„Podívejme se, Lykantrop, našel cestu do knihovny,“ ozval se hlas knihovníka.

Minarai-san, cítila větší sílu v ruce, která se jí tiskla k měkké tkáni břicha. Druhá ruka, která uklidila výtisk, přejížděla drápem přes její hrdlo.

„Červ se ukázal,“ zavrčel v odpověď. „Kde jsi se zatoulal, že jsi nechal tohle jehňátko napospas vlkovi?“ zabručel.

Minarai-san, se ani nepohnula.

„Ten pán mi pomohl uložit knihu, Šišo-san,“ odpověděla klidně. „Chybí zde schůdky, měly by tu být,“ pokračovala. „Pane, domnívám se, že se nezajímáte o mně, pokud máte vůči Šišo-san, nějaké výhrady, mělo by to být asi jen mezi vámi,“ ťala do živého.

Ruka z jejího břicha pomalu klouzala po jejím boku:

„Zajímavá knihovnice, víš, že se vlci párují,“
jeho ruka doputovala k oblině zadku.

„I u vlků, záleží na okolnostech. Vzhledem ke skutečnosti, že jsme stále v knihovně, poloha vašich rukou není vhodná. Doporučuji knihu o etiketě chování,“ odpověděla mu.

Co nečekal ani knihovník, ani sám vlkodlak, že žena, bez servítek chytila zápěstí ruky na svém krku a jednoduše ji odtáhla, otočila se, s planoucím výrazem, velmi silně uštědřila facku, onomu útočníkovi:

„Milý čtenáři, prosím předložte svůj čtenářský průkaz, nebo opusťte knihovnu. Pokud si toto místo pletete s barem, není to náš problém,“ dokončila.

Hlas měla vyrovnaný, jen zlost, která vyzařovala z jejích očí byla úchvatná.

„Měl by jsi se rychle ztratit hochu,“ zamručel Šišo, „stíny tu ztmavly,“

Doposud sebevědomý vlk, se poplašeně rozhlédl, s rukou přitisknutou k tváři:

„Ona, ona,“ koktal. Celý byl nahrbený, „udeřila mě! Štípe to,“ upřesnil.

Minarai-san, nadzvihla obočí v nevyslovené otázce, kdy ucítila váhu chladných dlaní na svých ramenech.

„Milá knihovnice, proč se ten otrapa diví je, že lykanti, necítí tak jemné,“ dal do toho slova veškerý důraz, „poplácání. Ale rozhodně jsem neočekával, že si dovolí vztáhnout své špinavé pracky na můj majetek,“ změnil tón hlasu z žertovného k mrazivému, nikdo jiný než Ba'a El Berit.

„Důvodem, proč jsi pocítil její hněv je prostý,“pokračoval v rozhovoru s šelmou před sebou, „nese v sobě hodně dávný rod, který se dokáže vzepřít, mohu mít její tělo, nikoliv její duši, ty jsi se toho těla dotkl,“ zahřímal.

Minarai-san, si uvědomovala, že je kolem naprostá tma, přesto vše jasně vidí:

„Už je to tu zas,“ ozvala se. O krok ustoupila, tak aby na ní nesahal, „zde je knihovna. Není to nic víc ani méně. Není to ring, bar ani hřiště, pokud si pánové chcete vypůjčit knihy, číst si nebo vrátit vypůjčené, jsme vám k dispozici. Jinak opusťte tento prostor,“ řekla neústupně.

Tma zmizela, světlo se vrátilo stejnak tak přirozené stíny i Šišo-san.

„Pánové,“ lehce se jim uklonil, „ta mladá dáma se vyjádřila,“ napřaženou rukou jim ukázal k východu.

Oba, tedy jen lykantrop, odešli. Ba'a El Berit, prostě zmizel.

„Jsi v pořádku děvče?“ optal se jí.

Přiskočil právě včas, aby jí zpomalil v pádu, kdy jí vypověděla kolena službu:

„Já nevím, strašně jsem se bála! Ty drápy, kterými mě ohrožoval,“ zavzdychala a přitiskla si pěst k ústům. „Co to mezi vámi je? Proč si dal, On, tak na čas, myslela jsem, že jsem jeho nová hračka,“ teď už regulérně vzlykla.

„No tak, no tak,“ utěšoval ji knihovník. Podal jí balíček kapesníčků.

Minarai-san, se podívala na igelitový obal a nadzvihla obočí:

„Nemá tohle být látkový kapesník?“

Šišo-san se rozesmál:

„Toliko k duševnímu zhroucení, že?“ usmál se. Pomohl spolupracovnici zpět na nohy.

Společně, mlčky uklidily knihy, obsloužili čtenáře.

„Minarai-san, abych odpověděl na otázku, co je mezi mnou a tím vlkodlakem, jednoduše, jeho sestra se na nějaký čas stala mojí milenkou, ale již nejsme spolu. No a ta druhá věc, asi je to součást jeho hry, “ nadzvihl ramena.

„Na čas, milenka. Ale,“ chtěla namítnout.

„Ano, vlci se párují na celý život, ale lykanti nejsou jen vlky, ale i lidmi, ona v sobě potlačila volání pudu a pohybuje se svobodně. Její bratr mi to dává za vinu, poskytl jsem jí knihy, které jí k tomu dopomohly. Než se zeptáš, bylo to úmyslné,“ podíval se stylem, který znemožňoval další otázky.

Minarai, však v tu chvíli šlo hlavou, kam se poděl Bratr a Sestra. Přece říkali, že s ní jsou stále.

Určitě s ní byli na tom chdníku.

„Bratra a Sestru, jste Šišo-san, se mnou potkal?“ zeptala se ho z nenadání.

Knihovník se na ní zahleděl, velmi podrobně si ji prohlédl:

„Bratr? Sestra?“

Minarai zaváhala:

„Nenarození,“ dodala, nějak jí nešlo vyslovit,  duchové.

„Tak ty vidíš i duchy,“ zamumlal si. „Takže vidíš i poschodí pod střechou, nemýlím-li se,“ oči mu podivně světélkovaly.

Minarai, obešla pult. Rychlým krokem se od něj vzdálila, postavila se na znak, který ji ukázal.

Bylo to přesně včas.

Knihovník, narostl do šílené výšky přes dva metry a rozhodně i šířka byla unikátní.

„Šišo-san,“ zašeptala, v dlani svírala hodinky na řetízku.

„Mohla bys ji přivést, vrátit ji zpátky,“ jeho hlas zněl, joko by se vichřice nebo orkán snažili šeptat.

„Koho? Děsíte mě!“ odpověděla, co nejklidněji zvládla.

„Myslí tím, první dceru," kolem ní se vytvořila půlkruhová zeď.

Když se pořádně podívala, došlo jí, že kolem stojí asi trolové.

Rodina trolů, aby byla přesná.

„První míšenka, která se narodila, ta která píše knihu o nás, ona, pro kterou vystavěli tento chrám,“ dokončila matka.

„Vy jste jeden z těch,“ vyhrkla otázku, než o tom popřemýšlela.

Šišo-san, se stáhl.

I jeho pohled se zklidnil.

„Je to jeho dcera, on je velmi pradávný, tak jako my,“ zaslechla už jen v ozvěně.

„Pojďte, Minarai-san, mám vám co vysvětlit. Pojďte, uvařím vám čaj,“ otočil se, aby se vrátil na své stanoviště.

Počkala asi vteřinu, a vydala se za ním, jejich služby nikdo nepotřeboval, tak se usadili k maličkému stolu:

„Knihovna je mauzoleum?“

Šišovi se zaleskly v očích slzy:

„Částečně,“ nakrčil nos. „Ano i ne. Moje dcera není mrtvá, ti trolové to vědí, jejich duše zůstaly v kamenech, z kterých je knihovna postavená. Srdce matky, je tam na tom místě,“ namířil na symbol slunce a měsíce.

„Kameny z trolů, živá, neživá?“ Minarai-san zakroutila hlavou snad, aby si uspořádala myšlenky.

„Budete muset vypovědět celý příběh, knihovníku,“ klesla hlasem.