Ve vaně si učednice, znovu vybavovala rozhovor s ředitelkou knihovny, jak s pozdravem a nádechem vstoupila:

„Dobrý den, slečno," rychle pozvedla ruku aby zarazila to, co se chystala právě příchozí, říci.
„Ne, zadržte, vidím zde, vaše jméno napsané, ale nebudeme je tu vyslovovat. Prosím, respektujte to. Jde o více, než vaše zdraví," vyřkla, jako nějaké zaklínadlo a žena naproti souhlasně, ač trochu zaraženě, přikývla.

Pokračovala tak dále:
„Víte, není časté, že by k nám přišel někdo z venčí, k tomu si nás vybral jako svou první práci. Myslím, že jste, po posledních desítkách let, první," pokynula, aby si její možná zaměstnankyně posadila naproti

Tehdy, ještě jako žadatelka, se posadila.

Jen neurčitě zaslechla, jak si řiditelka zamumlala cosi o její uzavřenosti. Sama zareagovala jen pozvednutím obočí.

Ředitelka, nahlas už pokračovala:

„Nyní vás informuji, co je naše knihovna zač. Není to knihovna jako běžné, kde je beletrie a naučná literatura, tisk," pohlédla zpět do obličeje mladé ženy.

Ta, rozhodně přikývla, trochu neslušně naznačila, že je ochotná přijímat další informace.

„Naše knihovna obsahuje osudy, magii, štěstí i děs. Jsou zde obyčejné knihy, přesto i ty mají sílu. Sílu slova. Hlavně tedy nejnovější výtisky, i našinci, mají rádi pohádky," pousmála se.

Reakcí bylo opět nadzvyžné obočí.

„Nedivte se, pro nás, jsou vaše romány, denní tisk a psaní pohádkami, protože naše existence je pro vás pohádkou. Pokud se s námi zapletete, budete v neustálém ohrožení, budete muset nosit uniformu knihovny, naučit se chránit a hlavně nejlépe zapomenout své jméno," dokončila svůj tak dlouhý monolog.

Minarai-san, se zabořila více pod hladinu, znovu jí napadlo, zda neměla tehdy odejít. Přesto její reakce byla jiná:

„Proč vlastně?" zeptala se jen.

„Jméno, to je cesta k vaší duši, k vašemu tělu i k osudovým okamžikům," dostalo se jí vysvětlení.

„Jak hodně je nezbytné, neužívat své jméno? A kdo všechno je opravdový?" proklouzl jí dotaz, za který se i teď stydí.

Ředitelka se mile usmála:
„Všichni, co váš druh, považuj za mytologii, jsou skuteční. Ne možná v úplném znění, jak je někteří pisálci popsali, ale hodně z toho je pravda. Co se týče jména, jak jsem řekla, nejlépe zapomenout i sama pro sebe," už nezněla tak optimisticky.

Minarai-san, proběhlo myslí několik nesourodých otázek. Ředitelka, pokračovala ve své řeči:

„Nejsem jako vy. Budete zde jediná. Pokud však již teď, nechcete dále pokračovat, vrátíme se spolu v čase. Odmítnu vás ihned, jako nevyhovujícího kandidáta. Je to nejprostší a nejjednodušší prostředek. Vy nebude vědět o nás a my budeme klidní, že jste jen další neprobuzený," její tvář nyní zůstala bez výrazu, přesto soustředěná na žadatelku.

Ona si uvědomila, že dostala odpověď na otázku v tu chvíli, kdy se jí zrodila v hlavě, co víc, nepřišlo jí to divné.

Souhlasila.

Prostě, jen přikývla a řekla:
„Souhasím,"

Ptala se však sama sebe, jak mohla zůstat tak klidná?

Nešlo jí to z hlavy.

Je snad porouchaná, vždy byla introvert a nesmělá. Nikdy neměla tu krásu, ze které by měli kluci mokré sny. Vysloveně odporná také ne.

Proč se jen rozhodla staru Minarai-san?

Jak se jí vlastně podařilo najít tuto knihovnu?

Potopila se pod hladinu vody a nechala pomalu odnést své nevyřešené myšlenky pryč.

S lapáním po vzduchu se vynořila.

Zítra je její první pracovní den.

Šišo-san jí jistě pomůže. Jen se musí naučit být opatrná.

Bylo něco po poledni, kdy vstala, prošla každodenním koupelnovým rituálem a zabila čas, každodenním stereotypem.

Nastal čas, aby vyrazila. Upravila si vlasy, tentokráte je spletla a stočila do drdolu. Oblékla se s velkou pečlivostí, do uniformy knihovnice v postavení Minarai-san. Měla čas, vynechala jízdu autobusem a užívala si krásného počasí.

Když byla poprvé v parku, nevšimla si toho, ale bylo v něm naprosto jiné světlo, než mimo něj.

„Dobrý den, Šišo-san,“ pozdravila svého nadřízeného, s nímž se setkala ještě po cestě před knihovnou.

„“Dobrý den minarai-san, dnes prvně. Obávám se, že bude velký nával. Určitě už o vás ví, klepy v našem světě jsou stejně rychlé, jako ve vašem. Možná si je užíváme o trochu více, než vy,“ zářivě se usmál.

„Šišo-san, nevím zda to není neuctivé, ale mohu se zeptat, kdo jste?“ nevydržela nutkání, zeptat se.

Stařík se zatočil se zakloněnou hlavou a roztaženými rukama:

„Mnarai-san, je to velice neuctivé, ale vy jste člověk. Musím vás v tomto směru ještě vést. Proto se nikdy neptejte. My mezi sebou to poznáme v osmdesáti procentech případů. Zbytek je i pro nás tabu, je to otázka, jak by jste se ptala, zda si budete vyhovovat sexuálně,“ hlasitě se smál, rudým tvářím a sklopeným očím své kolegyně.

„Prozradím vám to dívenko, jsem knihomol. Živím se energií vytvářenou čtením knih. Je nás už velmi málo. Je to naše vina, nejsme příliš schopní se odpoutat od čítáren, takže hledání vhodného partnera není snadné, ale občas nakráčí sám do naší náruče,“ prozradil jí jedno z mnoha tajemství, které měla poznat.

„Vidím, tu otázku, napsanou ve vašem výrazu. Naše entity se mohou míst, ne však až tak volně, jako to máte vy lidé, někdy splyneme i s člověkem, ale to bývá málo, většinou je to někdo, kdo nese nějaký dávný znak, kdy se běžně váš a náš svět setkával, kdy pohádky a legendy byly mladé a byl to vlastně záznam jistých událostí. Teprve pak začali lidé uzavírat svou mysl. Je to tak v pořádku Minarai-san?“

Přikývla:
„Děkuji, omlouvám se, za tu svou nemístnost. Již se to nestane,“ poděkovala potichu.

Poplácal jí po rameni:
„Přijdou jiné otázky. Jen, opatrně,“ dávno došli do budovy a nachystali věci k práci, „Za třicet vteřin, se otevřou dveře. Buďte opatrná,“ ukončil jejich poklid.

Postavila se k pultíku, bylo zde klasické zařízení na snímání čárových kódů, počítač a tiskárna.

Na první pohled, zde, vypadalo vše úplně jako v běžné knihovně. Kdyby sem zabloudil neprobuzený, jak říkali lidem, jenž nevěřili na jiné bytosti, neměli by podezření.

Úderem šesté, vstoupil k pultíku první čtenář:

„Vítejte. Vracíte knihy nebo si budete nějaké půjčovat?“ zptala se Minarai-san, zcela chladný výraz, bez zámek emocí.

,,Vracím,“ zahuhlal muž, líce mu zčervenaly.

Minarai- san od něj převzala knihy, dala si velký pozor, aby neměla fyzický kontakt s mužem v nádherném kimonu.

„Omlouvám se pane, ale obávám se, že jste nedodržel výpůjční dobu. Prosím, budete muset zaplatit pokutu,“

Muž, na druhé straně se evidentně naježil, bílá ouška se postavila do bojové pozice.

„Máš nějaký problém, chlapče?“ poplácal jej Šišo-san po zádech. „Být tebou, tak dám ruku z jílce tvé katany. Laskavě si uvědom, že Minarai-san, nemá důvod, znát rodinná pouta. Všem bude měřit stejně. Tak koukej zaplatit holomku, než tě odtud sám vykopu a ještě takové lidské prasečinky!“ zahřímal její nadřízený.

Minarai-san se nestíhala divit, její křehký kolega narostl, zesílil a jeho aura znatelně potemněla.

„Jistě strýčku, nebude se to opakovat,“ kajícně dodal muž s kočičími oušky, zaplatil požadovaný obnos a zmizel.

Za ním, byla již hezká fronta, ač celý konflikt netrval ani pět minut.

Odbavovala jednoho hříšníka za druhým, stále svůj neměnný obličej, až do doby, kdy se z celé místnosti, jako-by ztratilo světlo.

Z místa, kde se ztrácelo a byla temnota nejtemnější vystoupil v dlouhém černém, lehkém, průsvitném a lesklém plášti, dlouhovlasý muž.

Postava bojovníka.

Přistoupil k pultíku a drze se naklonil za něj:

„Hm, nová knihovnice. Ale nejsi zrovna kráska, co?“ jieho has útočil na nejhlubší struny, co v sobě měla.

Obrnila se:

„Vaší průkazku, pane,“ tlumila v sobě hněv, profesionalitou. „Pokud vracíte pouze knihy, podejte mi je,“následovala další její věta, ignorujíc celou bytost před sebou.
„Omluvte mou žádost, stáhněte se zpět, zasahujete již do mého pracoviště,“ tvrdě vrátila pohled, nevychovanci.

„Hm, odolná, že. Panna?“ přišla další dotěrnost.

Minarai-san, popadl vztek. Její obličej se zkrabatil do temné koule:

„Pane, nejspíš tím, že jste nepoužil hlavního vchodu nevíte, že toto je knihovna. Ne, bar, pivnice, vinárna nebo klub. Prosím zvažte vaše další otázky, nenuťte mě na vás volat ochranku!“ znovu se zklidnila, srovnala výraz v tváři a vyčkávala.

Nebyla jediná, na rtech muže vyselo nejméně dvacet párů očí, co se v tu chvíli nacházeli v knihovně.

„Velmi nepoučená! Šišo-san!“ zařval tak, že se Minarai-san zachvěla, jak se tu může takhle chovat!

„Utište se! Jste v knihovně, ne nikde na boxu. Pane, smím vidět vaší registraci?“

Otočil se k ní s nevírou v očích. Odnikud vyndal zalaminovanou kartičku. Minarai-san jí projela čtečkou: ,

„Kniha pozemských hříchů, vám za týden propadne, chcete jí prodloužit? Nemá žádného dalšího čekatele,“ zeptala se naprosto běžným pracovním tónem.

Přikývl.

„Budete si," podívala se na jméno: „Ba'a El Berit, přát vypůjčit další knihu?“

Usmál se způsobem, kdy dívkám odpadává z těla spodní prádlo, nejen v lidském světě:

„Jistě, Minarai-san, potřebuji pomoc ve čtvrtém podlaží,“ neočekával, že Mirarai-san zazvoní na drobný zvoneček:

„Šišo-san, zde tento čtenář,“řekla až příliš nasádle, „potřebuje pomoc v nejvyšším poschodí. Prosím, zajistěte jej. Já se postarám o zbytek návštěvníků,“ usmála se.

Jak její nadřízený předpokládal, přišel se na ní podívat snad celý pohádkový svět. Pokladna přetékala z pokut, vozík na uklizení knih, nestačil.

„Minarai-san, myslím, že jsem tě dnes neměl nechat samotnou. Způsobil jsem ti velké potíže,“ omlouval se jí hlavní knihovník.

„Proč by?“ nerozuměla.

Znovu se pokorně uklonil:

„Návštěvník, který chtěl, abys jej doprovodila  zakázaného patra, není nikdo jiný, než vládce démonů,“ objasnil jí.

Minarai-san, si přeříkala jeho jméno, Ba'al El Berit jí neříkalo nic, ani jí nenapovědělo kulturu, jenž jej zmínila.

„Prosím, až půjdeš domů, neopouštěj osvětlené cesty. Pokud nepřijde sám, nebo nezavoláš nikoho z jeho služebníků, budeš v bezpečí. Velmi jsi jej rozrušila. Nikdy ho nikdo neviděl, že by byl překvapen,“ dokončil.

Trhla rameny:

„Pro všechny v knihovně platí stejná pravidla. Ten muž mě slovně napadl, že nemám potřebu komunikovat, neznamená, že se nedokážu bránit. Alespoň slovy,“ bylo však vidět, že zcela bez strachu není.