Malá, tmavovlasá žena spala neklidným spánkem. Během nějž podvědomě svírala v dlani talisman.

Ony malé zavírací hodinky na bronzovém řetízku, který dostala od svého nadřízeného.

Ve snu jí pronásledovala temná postava s dlouhými rozevlátými vlasy, Ba'a El Berit. Jenže v tom snu bylo všechno zmatené, jako by se znali už dávno a jen se opět setkávali.

Zpocená se posadila, se srdcem, divoce bušícím.

Nalila si do sklenky vodu a rázem jí vyplivla.

Byla slaná.

Udiveně se podívala na džbánek s vodou. Pak se podívala kolem své postele, jednak byla odsunutá od zdi a v druhé řadě byla obsypána solí.

Minarai vzala do dlaní svůj telefon a podívala se na hodiny. Bylo poledne.

Opatrně vytočila číslo Šišo-san.

Zvedl jej hned po druhém zazvonění:

„Co pro vás mohu udělat, Minari-sa?“ ozval se uklidňující hlas.

„Šišo-san, během noci, se mi stalo něco divného. Potřebovala bych si o tom promluvit,“ zformovala své obavy a údiv.

Z reproduktoru bylo slyšet šustění otáčených stránek:

„Jistě. Víte kde je literární kavárna Knihomil?“

Přitakala, oblékla se do svých fádních, všedních šatů. Neodolala a dotkla se tkaniny pracovní uniformy:

„Jaké pak máš schopnosti, krásko?“,  došla na stanici autobusu, který jí doveze na smluvené místo, za člověkem, sama se tomu pojmenování musela zasmát, který jí snad pomůže vysvětlit, jak se mohlo stát to, co se stalo.

Knihomil, bylo i její oblíbené místo. Klidné a vstřícné. Bez přemýšlení a rohlížení se vydala k místu, kde tak nějak čekala svého mistra:

„Dobrý den, Šišo-san,“ pozdravila knihovníka, Minarai.

Ten jí pokynul aby se posadila.

Objednala si černou kávu a jen tak stereotypně míchala lžičkou po obvodu šálku. Vše zatím, aniž by začala.

„Minarai-san, co vás tak vystrašilo, že jste mi volala?“ nakousl, protože viděl, že ona stále váhá.

Zvedla své čokoládové oči od kávy:

„Nevím, jak a kde začít. Měla jsem divoké sny, ve kterých jsem se setkala s  pánem démonů, ale bylo to jen jako by se potkávali staří známí. Sám sen by mě pravděpodobně nevyděsil, ale má postel se během noci přestěhovala a byla obsypána solí. Nepamatuji si, že bych něco z toho udělala,“ zachvěl se jí hlas.

Starý muž si začal ženu před sebou prohlížet pečlivěji:

„Je to možné,“ promluvil spíše k sobě, „vypadá to, Minarai-san, že si nesete dávný znak. Jste onou z mála lidí, kteří jsou potomky dob, kdy pohádky byly skutečné,“ dokončil velmi měkce.

Reakce mladé knihovnice byla překvapivá. Prudce zatřásla hlavou, až se spona, která jí svírala tmavé vlasy uvolnila. Ty se jí v kaskádě rozpustily na ramena:

„To není možné,“ zasykla

Dívala se do jemně se usmívající tváře,  sedícího naproti:

„Teď to vidím jasně, proto je vždy tak pevně poutáte?“ natáhl se, aby nadzvedl pramen vlasů, který byl rudý jak zapadající sluníčko.

Dívka si hned svázala vlasy zpět:

„Ano, mám jej tak od narození, je to útrpné. Nejde s nimi nic udělat, ustřihnout, obarvit, spálit, prostě jsou tam vždy. Aby nebyl všem na očích můžu ho pouze a jen učesat,“ vzdychla a nechtěně tak odhalila, jak moc bojovala proti své vzhledové zvláštnosti.

Knihomol pokýval hlavou: 

„Ano, je to znak dávného rodu. Pravděpodobně staršího než známé legendy. Jsem už hodně starý, přečetl jsem mnoho knih a strávil mnoho energie, ale nevím, jací lidé nesli tento znak po smíšení s našincem. Ani kdo to by to mohl vědět,“ přiznal svou nevvědomost.

Miarai-san přihmouřila za brýlemi oči:

„ Ale to nevysvětluje, proč a jak se to stalo s tou postelí?“ zaplašila další informací nepříjemný pocit, který na ní dotíral. Opletla drobné ruce kolem jemného porceánu s horkým nápojem, protože jí začala být z neznámého důvodu zima.

Poplácal ji soucitně po předloktí:

„Minarai-san, zapomínám, že jste v našem světě krátce. To, že nesete znak, stala jste se probuzenou, umožnilo těm, kteří vás střeží, více prostoru,“ začal s vysvětlením.

„Takže vás během spánku chránili. V podstatě v našem světě jste postavená výš než jen obyčejní lidé, pokud vás napadne někdo z našich, neprojde to tak snadno, jako by se živil jen na neprobuzeném. Berte se jako most a mosty se beztrestně nepálí,“ dokončil. 

Pokývala na srozuměnou, to však neznamenalo, že se neobjevilo plno nových otázek:

„Šišo-san, kdo jsou ti, co mě střeží?“ zeptala se opatrně, ač si nebyla sama jistá, zda chce znát odpověď.

„Nevím, kdo je kolem vás, běžně jsou to domácí skřítkové, někde jim říkají hospodáříčkové. Duchové, kteří jsou nějak svázáni s vaší existencí, v neposední řadě Banshee,“ usmál se a rozhlédl se po kavárně.

,,Víla smrti?“ vykoktala mladá žena z druhé strany stolečku, ozdobeného mozaikou.

Černovlasý stařík přikývl:.

„Ano. Jak jsem řekl, nesete si znak, tudíž patřte k význačným rodům, proto i Banshee. Nemusíte být tak vystrašená, jsou to milé dívky, které se starají o členy svého rodu dobře. Milují je celou svou podstatou a proto tak pláčí, když někdo z nich má zemřít. Kdyby jste měla světlé, modro zelené nebo zelené oči, tak váš charakter je hodně podobný tomu, jenž mívají ještě za života tyto víly,“ postavil se, vzal do rukou knihu a odnesl jí do police na druhé straně kavárničky. Tam chvíli postával, předstíraje, že si vybírá jinou knihu a hřál se v energii vycházející z muže pročítajícího noviny.

Mladá žena měla problém udržet ústa zavřená:

„Šišo-san, já jsem právě viděla, jak jste přijímal energii od toho muže s novinami,“ zašeptala, vrátivšímu se knihomolovi. ,

Zaujatě na ní hleděl:

„Ano?“ nadzvedl obočí, „nečekal jsem, že to půjde tak rychle. Je možné, že máte ve své okolí i plivníka?“

Jen vyjeveně pokrčila rameny.

Otočil oči v sloup:

„Pořád zapomínám, jak jste čerstvá. Plivník se většinou drží stinných, lesních prostor. Je jedním z mála tvorů, který umí předat schopnost vidět neviděné. Stačí přijmou jeho sliny. Většinou se baví tím, že plivou do očí, ale stačí se s nimi políbit,“ pokrčil rameny. Neřekl jak vypadají, ani více nevysvětlil.

Pomalu a táhle se napila hořké tekutiny:

„Nepamatuji si, že bych něco takového zažila,“ odložila jemný hrneček na podšálek aniž by zacinkal, „je nějaká kniha, ve které bych se dočetla o všech těch,.“ mávla rukou v prostoru k náznaku všech zmíněných, „a dalších? Myslím, že bude třeba, abych se to naučila,“ přijala vše prakticky.

Knihovník se trochu zamračil:

„Existuje taková kniha, ve které je zapsán každý tvor, jeho rod. Dokonce rodinné a vznešené postavení, zdroj energie, její strana,“ zahlédl onen další dotaz, „já čerpám svou energii z pozitivna, z čtení slov, neovlivňuji dárce. Jsou další, co však berou životní energii dárce, abych tak řekl,“ objasnil. „Vrátím se zpět, kniha, se píše sama, ale je jen jedna jediná.  Pro vás, je nedostupná. Nelze jí odnést, zničit či nějak ovlivnit, žije svým životem na čtvrtém poschodí Raiburari knihovny,“

Zklamaně přikývla:

„Musí to být úžasná kniha, jak však vznikla? Přece jí musel někdo začít psát, dát ten impulz, nebo tak, nevím jak to funguje, mimo svět lidí,“ rozvinula další otázku.

Tentokráte si vysloužila obdivný pohled, Šišo-san ztišil hlas:

„Váže se k ní legenda. Tvrdí se, že knihu začala psát v dobách zapomenutých legend, dívka, která se dostala do boje mezi vysoce postavenými démony . Údajně byla velice krásná, jemná a tichá a dokázala okouzlit divoké z divokých. Nikdo neví, jestli propadla některému z nich, ale nakonec, vypráví se, nalezla nějakou šamanku, která jí pomohla se skrýt v té knize a žít jako její neoddělitelná součást. Tak aby ochránili tu, jenž si vyvolili, vystavěli oni mocní budovu, jenž znáte jako Raiburari knihovnu. Tam uložili nedotknutelnou knihu,“

Poslouchala příběh s pocitem neznámé tíhy, nebo smutku:

„Dívka skrytá v knize, není to úchvatný a zároveň děsivý příběh? Knihovna vystavěná pro ochranu knihy, ale pokud jí vystavěli ti mocní, démoni,“ knihovník přikývl, aby podpořil myšlenkový proud své učednice.„Tak patří,“  ani nedopověděla, protože ji přerušil.

„Nikomu nepatří, ani těm, kteří stojí blíže temnu a ani těm, kteří stojí blíže světlu. Je v ní zvláštní energie, možná je to tou jedinou knihou, možná tím, že jsou tam ty ostatní knihy. Knihovna kolem knihy, žije vlastní energií,“ konstatoval. Neprozradil, jak ho ohromilo to, že příběh knihy jí přišel i děsivý.

Minarai-san zvedla pohled od dopitého šálku kávy a lehce vykřikla.

Šišo-san se podíval udiveně:

„Co pak?“

Sevřela si ret, mezi zuby a pomalu je pustila:

„Já, já, nevím jak to říci, ale to opravdu celou dobu s námi u stolu sedí ten muž? Myslím si že je to smrtka,“ zamumlala.

Společník, s kterým celou dobu hovořila se podíval vedle sebe:

„Ano, celou dobu je tu, je mým dobrým přítelem, nepřišlo mi vhodné, si s ním povídat, když vy jej nevidíte. No a ani vás jím strašit,“ pokrčil rameny.

Minarai-san pokynula k Šedulerovi:

„Nevím zda mě upřímně těší, přijde mi však slušné vás pozdravit. Jsem Minarai-san,“ představila se.

Krásný, bledý mladík s rudými rty opětoval její pozdrav:

„Nejsem tu pro vás, těší mě. Jsem Šeduler, dávám přednost tomuto označení, před Smrtkou,“ pokýval hlavou. Dal si pozor, aby se jí nikde nedotkl.

Minarai-san se rozklepala zimou:

„Je zde nějak chladno,“ podařilo se jí vydrat z jektajících zubů.

„Mnou to není, nemám tu poslání“ obhájil se  Šeduler.

Muži se na sebe podívali:

„Také to není účinek plivníkovy sliny, je to příliš rychlé a podivné,“ uklonil ke straně hlavu, smrťák.

„Ano chlapče, je to velice divné. Připomíná mi to něco, o čem jsem četl, když jsem byl ještě dítětem,“ podmračil se knihomol.