Minarai-san, se jen nepatrně usmála:
„A kam se tedy mám vydat, nebo jak se s nimi mám spojit?“ ještě než si vyslechla odpověď ptala se dál, „jaká jsou pravidla, krom toho, že nesmím jíst? Mám jít v uniformě knihovny nebo?“ ukončila dotazování neukončeně.

Živan, se ušklíbl:

„Jde jen o to, obejít strom z levé strany, tak projdete do jejich prostor, v podstatě stačí jakýkoliv kus dřeva, pro ty, kteří to dělají poprvé je však lepší určitá rituálnost,“ začal vysvětlovat. „Nejlepší je silnější kmen, za který jen tak nevidíte, položíte na něj pravou a koukáte do větví a myslíte na odlehlá místa, lesy a louky, no a pokud je vše jak to má být, opravdu tam vejdete,“ z jeho hlasu zněla trocha lítosti.

„Uniformu nechte doma, byla by spíš k neužitku, bude to chtít něco jiného,“ přidala se Banch. V jejích jemných rysech se mihl úsměv: „Ani toto,“ mávla ke své paní, „není moc vhodné. Živan vám vybere to správné,“ trochu nakrčila průsvitný nosík.

Minarai-san, přeskočila pohledem z jednoho na druhého, co skrývají, nebo přesněji, co neříkají?

„Sestro,“ ozval se jeden ze sourozenců. „Všichni, co se připoutali k domům a rodům, krbům nebyli vždy usazení. Také putovali s větrem. Tím, že zapustili své kořeny, odloučili se, ale vše co získali na svých cestách stále mají. Jen neradi to přiznávají,“ dokončil s lehkou intonací škodolibosti.

A opravdu, jak Banch i Živan, těkali očima a měli pevně sevřená ústa.

„Pomůžu s účesem,“ vytáhla mírovou vlajku nakonec víla smrti.

Netrvalo dlouho a nějakým záhadným způsobem byla Minarai-san, oblečená v boho stylu, vlasy spletené a zároveň vlající kdy stála v parku s rukou na kmeni největšího stromu.

Cítila přítomnost duchů a neměla strach, obcházela strom a myslela na krásné rozlehlé louky, zalité sluncem jak z obrazů v osmnáctého století. Věděla, že nemohla udělat ani pět kroků, kdy se skutečně ocitla v podobné krajině, která dýchala klidem a mírem.

Užasle se rozhlédla, nečekala něco takového, louka, která v tom nejlepším místě přecházela v les, uprostřed se vlnila říčka, s břehy plnými oblázků.

Neodolala a vykročila směrem k vodě. Tam si všimla , že se vodou brodí osamělý, černý kůň, úchvatné velikosti.

„To je Kelpie,“ prozradil jí bratr. Tady získali její duchové skutečná těla a podobu.

Minarai-san, si je obdivně prohlédla. Byli jí podobní a přesto jinačí. Také si všimla tenké zlaté nitě u svého zápěstí.

„To je pouto stromu a tebe, sestro. Je to dohoda dřeva a života, že se v pořádku navrátí vše, tam kde má být, to je ten rytuál, cos provedla,“ vysvětlila štíhlá mladá žena, drobnější než ona. Měla však jen světlehnědé vlasy bez bujnosti, jakou se honosí ona sama.

„Kelpie, to je lidožravý kůň? Nebo tak někdo?“ zeptala se šeptem.

Kůň se rozesmál:

„Něco tak nechutného, jako lidské maso bych nejedl,“ proměnil se v muže, dlouhých, černých, mokrých vlasů. „Jsem tu jako uvítací výbor, půjdem na palouk, ostatní už čekají,“ natáhl ruku z vody.

Minarai-san, bez obav natáhla svou k němu:
„Jste milý, děkuji,“ poděkovala mu bezelstně.

Kelpie, hned strhl svou ruku, jako by se dotkl nabitého, elektrického drátu:

„Bude lepší, jít podél řeky. Já zůstanu ve vodě,“ pozorně si prohlížel ženu na břehu i její doprovod. Bez slov zůstali až k místu setkání.

Řeka, se zde rozlévala do podoby jezera, byla hluboká, jiskřivě průhledná a ledová. Nad paloukem se skláněly vysoké stromy, které knihovnice nedokázala pojmenovat a vytvářely tak přírodní kopuli stropu, jak v nějakém chrámu.

V moment, kdy její oči přivykly zelenému šeru, spatřila trůn a na něm ženu. Dlouhé vlasy jí splývaly kolem tváří, přes ramena a vlastně až k nohám a tak jí halily, jak nějaká róba. Na hlavě a možná z hlavi jí vyrůstaly srnčí parůžky. To musela být královna.

„Tak jsi přišla, maličká. Jsem královna Mab, chtěla jsem poznat tu o níž šumí tolik hlasů. Přijď ke mně,“ pozvala ji.

Minarai-san, se lehce poklonila a už chtěla vykročit k trůnu, kdy jí zmáčel šplouchancem, kelpie.

„Kelpie, tos nemusel, dobře tedy slib je slib,“ odpověděla mu, Mab.

„Posaď se na ten kámen, který máš u nohy, i když se mi líbíš, jsi moc hezké děvče a mohla bys tu klidně zůstat a žít, ale byl dán slib, že se vrátíš a tak to tedy bude. Zahajte slavnost,“ zvedla nad hlavu ruku s poněkud nelidsky vyhlížejícími nehty, spíše drápy.

Prostor se zaplnil mnohými, od nikud se rozlévala veselá, jiskřivá hudba a všochni tančili. Netrvalo dlouho a i ona byla vtažena do víru tance a zpěvu, mockrát musela odmítnout jídlo.

„Tanec je naší řečí,“ promlouvala k ní zelená dívka v tmavých šatech. „Je neobvyklé vidět smrtelníka vnímat naše pohyby, ale bude to tvým rodem, že?“ usmála se zubatě.

„Driádo,“ odvolal ji někdo a tak se už Minarai-san, nestihla zeptat na více.

„Je čas jít domů, pošeptal jí bratr,“ který byl pro ni již zcela vyditelný.

„Poděkuji a rozloučím se s paní,“ odpověděla mu.

Proplétala se tančícími, zpívajícími těly, kdy před ní byla postava, která se snažila, aby ji nemohla obejít:

„Omlouvám se, potřebuji se dostat ke královně,“ oslovila záda, co měla před sebou.

Trochu pozdě si uvědomila, jak černé a dlouhé vlasy postava má, jak jsou jeho ramena široká a napřímená. Otočil se:

„To nebude možné,“ jeho chladné oči se jí zabodly do tváře, nakonec si ji velmi pozorně prohlédl.

Minarai-san, zatoužila po útěku. Bála se a zároveň ji, Ba'a El Berit, přitahoval jak temná  svíce.

V tom se napjala ona zlatavá nitka od jejího zápěstí a jako by nic nevážila, stáhla ji zpátky, až do běžného světa.

„Sestro!“ vykřikli sourozenci najednou.

„Já, nejsem v pořádku,“ odpověděla. Uvědomila si, jak všechny stíny jsou tmavší. Připadalo jí, že veškerá tíha jí právě přistála v nohách a ona sebou nemůže pohnout.

„Je mi zima, příliš velká zima,“ roztřásla se jí kolena a začaly cvakat zuby.

„Sestro, nesmíš se tomu poddat, je to jen o síle rozhodnutí. Jako tam na palouku. Proto ti Živan, nedal instrukce k návratu, aby přišel přirozeně,“ ponoukal ji, bratr.

„Sestro, stačí vykročit, první krok,“ šeptala jí, sestra.

Minarai-san, toužila jen po tom, aby se mohla ukrýt a spát. Chtěla být doma, zabalená v přikrývce s šálkem horkého čaje v rukách. Představila si teplo, jak jí ohřívá dlaně a každým polknutím rozehřívá útroby.

Udělala krok, stíny zesvětlaly, chlad opustil její tělo.

U dveří ji Živan a Banch, posypali solí a znovu uzavřeli kruh.

„Přišel tam,“ promluvila k Banch.

„Paní Mab a ani Kelpie, neprotestovali?“ optala se neslušně otázkou? Pozorovala svou paní, viděla, že její probuzení je hotové.

Minarai-san, se neusmála:

„Něco je jinak, že? Proto, mě Kelpie nestáhl pod vodu a proto mě nechala královna tančit, něco není v pořádku a myslím si, že jsem to já, že Banch?“