Od té chvíle měl Dudley v plánu se na Hestiinu kamarádku - Caron - trochu víc zaměřit. Jak mu ale později došlo, Hestii podcenil - zřejmě to sem směřovala úmyslně celou dobu.

„Nemůžu tomu uvěřit," prohlašovala zrovna Caron, když se s Hestií po boku připojily k davu studentů, mířících k jakýmsi kočárům. Každou chvilku se někdo z nich otočil na hrad a zase zpátky. „Jedeme pryč. Fakt to končí."

„Hrozně to uteklo," povzdychla si Hestie. „Sedm let jsme tady byli víc jak doma - a teď..."

V davu panovala tísnivá atmosféra. Dudley poznával tváře, které ho provázely celou sérií vzpomínek - muselo jít pořád o ten samý ročník. Během těch několika minut - či snad hodin - s nimi prošel prakticky celé jejich studium. Zdálo se to neuvěřitelné.

„Přemýšlel jsem, že snad půjdu i učit - jen abych se sem mohl vrátit," poznamenal jakýsi kluk vedle nich. Mohl být minimálně o hlavu menší než Hestie - ale na jeho obhajobu, ta rozhodně nebyla žádný drobek. „Jenže bez těch lidí by to nebylo ono."

„Víš, že mě to taky napadlo?" poznamenala Caron. „Docela mě děsí představa, že si sem někdy zajdu za tetou pro knížky - a nepotkám na chodbách nikoho z vás."

„Nechcete přejít k něčemu optimističtejšímu?" vložila se do toho Hestie. „Robe, kde je vůbec Ava a ostatní?"

Kluk pokrčil rameny. „Taky by mě to docela zajímalo. Půjdu je najít, užijte si cestu," kývl na ně a zmizel mezi kočáry. Hestie s Caron si vyměnily nejistý pohled, naprosto synchronně se naposledy otočily na hrad a vylezly do nejbližšího prázdného kočáru.

Pokus o optimismus zřejmě nevyšel. Když se kočár za naprostého ticha rozjel pryč, vzpomínka nevybledla jako ty všechny před tím - ponořila se přímo do jakési temnoty.

Dudley zůstal zmateně stát uprostřed ničeho. Kde to byl? Udělal snad něco špatně? Porouchala se myslánka? Zůstane teď v ní uvízlý navždy? Měl by se nějak snažit, dostat se ven? Proč ho na to Hestie nepřipravila? Málem už začal panikařit, když se kolem něj všechno začalo měnit.

Nebyly to vzpomínky jako ty předchozí - byla to jen směsice matných útržků, které ho do sebe nevtáhly, ale míhaly se okolo něj jako problikávající záběry z televizních zpráv.

1993. Obávaný vrah na svobodě.

1994. Podivné události na mistrovství světa ve famfrpále. Záhady... turnaj... podivná zmizení... Ministerstvo kouzel varuje...

1995. Šílenec... poplašné zprávy... Fénixův řád... „nepanikařte, všechno je v pořádku."

1996. „Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, je zpět..." „Smrtijedi útočí..." „Dvacet pohřešovaných za poslední dva týdny..."

Dudley polkl. Ve všech těch útržcích se ztrácel a nechávaly ho zmateného, i tak se ho ale zmocnil pocit jako kdyby se mu kolem srdce sevřely kleště. Co se tu dělo?

„Do háje, takhle to přeci nejde," prodral se skrz temnotu povědomý hlas. Černota se pomalu rozplynula a Dudley teď stál ve stísněné kuchyňce malého bytu, zřejmě v nějaké zapadlé části města. Caron seděla u stolu a listovala novinami, na které dopadalo světlo z lampy na okně. Venku bylo zamračeno, kapky deště bubnovaly na sklo. „Věštec hlásí dalších deset pohřešovaných."

Hestie si položila hrnek s kávou na stůl. „Někdo, koho známe?"

„Ne, snad ne, zatím jsem na nikoho nenarazila," pokrčila Caron rameny. „Počkej... to jsem se zas radovala moc brzy. Beamishová... Wendy Beamishová? Z Nebelvíru? Ale ta přece nebyla mudlorozená!"

„Však víš, že už to dávno není jenom o mudlorozených," povzdychla si Hestie. „Už není v bezpečí nikdo."

Caron odložila noviny na stůl a hodila do sebe zbytek obsahu svého hrnku. „Ta Wendy... měla něco společného s Brumbálem? Dělala pro něj?"

Hestie zakroutila hlavou. „Ne, aspoň o tom nic nevím. Neviděla jsem ji od konce školy."

„Nepotřebovali ani důvod, aby se jí zbavili," hlesla Caron tiše. „Takhle to přece nemůže zůstat... Proč s tím nikdo nic neudělá?"

„My se snažíme, Caron." odsekla Hestie s mírně popuzeným tónem. „Kdyby to bylo tak jednoduchý..."

„Ale tohle je šílenství, Hest," vyhrkla Caron. Dudley ani nepostřehl, kdy vstala od stolu a praštila do něj. „Denně mizí a umírají další lidi. Nemůžeme ani v klidu spát, bojíme se otevřít noviny... Než tohle skončí, jestli to vůbec skončí, bude po nás! A i kdyby ne, víš jak to tady bude vypadat?"

„Já to, sakra, vím," vyštěkla Hestie. „Ale co můžu dělat? Nemáme na výběr! Nejsem žádnej vojevůdce, jsem jenom pěšák, co dělá co může!"

„Já vím," povzdychla si Caron. „Promiň, já vím, že za to nemůžeš. Ale mám z toho hodně špatný pocity. Takhle jsem si život po škole nepředstavovala."

„To nikdo z nás," zamumlala Hestie a upila ze šálku. „Půjdeš už do práce? Furt se nemůžete přemisťovat rovnou na místo? Doprovodím tě."

„Nemusíš," pokrčila rameny Caron. „Tohle zvládnu, chodím tam denně."

„Stejně radši půjdu s tebou," pokrčila rameny Hestie. „Leje tam a je šero, nemuselo by to být bezpečný. Mám ještě čas."

„Nedáš si říct, já vím. Tak si hlavně dávej pozor, až se budeš vracet."

„Jasně." Hestie na sebe natáhla kabát a Caron si přes záda přehodila bundu s kapucí.

Atmosféra v místnosti byla divně stísněná.

Caron vzala Hestii za ruku - a v tom okamžiku se scéna zavlnila a změnila - stáli v zaprášené uličce. Z nebe crčely proudy deště. Rozhodně nešlo o jinou vzpomínku - byla to pořád ta jedna, jen teď na jiném místě.

Hestie s Caron si vyměnily rychlý pohled, vylezly z uličky na silnici a spěšným krokem zamířily po chodníku dál. Déšť hučel všude kolem nich - a napětí houstlo.

Něco se mělo stát. A Dudley to věděl ještě dřív, než se to vůbec stalo.

„Pozor!"

Těžko říct, která z dívek to vykřikla. Kolem nich se prohnal červený záblesk, a než se Dudley stačil zorientovat, vzduchem se jich začalo míhat mnohem víc. Hestie i Caron dávno tasily hůlky, ale i Dudley poznal, že stály proti přesile. Instinktivně zacouval ke zdi nejbližšího domu, aby se záplavě světel vyhnul - stále si plně neuvědomoval, že nejde o skutečnost, takže ho nic trefit nemůže. Kouzla v něm vzbuzovala respekt.

„Caron!"

Vzduchem se prohnal zelený záblesk - a Dudleymu naprosto automaticky vyskočil v hlavě snad úplně první a velmi krátký rozhovor, který s Hestií a Dedalusem kdy vedl.

„Proč zelená?"

„Magie."

„Ta nejčernější,"

Všechno se zatočilo. Déšť utichl, svět vybledl, záblesky zmizely. Nestáli už uprostřed města, byli v jakési hale. Kolem nich se rozléhaly kroky, nesrozumitelné cizí hlasy, míhali se tam lidé v zelených pláštích - ale všechno bylo za zvláštním mlhavým povlakem. Dudleymu chvíli zabralo, než si uvědomil, že takhle si ty momenty Hestie musela pamatovat.

„Hestie! Caron! Hest, pro Merlina, co se stalo?"

Ten hlas Dudley poznával - muselo jít o Hestiina spolužáka, se kterým tenkrát mluvila u kočárů. Byl prvním, kdo v téhle vzpomínce dostal zřetelnější obrysy, když ke kamarádce přidřepl a přitáhl si ji do náruče. Všechno se rozplývalo do směsice barev a zvuků - a Hestie vzlykala do spolužákova pláště.

„Moc mě to mrzí, Hest..."

V tom okamžiku všechno potemnělo. Svět se zatočil - a Dudley přistál na podlaze ložnice v jejich lesní chatě.

Chvilku jen zíral na mísu před sebou a snažil se zpracovat, co právě viděl. Ten paprsek zeleného světla...

Magie. Ta nejčernější.

Pomalu mu začínalo docházet, co se v posledních okamžicích stalo. Jak moc mu Hestie musela věřit, aby mu tohle ukázala? A jak se jí teď po tomhle měl podívat do očí?

Z myšlenek ho vytrhlo odkašlání. Prudce vyskočil na nohy. Hestie stála za ním, jako by se nic nedělo, a na tváři jí pohrával mírný úsměv. Bylo divné ji vidět takhle... v pohodě.

„Silný, co?" poznamenala.

„Já... nevím co říct," zamumlal Dudley. „Ten konec..."

„Já vím, já vím," mávla rukou Hestie, ačkoliv se jí trochu zatřásl hlas. „Hele, je to už přes rok. Není to jednoduchý, ale naučila jsem se s tím žít. Neříkej nic, fakt, to poslední, co bych chtěla, je aby mě někdo litoval."

Dudley zamrkal. Samozřejmě - on to všechno viděl teď, ale ty vzpomínky musely být starší. Ani tak si ale nedokázal představit přijít o někoho blízkého takovýmhle způsobem.

„Ale proč?" hlesl. „Proč... jsi mi to ukázala? Muselo to být strašně... osobní."

Hestie pokrčila rameny. „Jo, nebylo to lehký, ale musel jsi to vidět. Musíš pochopit, že to, co se tam venku děje, fakt není žádná sranda - je to zatracená válka, která nezná slitování. A věř mi, nechci, abys to zažil na vlastní kůži. Tohle byl nejlepší způsob, jak ti to všechno ukázat, kterej mě napadl." Nachvilku se odmlčela. „Došlo mi, že nemáte s Harrym úplně nejlepší vztah, ale... některý lidi mají prostě osud vepsanej ve hvězdách - a tvůj bratranec by mohl být jedinej, kdo může celý tohle šílenství zastavit."

Dudley se nachvilku zamyslel - a pak přikývl. „A víš co... já si myslím, že se mu to podaří," vyklouzlo z něj.

Hestie vytáhla z kapsy hůlky a z tichým „expecto patronum" nechala po pokoji poletovat stříbřitou sovu - opravdu byla navlas stejná, jako ta, kterou na hodině vyčarovala Caron.

„Zkusíme tomu aspoň věřit."

...

Vsadím se, že novou kapitolu takhle brzy určitě nikdo z vás nečekal! Jo a mimochodem, jestli je někdo z vás schopný napsat tragickou scénu, kde neprší, asi bych potřebovala doučování. :D

Asi už dává smysl, proč se Hestiin patron změnil, ale teorii o zamilovanosti schválně hodlám nechat otevřenou. :D Ty dvě se spolu určitě ještě ukážou, ikdyž už ne v tomhle příběhu, a každý si na ně může udělat názor jaký chce. :)