Minarai-san, cítila kolem sebe proud vzduchu, ale náraz nepřišel.

Opatrně otevřela oči.

Vznášela se v jakémsi prostoru, kolem byl šedý kouř, ticho a jinak nic a nikdo.

„Bratře? Sestro?“

Opatrně zavolala, neodpověděli jí.

Také si uvědomila, že její původně tak pevně svázané vlasy, kolem ní vlají rozpuštěné.

„Aaachch,“ zasyčel povzdech kousek od ní, „nedouffala jsssem, že jssssi zzzamluvená,“

Minarai-san, vynaložila veškerou svou pozornost ke zdroji zvuku, zahlédla tak špičku ocasu, zakončeného buddhistickými zvonky.

„A, a-ano,“ vykoktala.

Teď, když dokázala sledovat ocas, dokázala vidět i zbytek postavy.

Vůbec se nedala srovnávat s onou zhroucenou hromádkou, které se snažila vyhnout.

„Ččíií je to zzznak? Nemohu na tebe vůbeccc sssssáhnout,“ vyptávala se dál.

„Em, Ba'a El Berita?“ odpověděla spíše otázkou.

„Značka pána démonů!“

Minarai-san se podivila, jak nemůže znát jeho značku?

Kolem svého pasu a pod koleny ucítila chladný dotek:

„Můžeš si hrát se mnou, knihovnice. Proč se tu kamarádíčkuješ s kde jakým plazem?“

Celá se napjala:

„Echydna, je to určitě Echydna,“ zamumlala, „nehraju si s nikým,“ odporovala.

„Koukej zmizet, nezapomeň všem dát vědět, že ona je moje,“ nereagoval na odpověď temný pán.

„Máš zajímavou schopnost,“ zašeptal.

Minarai-san, se dívala rovně před sebe, cítila, že její tváře nabraly rudou barvu.

„Já o ničem nevím. Děkuji za pomoc, ale spěchám do práce,“ nevěděla, jak se osvobodit aniž by se ho musela dotknout víc, než už se jí dotýkal.

„Maličká,“ broukl jí přímo do ucha, jí se tak sevřely útroby ve vzpomínce na sen, který se jí zdál, „mohl bych tě pozřít,“

„To není nutné, stačí mě vrátit na zem. Šišo, už na mě čeká. Ráda chodím včas,“ lehce se zavrtěla.

„Co mi dáš, když tě pustím?“

Minarai-san, si uvědomila, že nejsou v šedé bublině, ale stojí před knihovnou:

„Co já vím, třebas autogram?“ odsekla. Bezmyšlenkovitě mu zatlačila rukou do hrudníku a celá se napjala.

Opravdu jí pustil.

Překvapená z návratu své vlastní váhy zakolísala, jediným pevným bodem byl však on.

Chytila se.

Přesně, zapřela se dlaněmi o jeho hruď.

Omámeně vzhlédla.

Jeho černé vlasy mu padaly kolem obličeje, sklonil se k ní v mžiku jí políbil.

Bylo to spíš zobnutí, kdy rty se dotkl jejích rtů.

Široce rozevřela oči, ústa schovala pod dlaně, otočila se na patě a utekla dovnitř budovy, v zádech jeho procítěný smích.

Rudá, zadýchaná, zmatená, roztřesená, se opřela o vnitřní stranu dveří knihovny.

„Co se děje, Minarai-san?“ dotkl se lehce jejího ramene Šišo.

Ta se otočila.

Postarší knihovník ucouvl:

„Ta značka!“ šeptavě vykřikl, „to je Beritova značka. Ta aura!“ ustoupil o další krok.

„Dobrý večer, Šišo-san,“ pozdravila skromně, „a ano, ve všem máte pravdu. Jen pořád,“ chtěla dokončit, že nezná svůj rod.

„Drahá, obávám se, že dnešní večer bude rušný. Jste jak luxusní dortík na křišťálovém podnosu, za to obehnaný mříží a lejzry,“ mnul si ruce. „Co vám mám poskytnout? Vše jsem udělal, ale on,“ mumlal si.

Minarai-san si všimla, že celý prostor knihovny ji pozoruje, čeká na ni. Zakázané patro se najednou nejevilo tolik temné, když se zahleděla, viděla jasně uličky, slepé odbočky, křižovatky a celý rozsáhlý prostor, který tam přeci být nemohl.

Knihovna otevřela.

Nenahrnuli se dovnitř zvědavci, jak předešlé otvírací doby, trousili se, procházeli mezi regály, posedávali, hlavně pozorovaly každý její pohyb.

Šišo-san, nedovolil aby vyšla zpoza pultu, zároveň věděl, že dívka ač je v nezvyklém nebezpečí je zároveň pod ochranou, přesto.

„Dobrý večer,“ vytrhl jí z úvah hlas, zvedla oči a dívala se do hlubokých tůněk očí, kelpie, s kterým se již setkala.

„Dobrý večer,“ podařilo se jí odpovědět bez ach či ó. „Budete si přát?“ zeptala se.

Velmi citelně vnímala ztrátu brýlí, za které byla zvyklá se skrýt, sklopit hlavu tak aby skla odrazila světlo.

Jeho pohled jí hypnotizoval, vyprávěl o loukách, skalách, pramenech a ústích řek. O jejich hlubinách i mělčinách.

„Kartičku čtenáře, máte?“ zeptala se nakonec, „ač co mi tu vyprávíte, je krásné,“ lehce se pousmála, „ta oslava, byla moc hezká,“ dodala.

Položil kartičku na pultík:

„Tento Rónán, k vašim službám jest, paní zraku,“ poklonil se.

Minarai-san, plaše zkontrolovala kinto čtenáře:

„Děkuji, to nebude třeba. Nic si nebudete půjčovat?“

Zamítavě zakroutil hlavou:

„Stačí zavolat po vodě, po sebemenší stružce, přijdu,“ lehce se uklonil, důstojně odešel.

Zmateně se rozhlédla po knihovníkovi, nikde však nebyl. Ne tedy uvnitř sálu s knihami.

Také si uvědomila, že nepostrádá jen nadřízeného, ale i Sestru a Bratra.

Byli s ní na ulici než se střetla s Echydnou.

Může někdo spoutat ektoplazmu, nebo z čeho vůbec jsou?

„Malááá knihovnice. Majetek, pááána, prossssím,“

Stála před ní její známá z večera:

„Dobrý den, máte čtenářskou legitimaci?“

nenápadně si prohlédlapostarší ženu kolem šedesáti nahoře a naprosto nádherně zbarvené šupinky ocasu dole.

„Jissstě, že ano, drahá. Tyto knihy sssi půjčuji,“ položila podivně vypadající svazky na pultík.

„Tedy, můžete mi ji dát?“ vyžádala si opětovně kartičku Minarai-san.

Echydna, jí pozorovala velmi bedlivě, její pohled hypnotizoval a zvonečky na ocase se lehce chvěly:

„Potkala jsem tvůj rod, už je tomu dávno, skoro si to nepamatuji. Zdědila jsi zrak a klid,“ chřestot ustal, ona se usmála, na pult položila legitimaci knihovny.

Minarai-san, se zachvěla zvědavostí, ale teď na to není čas ani vhodné místo.

Udělala co bylo potřeba, zapadla do svých vlastních úvah.

Zrak a klid.

Co tím myslela?

Koho se může zeptat?

Dál rutinně prováděla svou práci, když zjistila, že vozík s vrácenými knihami je plný. Bude muset některé z výtisků uložit.

Šišo-san, však nebyl nikde k vidění.

Rozhlédla se, nezdálo se, že by někdo potřeboval obsloužit u pultu.

Základně si roztřídila tituly aby se vydala uložit do polic alespoň ty, které patřily do přízemí.

Práce jí šla dobře, až do chvíle, kdy nedosáhla do svrchní police s poněkud těžší knihou vázanou v kůži.

Nikde si nevšimla stoličky, schůdků nebo dokonce žebříku.

Padl na ni stín, bez obav se otočila, za ní a v podstatě nad ní se tyčila mužská postava.

„Potřebujete s něčím pomoci?“ zeptala se.

Usmál se zubatým úsměvem:

„Já nejsem ten, kdo potřebuje pomoc,“ odpověděl s temným zavrčením.

„Aha,“ znovu se otočila, snažila se vtěstnat knihu na její místo.

Na svém krku cítila horoucí dech, její ruku překryla jiná, srstnatá, s dlouhými drápy, vytrhla jí knihu, kterou uložila.

Druhá, stejná ruka, spíše pracka, se jí položila na břicho, drápy tlačíce se  do měkké tkáně.