,,Mami! Koukni! Růžový motýl!" jásala malá dívenka v parku. Motýlek letěl směrem k Berušce a Kocourovi.
,,Jak můžeme napravit tu barvitou spoušť pod náma?" Dívka s červeným kostýmkem, na kterém byly černé tečky zakroutila hlavou.
Kéž by to byla ona. Spíš on.
Ano. Stále měla Marinette a Adrien prohozená těla.
Seděli na jedné střeše a už dobrou půlhodinu dumali nad tím, jak dají Paříž znovu do pořádku.
Mohlo být tak osm hodin večer.
,,Nedáme," odpověděl prostě Kocour.
,,Navíc už je tma a každý musíme k sobě domů. Teda, já k tobě a ty ke mě." doplnil.
,,Vždyť tvoji rodiče ani neví, že nejsi v pokoji!" vyletěla Beruška z místa.
,,A ty ses měl stavit za otcem!" vyjekl Kocour.
,,Zvládneme to. Uvidíme se zítra ve škole. Kdyby byl nějaký problém, zavolej."
Kocour se nahl k Berušce a dal jí pusu na tvář. Pak nemotorně se svou tyčí v ruce odskákal pryč.
,,Teček dost." zavelel Adrien a hnedle se přeměnil zpět na Marinette, která se šla ohlásit rodičům, najíst se a vyčistit zuby. Potom zalehla do postele.
,,Marinette je Beruška, má lady. No chápeš to, Plaggu?" zeptal se.
,,Ehm." zamračila se Tikki, která kousek od ní jedla sušenku na energii.
Marinette se zatvářila vyděšeně, pak se její výraz změnil na soucitný až smutný.
,,Promiň, Tikki. Já to jen nechápu..Zničehonic jsem Marinette. Mám její hlas, super schopnosti, vše.." povzdechla si Marinette.
,,Taky mi Marinette chybí. Tebe znám jen jako kluka, ze kterého byla Marinette vždy hodně vedle." zasmála se pisklavě.
,,Marinette a vedle ze mě?" podivil se dívčí obličej.
,,Vždy koktala, ona taková nebyla vždycky?" doplnila rychle dívka.
,,Jen před tebou, protože se jí lí-protože se styděla!" vymyslela si něco Tikki rychle.
Marinette by to brala jako podraz, že ví, že ho miluje. To jí udělat nemohla, i kdyby to změnilo mnohé.
,,Musíme jít spát, Tikki, mám toho vážně dost.." prosila v polospánku Marinette.
Tikki se zavrtala vedle ní a za chvíli už obě dvě v klidu oddechovali.
^^^^
,,Drápků dost." řekl udýchaně Adrien. ,,Až půjdeš zpět, vezmi mi camembert!" křiknul Plagg a padl do postele před ním.
Adrien běžel celým domem a nemohl najít pracovnu svého otce. To bylo nejspíš tím, že to nebyl Adrien osobně.
,,Proč tu tak pobíháte?" zeptala se Nathalie, která právě scházela schody s tím, že půjde konečně domů. ,,Nemůžu najít svého otce." přiznal Adrien.
,,Sedí nahoře v pracovně a je pěkně naštvaný, že jste za ním ráno nepřišel." řekla Nathalie, otevřela domovní dveře a zmizela.
^^^^^^^^^^^^^^^^^^^
Chtěla bych poděkovat všem, co můj příběh čtou. Ano, tahle část byla o ničem, ale dost potřebná, doufám, že mě za to omluvíte. :D
Tahle kapitola patří TheDuff21, za její milé komentáře a za to, že je celá milá :D
Píše dost dobrý příběh We need A Miracle, vážně si na tom dává dost záležet :')
A chtěla bych vzkázat Martinulc: Jestli to fakt čteš, jsi borec :D :3
Díky moc všem :')
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top