky, bratr.

Zadržela povzdech:

„Ano, k jakému rodu patříme? Já vím jen o svých vlasech a teď, že jsem jakýmsi majákem nebo mostem. Nebude vše snazší, pokud budu znát svou rodovou příslušnost?"

To, co nemohla vidět bylo pokrčení ramen:

„To, ale my nevíme, víme jen, že je to znak starobylého rodu. Rodu kdy byla magie a entity svobodné a divoké. Nikdo neměl své vládce a vše se teprv usazovalo na svá místa. Cítíme, že nejsi spokojená, ale my jsme vlastně možnost, která nebyla naplněna. Jsme to neoplozené vajíčko a ztracená spermie, jsme stvořeni jen energií té možnosti, kdy se rozhodlo, že další z možností zrození bude mít rodový znak a bude moci prozřít. Tehdy jsme zůstali v očekávání i za cenu, že by se nic z toho nikdy neudálo,"

Zklamaně přikývla:

„Vím, že je divné se vás ptát, ale jdu si uvařit nudle, jíte něco vy, Živan nebo Bansh?"

Ozval se třpytivý smích:

„My opravdu nejíme. Jsme, protože jsme se k tobě připoutali. Živanovi, když uvaříš kaši, bude v sedmém nebi a Bansch, ta se živí vůní z pohřebních květin. Nemusíš se o nás starat," poučili ji.

Zasmála se sama sobě, nad svým uvažováním. Jak jí jen něco takového vůbec mohlo napadnout, do teď, vlastně asi tak před čtrnácti dny netušila, že existuje Raiburari.

Pak, že existují oni, a teď se ptá, co jedí.

I přes to, si místo nudlí uvařila ovesnou kaši a jednu porci dala stranou. Nevěděla odkud se najednou vyloupl Živan, uklonil se:

„Ta miska s kaší je pro mě?" Zeptal se dychtivě, skoro nečekajíc na přikývnutí.

Už mu podávala lžíci, kdy jej viděla, jak se stočil do jakéhos klubíčka na parapetu okna a začal jí jíst prsty. Ignorujíc celý širý svět.

„Má paní je tak skvělá kuchařka!" vzdychal a mlaskal, že se Minarai-san musela podívat na svou porci a ochutnat, jestli se nezměnila v nebeskou manu.

Ne stále to byla ta samá ovesná kaše.

„Paní, nesu vám vlastně vzkaz," zahuhlal, když vylizoval mističku.

Nedokázala od té podívané odtrhnout zrak:

„Co je to za vzkaz Živane?"

Ten se ošil, uklidil použité nádobí do myčky. Jeho tvář, oděv i ruce byly k neuvěření naprosto čisté.

„Jestli by jste se nechtěla setkat s bosorkami?"

Miarai-san se zamračila:
„Koho tím myslíš?" v její bohaté slovní zásobě se vynořilo, že jde o hanlivý výraz.

Živan, znechuceně krčil nos:
„Taková ta běžná lesní žoužel. Víly, rusalky bludičky, hejkalové, plivníci. Prostě havěť lesní," popsal je s nadřazeností svého postu.

Minarai-san pokyvovala hlavou už s otevřenými ústy:
„A co el..."

Než to stihla doříc před ústa jí tiskla svou poloprůhlednou ruku Bansch:

„Nejmenovat, nebo si je nasadíte do bytu, říkejte jim třebas felové, ale nikdy nejmenovat. Většina lidských záznamů o nich je špatná, málo se podobají roztomilým motýlkům z dětských knih a ušlechtilým čahounům z povídání o Středozemi. Nejvíce připomínají děti z prvního stupně. Jsou divocí a milují zvuky. Jakékoliv. Tak, že je nezajímá co a jak je vydá, třebas kdy někomu drtí kosti, jen aby slyšely ten zvuk,“ popsala jí bytosti, které by v lese chtěla potkat každá nevědomá holčička.

„Proč tady již nejsou? Všichni o nich mluví, i já jsem je jmenovala nesčetněkrát,“ udivila se Minarai-san.

„Je to prosté. Přivolat je může jen probuzený a to ne každý. Jak jsem řekla, tím rychlým probouzením k sobě lákáte náš svět více, než jiní. Přesto si myslím, že by jste měla jít na to setkání. Dvojčata půjdou s vámi. Jen si pamatujte, nic nesmíte jíst. Pít nevadí, jen nic co by jste musela žvýkat," poučila Banch, svou velitelku.

„Proč vy, Banch, nejdete se mnou?“ nedokázala nepostřehnout jistý náznak něčeho, čemu nerozuměla, přesto to měla před očima.

„Domácí skřítkové, se drží rodinného krbu, my Banchee, se držíme rodu a v podstatě tak i krbu a bosorky plují s větrem. Jsou to živly přírody a nespoutanosti, nerozumíme si. Pokud se nemusíme potkat, nepotkáme se,“ pokývala hlavou a Živan souhlasně bručel.

Minarai-san, najednou svět, mimo ten lidský, začal připadat povědomější, protože ve všech, je jistá hierarchie a ponížení.

(Zde je poslední, předepsaná kapitola s tím, že nevím kdy bude nová. Jak jsem už někde předepsala, jde hlavně o oživení profilu.)